Svět umění navždy opustila Linda Nochlin, významná americká teoretička a historička umění.
Proslavila se článkem Proč neexistovaly žádné velké umělkyně? (1971), který významně přispěl k rozvoji feministické teorie dějin umění. Během své šedesátileté vědecké kariéry se zabývala francouzským realismem (především Gustavem Courbetem), impresionismem, postimpresionismem, ale hlavně sociálními a genderovými tématy. Byla emeritní profesorkou na Institut of Fine Arts v New Yorku a kurátorkou mnoha výstav.
Linda Nochlin se narodila jako Linda Weinberg 30. ledna 1931 v New Yorku (Brooklynu). K umění měla už od dětství blízko, ráda si malovala a během dospívání hojně navštěvovala kulturní akce a muzea ve městě. Po soukromé střední škole Brooklyn Ethical Cultural School absolvovala elitní školu Vassar College v Poughkeepsie ve státě New York. Vassar byla až do roku 1969 dívčí škola a její spolužačkou byla třeba Jacqueline Kennedy. V roce 1951 zde vystudovala filozofii, jako vedlejší obory si vybrala řečtinu a dějiny umění. Ty si záměrně nezvolila jako hlavní obor, neboť na konci 40. let nebyly ještě brány moc vážně, navštěvovala však se zájmem přednášky o moderně, severské malbě a umění ve Florencii. Jedním z vyučujících, který ji velmi ovlivnil, byl Adolph Katzenellenbogen, jenž učil středověk. Jednou měl přednášku o katedrále v Chartres a jeho výklad zahrnující senzuální krásu, architekturu, historii i metodologii ji tak nadchnul a otevřel obzory, že se dějinám umění začala věnovat naplno a do hloubky. Jejím dalším oblíbeným pedagogem byl třeba Richard Krautheimer a jeho strhující přednášky o architektuře.
Odpromovala v roce 1952 na Columbia University v New Yorku, kde získala magisterský titul z angličtiny a anglické literatury, jelikož celý život milovala také poezii. Ve své závěrečné práci se zabývala básníkem Richardem Crashawem a fenoménem barokní imaginace. Poté přešla na University New York (Institut of Fine Arts), aby zde pokračovala v doktorském studiu dějin umění. Zajímaly ji nejvíce problémy třídních a sociálních struktur, proto si zvolila téma Gustava Courbeta. Jeho malby zachycující pracující dělníky a ženy se pro ni staly perfektním námětem (avšak nikoli neproblematickým, jak víme, v souvislosti se soudobým pohledem Američanů na komunismus či levicovou orientaci obecně). Později, v roce 1988 se stala spolukurátorkou Courbetovy velké retrospektivní výstavy v Brooklyn Museum, kde byl poprvé od roku 1866 veřejně vystaven jeho obraz Původ světa, naturalisticky zachycující ženský nahý klín. Doktorát úspěšně dokončila v roce 1963 pod vedením Roberta Goldwatera, načež se vrátila na Vassar, svou Alma Mater, jako profesorka.
Poprvé se vdala v roce 1953 za Philipa H. Nochlina, odborného asistenta na Vassar College, s nímž měla dceru Jessicu. Manželství trvalo jen sedm let, až do Nochlinovy smrti v roce 1960, jeho jméno si ale ponechala. V roce 1968 uzavřela další sňatek s historikem architektury Richardem Pommerem, s nímž v té době čekala dceru Daisy. Odjeli spolu do Florencie, neboť tam Pommer získal roční stipendium I Tatti a Nochlin zase na místním Francouzském institutu dokončovala svou knihu o francouzském realismu. Po Evropě tehdy probíhaly divoké občanské bouře (masové demonstrace studentů a dělníků v Paříži) a boje za emancipaci žen (tzv. druhá vlna feminismu), a tak se Nochlin po návratu do Ameriky začala silně angažovat ve feministickém hnutí. Změnila svůj seminář na Vassar College, kde učila od roku 1952 do 1980, na téma žen v oblasti umění a nazvala jej „The Image of Women in the Nineteenth and Twentieth Centuries“ (ženy-objekty vs. ženy-umělkyně, ženy v dějinách umění, feministické dějiny umění, gender apod.). O její přednášky byl velký zájem, ale problémem byla zcela nedotčená oblast, začala proto bádat v tamější knihovně, která obsahovala spoustu spisů ženských autorek.
V časopise Artnews vyšel v roce 1971 její slavný článek Why Have There Been No Great Women Artists? (Proč neexistovaly žádné velké umělkyně?). V této době se ještě feministická teorie dějin umění na akademické půdě neobjevovala, ale tato esej spustila řetězovou reakci. Ač jsou některá její metodologická východiska poplatná soudobému diskursu, dodnes je tento článek brán jako přelomový. Martina Pachmanová jej ve své antologii Neviditelná žena právem uveřejňuje jako první. Nochlin v něm neprosazuje jen zviditelnění zapomenutých umělkyň, ale spíše se snaží o narušení dané struktury a revizi pojmu „velký“ umělec. Zaměřuje se na „genialitu“ umělce, která byla vnímána jako výsostně mužská a bohem daná vlastnost, ale Nochlin ji bere za pouhý sociální konstrukt. Ač zmiňuje slavné malířky (Artemisia Gentileschi, Angelica Kauffmann aj.), chtěla především upozornit na „neexistenci“ žen v dějinách umění v souvislosti se sociálními předsudky, ekonomickými tlaky, třídní nerovností i samotným systémem uměleckého vzdělávání.
Od 70. let Nochlin hojně publikovala, uveďme kupříkladu její knihy Realism (1971), Women, Art, and Power, and Other Essays (1988), The Politics of Vision: Essays on Nineteenth-Century Art and Society (1991), The Body in Pieces: The Fragment as a Metaphor of Modernity (1994), Representing Women (1995) nebo Bathers, Bodies, Beauty (2006). Na jaře 2018 vyjde její nejnovější kniha Misère, zachycující bídu ve Francii a Anglii v druhé polovině 19. století. Bohužel žádné její dílo nebylo zatím přeloženo do češtiny. Jako jediný tak zůstává článek Proč neexistovaly žádné velké umělkyně?, který přeložila Martina Pachmanová společně s Lucií Vidmar v roce 2002.
Krom psaní také učila, mezi léty 1989 až 1992 byla profesorkou dějin umění a humanitních věd na Yale University, a organizovala výstavy. V roce 1976 se spolupodílela na výstavě Women Artists: 1550 to 1950 v County Museum of Art v Los Angeles, kde druhou kurátorkou byla profesorka Ann Sutherland Harris. K této výstavě vyšla kniha, též považována za základní literaturu k příslušnému tématu. Co se týče ocenění, získala v roce 1967 Arthur Kingsley Porter Prize za nejlepší článek publikovaný v Art Bulletin, udělovaný autorům do čtyřiceti let, a o deset let později Frank Jewett Mather Prize za kritické psaní.
Už je to téměř půl století, co Nochlin přišla se svou zcela novou metodologií pro dějiny umění, která je ale dodnes aktuální. A pokud se někdy někdo ptal: „Proč neexistovaly žádné velké historičky umění?“, tak díky Nochlin už ví, že existovaly.
Linda Nochlin zemřela 29. října 2017 ve věku 86 let obklopena svými blízkými.
Zdroje: Artnet | The Times | Artnews | Dictionary of Art Historians | Independent | CAA | Vassar Newspaper | Anthea Missy