Blog | Psí mazlíčci na portrétech z 18. století

Cyklus příspěvků o vizuální kultuře 18. století dnes zakončujeme posledním tématem. PŘÍSPĚVKY PŮVODNĚ VZNIKLY JAKO SKUPINOVÉ ZÁVĚREČNÉ PRÁCE V RÁMCI JEDNOHO ZE SEMINÁŘŮ O UMĚNÍ RANÉHO NOVOVĚKU. ZDE JE PUBLIKUJEME V UPRAVENÉM A ZKRÁCENÉM ZNĚNÍ.

Proměna postojů ke zvířecím mazlíčkům

Vnímání psa jako domácího mazlíčka se prosazuje v 18. století v celé Evropě. Pes je brán jako člen rodiny a má vlastní jméno. Dokonce vznikají literární díla pracující s tematikou domácích mazlíčků. Avšak k tomuto statutu se museli psi i společnost postupně dopracovat.

V 17. století dominuje znázornění psů v portrétech v podobě loveckých zvířat, která věrně slouží svému pánovi. Oficiální reprezentační portrét zdůrazňoval společenské postavení lovce jeho postojem, oděvem, zbraní a množstvím psů. Vznikaly taktéž portréty lovců s jejich kořistí. Zobrazováni byli v krajině, obklopeni psy s rozloženým úlovkem, často jako lovecké zátiší. V 18. století se však malba a vnímání psů začínají proměňovat.

Vztahu člověka a psa se věnovali i významní filozofové své doby. René Descartes tvrdil, že mezi psem a člověkem je obrovský rozdíl. Pes není schopen myslet ani cítit a připomíná spíš obyčejný automat. Descartova teorie o zvířatech byla součástí širší disputace ve prospěch dualismu, myšlenky, že sám člověk je lokalizován jenom v mysli, nedotčen tělem. Tato teorie však byla kritizována mnohými jinými dobovými filozofy, kteří vyzdvihovali psy jako důkaz toho, že je zvíře  schopné porozumění, a dokonce má i duši. Roku 1732 napsal neznámý autor spis Obrana zvířat, v němž zpochybnil Descartovu teorii skrze oslavu psích ctností a dovedností. Tvrdil, že pes vidí, ví, koná a myslí. Podle této teorie člověk není příliš odlišný od psa. V encyklopedii Histoire Naturelle, vydávané od roku 1749, se Georges-Louis Leclerc de Buffon zastal psů a prohlásil, že zvířata jsou součástí lidské společnosti. Podle něj jsou psi krásní svou formou, živostí a milostí, což jsou vlastnosti, které umí potěšit oko člověka.[1]

Canis britanicus

Záliba v chovu psů jako mazlíčků v Paříži nicméně zaostávala nejméně o půl století za Londýnem.[2] I zde bylo do konce 17. století vlastnictví zvířecích mazlíčků výjimkou a omezovalo se spíše jen na královskou rodinu. Pokud malíři znázorňovali ve svých dílech psa, znamenalo to většinou pejorativní symbolizaci žárlivosti, chtíče a všeobecného rozrušení. Postupně však došlo k jisté kultivaci vztahů mezi lidmi a zvířaty, zejména psy, exotickými opicemi a papoušky. Začátkem 18. století byli na anglickém královském dvoře velmi oblíbení kokršpanělé a mopsi, které si brzy začali pořizovat i aristokraté. Zvyk se v polovině století rozšířil i mezi střední třídu, pro kterou vlastnictví psů představovalo prestiž a zvýšení společenského statutu. Stále častěji se rodiny nechávaly se svými psy portrétovat. Například William Hogarth zobrazoval domácí psy hned několika způsoby, buď jako dospělé jedince v klidném sebevědomém postoji blízko středu obrazu nebo jako roztržitá štěňata, často ve společnosti dětí, způsobující rozruch a narušující řád kompozice. Od druhé poloviny 18. století se objevuje sentimentální spojení ženy se psem, které má odhalit sympatický charakter ženské protagonistky. Muži se psím doprovodem byli zobrazováni i jako poutníci, lovci, pastýři, výletníci a básníci.[3]

