Zářijové dílo měsíce kombinuje cestovatelskou rubriku „tipy na výlety“ s malou kunsthistorickou detektivkou.
Benátský vedutista a grafik Michele Marieschi (1710–1743) je jedním z vynikajících umělců, kteří přes kvality svého díla zůstávají tak trochu ve stínu proslulejších současníků. Marieschi se ve své době stal výrazným konkurentem mnohem známějšího vedutisty Giovanniho Antonia Canala zvaného Canaletto (1697–1768), ale jeho slibně se rozjíždějící kariéru ukončila předčasná smrt. Ve svých vedutách zachytil jak nejdůležitější světské a církevní stavby, tak i malebná zákoutí benátských kanálů s velmi živě pojatou figurální stafáží, ilustrující městskou každodennost, kde se významné stavby nacházejí nenápadně v pozadí. Právě živost Marieschiho vyobrazení města jej odlišuje od výrazně uměřeněji působících Canalettových vedut vznikajících v přibližně stejné době. Kolorit městského života na pozadí půvabné architektury raně novověkých Benátek zachycuje i veduta s kostelem San Giorgio Maggiore.
Marieschi se nespokojil jen s tvorbou malovaných vedut, ale chopil se rovněž příležitosti v rozvíjejícím se odvětví grafiky. V 18. století v souvislosti s velkým rozkvětem cestování velmi vzrostla poptávka po grafických albech s vedutami, jež se staly velmi žádaným suvenýrem z cest a jejichž produkce zajišťovala řadě umělců stabilní příjem. Marieschi dvaadvacet vedut Benátek převedl do grafiky technikou leptu a na jejich vydání získal od města privilegium v roce 1741. Takové je i vročení na titulním listu výsledného alba, jež nese název Magnificentiores selectioresque urbis Venetiarum prospectus.
Jeden exemplář Marieschiho alba je součástí grafické sbírky uložené na státním zámku Buchlovice, kterou koncem 19. a na počátku 20. století shromáždilo několik členů hraběcího rodu Berchtoldů. Vzhledem k tomu, že alba barokních vedut byla pro svou skutečně mimořádnou oblibu vydávána opakovaně, a to i v 19. století, je na místě se ptát, jak vlastně buchlovické album datovat. Právě zde začíná takřka detektivní pátrání, jehož předmětem jsou matrice Marieschiho vedut a jejich osud ve druhé polovině 18. století. Po Marieschiho smrti se na matricích postupně objevila pořadová čísla, jména vydavatelů a také došlo k úpravám samotných vyobrazení, kdy byl například zvýšen kontrast mezi světly a stíny. S ohledem na to mohl být buchlovický exemplář vytištěn nejdříve v sedmdesátých letech 18. století, kdy se soubor matric z dědictví Marieschiho dcery Elisabetty dostal k profesionálnímu vydavateli, jenž desky opatřil pořadovými čísly, což usnadňovalo práci tiskařům. Zároveň jde o edici před rokem 1786, kdy kolekci desek získal vydavatel Giuseppe Wagner, jenž do frontispisu přidal své jméno. Otázka datace tedy může být někdy velmi ošemetná. Více k tématu buchlovické sbírky barokních vedut připravujeme pro letošní šesté číslo časopisu Zprávy památkové péče. 
Na závěr si dovolím přidat cestovatelský tip. Pokud uvažujete o cestě do Benátek, můžete využít vcelku přívětivou nabídku rakouských drah a vydat se na jih nočním vlakem z Vídně za 29 euro, s odjezdem z Hauptbahnhof Wien ve 21:27 a příjezdem na Venezia Santa Lucia v 8:24. Otázku, proč se vydat do Benátek právě letos na podzim, zodpoví říjnové dílo měsíce…
Literatura:
Dario Succi, Le incisioni di Michele Marieschi 1710–1743. Vedutista veneziano con un’acquaforte inedita (kat. výst.), Padova 1981.
Peter Dreyer, Vedute, architektonisches Capriccio und Landschaft in der venezianischen Graphik des 18. Jahrhunderts (kat. výst), Berlin 1985.
Federico Montecuccoli degli Erri – Filippo Pedrocco, Michele Marieschi. La vita, i’ambiente, l’opera, Milano 1999.
Zdroje obrázků: wikipedia, robinhalwas.com