Nedávný objev mramorové busty nejznámějšího Napoleonova generála a neapolského krále Joachima Murata od Antonia Canovy vyvolal velký rozruch nejen kvůli slavné a výstřední osobnosti napoleonských dějin, ale především proto, že socha byla po celá dvě staletí považována za ztracenou.

Mezi Napoleonovými maršály a ministry se najde velká řádka kontroverzních postav, avšak Joachim Murat, přezdívaný též Le beau sabreur, „Krásný sekáč“, převyšuje ostatní svým vystupováním i jednáním. Muž, který za své kariéry získal množství vojenských ocenění a titulů, dostal se do přízně nejmocnějšího muže tehdejší Evropy a dokonce i svou smrt dokázal změnit „ve vavřín pro ozdobu nezapomenutelného jména“.[1] Snad nejčastěji citovaná slova Joachima Murata „Vojáci! Konejte svou povinnost. Miřte na srdce, obličej ušetřete! – Palte!“ je někdy dávána do souvislosti s výrokem samotného Napoleona „srdce může být rozdrceno, ale duše zůstane pevnou.“[2] Podle jiné, méně romantické interpretace nenesla Muratova poslední slova tak duchaplné poselství, pouze samolibě chránil do posledního momentu svého života svou překrásnou tvář. Tak či tak, teď můžeme tuto tvář po více než dvou set letech znovu obdivovat.

Při vytváření portrétu charismatického Murata upustil Canova od svého obvykle chladného a na první pohled strohého stylu, odpovídajícího vznešenosti antiky, jak jej můžeme vidět u jiných jeho bust. V případě Murata je jeho portrét plný života, zakulacené tváře, náznak dvojité brady, plné rty a krapet povýšenosti ve výrazu, to vše je vzdálené obvyklému idealismu v Canovově tvorbě. Jeho pověst šviháka je vyjádřena účesem, na který si v té době troufli pouze malíři. Bujné a hluboce vyřezávané kudrliny se na temeni zvedají do pomyslné koruny, zatímco vzadu splývají až na záda.

Historie vzniku Muratova portrétu sahá do roku 1813, kdy Canova zavítal do Neapole. Zde mimo jiné navštívil probíhající vykopávky v Pompejích s Karolínou Bonaparte, manželkou Jochima Murata, a později přijal zakázku na vytvoření jejich portrétů.  Na místě vytvořil sádrové modely, které později nechal převést do Říma, kde měly vzniknout finální mramorové portréty královského páru, a právě ty byly do dnešních dnů považovány oba za ztracené.

Zmíněné sádrové modely se dochovaly a nachází se dnes ve sbírce Museo Canova di Possagno, v Gipsoteca Canoviana. Právě existence sádrové předlohy napomohla k potvrzení pravosti nalezené mramorové busty. Univerzitní profesor Giancarlo Cunial, spolupracující s Museo Canova, popisuje velkolepý objev: „Nejprve jeden telefonát, poté návštěva expertů z aukční síně Christie´s, kteří porovnali fotografie mramorové Muratovy busty s naším sádrovým modelem. Rozměry si navzájem odpovídaly na milimetr přesně, přestože neexistuje žádný certifikát o autenticitě.“

Co přesně bylo důvodem ztráty obou mramorových portrétů, není zcela jasné. Giuseppe Pavanello ve svém díle L’opera completa del Canova píše pouze marmo perduto, „ztracený mramor“. Místo nálezu je však velice překvapivé, až zarážející, Muratova tolik hledaná busta se totiž po celou dobu nacházela v Muratově soukromé rodinné sbírce ve Francii, kam zřejmě portréty přemístil při svém útěku z Neapole po prohrané válce. Tuto sbírku po jeho smrti dědili dále potomci, a to až do dnešních dnů, kdy se současný majitel, který zatím zůstává v anonymitě, rozhodl rodinný klenot prodat.

Muratova busta z carrarského mramoru, vysoká 66 cm i s podstavcem, půjde do dražby 28. listopadu tohoto roku v pařížské aukční síni Christie’s, přičemž pouhá vyvolávací cena se odhaduje na částku 1.000.000 eur. V roce 2011 byla jiná Canovova soška, velká pouhých 9 cm a provedená v terrakotě, vydražena za 52.000 eur, v případě 50 cm vysokého mramorového portrétu Napoleonova maršála a neapolského krále se tedy očekává finální suma v řádu desítek milionů.

Posledním Canovovým mramorem napoleonské éry, který ještě stále čeká na své objevení, je již zmíněný portrét královny Karolíny Bonaparte. Díky tomuto nálezu Muratovy busty svitla odborníkům i veřejnosti naděje i na její neméně vzrušující objevení.

[1] Oldřich Klobas, Sekáč Murat, Brno 2005, s. 182.

[2] Stanislav Wintr, Napoleon Bonaparte: jeho maršálové a ministři, Praha 2009, s. 65.

Internetové zdroje: Christie’s | Apollo | La tribuna di Treviso | dalvenetoalmondo