Ve stejné době docházelo v Anglii také k výrazné agitaci humánnějšího zacházení se zvířaty, i když některé brutální praktiky, jako třeba psí zápasy s buldoky, přetrvávaly. Na důležitosti začala získávat senzibilita, emoce, vztah lidí k přírodě a ke zvířatům a sílící postoje proti krutosti vůči nim. Stále častěji se objevoval názor, že krutost vůči zvířatům může sklouznout ke krutosti a barbarství vůči jiným lidem – tento postoj vyjadřuje i William Hogarth v cyklu Čtyři fáze krutosti (1751). Hlavním protagonistou je Tom Nero, který nejprve začal týrat zvířata a posléze přešel k vraždám lidí, což ho dovedlo až na pitevnu Royal College, kde se stal předmětem studia anatomie. Tyran se tak na poslední rytině symbolicky stává obětí a tvoří tím paralelu k první rytině cyklu. Tento typ děl měl výchovný a moralizující charakter; byl určen mj. pro pouliční děti, jichž byla v tehdejším Londýně spousta.[4]

Psi ve francouzské rokokové malbě

Ve Francii byl jedním z úspěšných umělců, kteří svou kariéru postavili na malbě psů například Jean-Baptiste Oudry (1686–1755). Oudry využíval různé druhy malby pro zachycení psů. Maloval zátiší s mrtvými zvířaty a živými psy, a i když zátiší nepatřilo v této době v kontextu hierarchie uměleckých druhů podle Académie Royale k příliš vznešeným námětům, žánrová malba byla ve Francii ve druhé polovině 18. století velice populární. Malování psů šlo ruku v ruce se znázorňováním rodiny, mateřství či dětských her. Například ve své nadšeně přijaté malbě Fena pečuje o svá štěňata (1753) Oudry zachycuje fenu, která kojí svá hravá mláďata.[5] Jinou ukázku představuje malba Dva pejskové z roku 1754, kde Oudry maluje psy s důrazem na detail, ale i s hravostí a komikou. Zachycuje psa hravě honícího dva kanárky, taktéž domácí mazlíčky, postrádá nicméně větší dramatičnost, neboť druhý pes se ani nesnaží k sedícímu kanárkovi dostat.

Na druhou stranu se objevuje na obrazech ve druhé polovině 18. století i zachycení intimnějších momentů. Například Jean-Honoré Fragonard namaloval několik poněkud lascivních portrétů žen hrajících si se psy. Jean-Baptiste Greuze zase namaloval v roce 1769 obraz Děvče hrající si se psem, ve kterém pravděpodobně znázornil svou dceru. Děvče je zachycené v noční košilce a čepici sedíc na židli. Juxtapozice ženy a malého psa sedícího v lůně měla často sexuální konotace, zde se ale spíše autor snaží zdůraznit fakt, že dítě je příliš malé na to, aby zvládlo bezpečně vyložit psa na své nohy.[6]

Poznámky

[1] Amy Freund, Good dog! Jean-Baptiste Oudry and the Politics of Animal Painting, in: Heather MacDonald, French art of the Eighteenth Century, Dallas 2016, s.77–78. – Hal N. Opperman, Some Animal Drawings by Jean-Baptiste Oudry, Master Drawings 1966, č. 4, s. 388.

[2] Laura Brown, The Lady, the Lapdog, and Literary Alterity, The Eighteenth Century 2011,  č. 1, s. 33.

[3] Sarah Hand Meacham, Pets, Status, and Slavery in the Late-Eighteenth-Century Chesapeake, The Journal of Southern History 2011, č. 3, s. 522. – Piers Beirne, Hogarth’s Animals, Journal of Animal Ethics, 2011, č. 2, s. 147.

[4] Ingrid H. Tague, Eighteenth-Century English Debates on a Dog Tax, The Historical Journal 2008, č. 4, s. 915-916. – James A.Steintrager, Monstrous appearances: Hogarth‘s Four Stages of Cruelty and the Paradox of Inhumanity, The Eighteenth Century 2001, č. 1, s. 59. – Piers Beirne, Hogarth’s Animals, Journal of Animal Ethics 2011, č. 2, s. 141.

[5] Viz Freund (pozn. 1), s. 67-71.

[6] Viz Freund (pozn. 1), s. 76. – Emma Baker, Imaging Childhood in Eighteenth-Century France: Greuze’s Little Girl with a Dog, The Art Bulletin 2009, č. 91, s. 427.

Zdroje snímků: Wikimedia Commons | Christie’s | Joconde