Cyklus příspěvků o vizuální kultuře 18. století dnes pokračuje dalším tématem. PŘÍSPĚVKY PŮVODNĚ VZNIKLY JAKO SKUPINOVÉ ZÁVĚREČNÉ PRÁCE V RÁMCI JEDNOHO ZE SEMINÁŘŮ O UMĚNÍ RANÉHO NOVOVĚKU. ZDE JE PUBLIKUJEME V UPRAVENÉM A ZKRÁCENÉM ZNĚNÍ.

Fenomén Werther

Goetheho román v dopisech s názvem Die Leiden des jungen Werthers (Utrpení mladého Werthera), který byl původně vydán v roce 1774, inspiroval široké spektrum lidí k následování pánského módního stylu s příhodným názvem à la Werther. Tento oblek byl unikátní nejen svým střihem, ale také selekcí barev založených na Goetheho traktátu Zur Farbenlehre (Teorie barev). Fenomén, který se původně objevil v literatuře, nakonec zasáhl téměř do  všech odvětví umění a inspiroval své čtenáře i v jiných záležitostech.

Zatímco v průběhu 17. století se v pánské módě stále objevují honosné a pestrobarevné oděvy, od století 18. pánská móda směřuje k střízlivým a pohodlným střihům. Čím dál tím více populární móda britské aristokracie dala vzniknout vzhledu, vkusu, a dokonce i životnímu stylu nazývanému anglománie. Jde v podstatě o elitní módu, inspirovanou praktičností oděvů, přenesenou z venkova do městského prostředí. Francouzská revoluce pak výrazně zasáhla do podoby módy mimo jiné změnou používaných látek – luxusní hedvábí bylo nahrazeno pohodlnou bavlnou. Řada revolucionářů se snažila přiblížit k prostému lidu skrze přijetí jednodušší módy a ti, kteří tak neučinili, byli považováni za odpůrce revoluce.

Také Johann Wolfgang von Goethe jako nadšený přívrženec anglománie oblékl hlavního hrdinu svého slavného románu Utrpení mladého Werthera do modrého jezdeckého kabátu s mosaznými knoflíky, žluté vesty a kalhot a hnědých kožených bot. Následná popularita románu vyvolala v mladých mužích potřebu stylizovat se do podoby Werthera, což ještě podpořilo oblibu anglické módy na kontinentu.

Goethe a teorie barev

Johann Wolfgang von Goethe pro oděv svého hrdiny Werthera zvolil poněkud zvláštní kombinaci barev: žlutou a modrou. Autorovy důvody pro volbu právě těchto dvou kontrastních barev  nejsou známy, určité vodítko k nalezení odpovědí však lze hledat v díle, které Goethe publikoval v roce 1810. Jedná se o knihu Zur Farbenlehre, která mimo jiné obsahuje autorovy názory na vnímání barev a také popisuje, jak barvy působící na lidské oko dále v mysli vyvolávají příslušné emoce. Žlutá a tmavě modrá v Goetheho kruhovém diagramu leží proti sobě. Jedná se tedy o barvy doplňkové, což znamená, že jsou v přímém protikladu, ale navzájem se doplňují a vytváří kontrast.

Autor popisuje žlutou jako barvu spojenou se sluncem, jasem a září. Žlutá dokáže přitáhnout pozornost, ale přesto je jemná a poklidná. Působí okázalým a ušlechtilým dojmem, neboť je podobná zlatu. Přestože je v čistém stavu oku příjemná, je velmi náchylná k zabarvení a pak vyvolává spíše opačný účinek. Zatímco žlutá je spojována se světlem, modrá zastupuje temnotu. Modrá budí dojem chladu, stínu a díky její podobnosti s černou vyvolává pocit melancholie a ponurosti. Goethe dále uvádí, že pokud jsou použity tyto dvě kontrastní barvy současně, mohou být chápány jako rozpor mezi klidem a rozrušením. Přesto označuje tuto kombinaci za obyčejnou a prostou.

Zvolená kombinace žluté a modré pro oblečení Werthera by tedy mohla býti záměrná a poukazovat na určité povahové rysy hlavního hrdiny a na jeho rozpolcenost mezi radostnými chvilkami střídanými s melancholií, která vyvrcholila sebevraždou zamilovaného hrdiny.

Život a smrt à la Werther

Po vydání knihy Utrpení mladého Werthera v roce 1774 se začaly stovky, možná tisíce mladých mužů oblékat jako Werther. Literární hrdina byl koneckonců vzorem i v životním stylu a vyjadřování. Do Wertherova kostýmu se oblékal i Goethe a jeho nejbližší přátelé. Oblek měl pokrokově podtrhnout individualitu, být znakem opravdové osobnosti a tím minimalizovat módu a její konvence. Paradoxně se však i tento kroj vyjadřující „individualitu“ stal módou, kterou zanedlouho nosili téměř všichni.

Americký germanista Daniel Purdy uvedl, že klasický wertherovský oblek představoval jakousi mužskou jednotu, která znamenala jistou rebelii proti absolutismu. To, že oblek nebyl přehnaně zdobený, poukazovalo zcela očividně na psychiku jeho nositele. V obleku je též několik aspektů, které tvořily pro Werthera silný symbolický náboj: jeho milovaná Charlotte Buff se s ním setkala při tanci, když byl právě takto oděn. S tímto oblečením chce tedy Werther žít, zemřít a být v něm i pohřben.

S tím souvisí další pozoruhodný dopad Goethova románu. Jedná se o fenomén Werther-Fieber, který jeho současník Chateaubriand nazval Mal du siècle. Šlo v podstatě o sérii sebevražd mladých zamilovaných lidí, kterou vyvolala kniha Utrpení mladého Werthera. Dokonce samotný Goethe objevil na řece Ilm vedle svého letního domu tělo mladé ženy, která spáchala sebevraždu a měla v rukách jeho román.

Vyhrocenost tohoto stylu na sebe nenechala dlouho čekat: zakrátko se objevil i parfém nazvaný L’eau de Werther, tedy Wertherova toaletní voda: jistě romantická vůně, která však své nositele podněcovala k sebevraždě. Muži, kteří se nechali Wertherem inspirovat a spáchali sebevraždu à la Werther, byli často oděni do žlutých kalhot, jezdeckých bot, modrého kabátu, použili podobnou pistoli a byli navoněni právě tímto parfémem. Zvykem bylo ještě umístit někde poblíž místa činu Goetheho inkriminovaný román, aby bylo nezpochybnitelné, čím byla sebevražda inspirována (jako by nestačilo naprosté napodobení zevnějšku mladého trpitele).

Goethe byl na základě těchto skutečností obviněn, že čtení Werthera může vést k sebevraždě, kvůli čemuž provedl ve své knize několik změn a v roce 1787 vydal poupravenou verzi. V rámci prevence bylo dokonce v Lipsku v roce 1775 zakázáno nosit Wertherův oblek a prodávat Goetheho román.

Fenomén barev obleku mladého nešťastně zamilovaného hrdiny však přetrval ještě dlouho poté. Do dnešních dní je v módním průmyslu považována kombinace tmavě modré a žluté za narážku na Goetheho nesmrtelného literárního hrdinu. Otázkou zůstává, zda současná masová produkce konfekční módy à la Werther má rovněž za cíl vštěpit novému majiteli, že je originální a jedinečný (koneckonců jako kdokoliv jiný).

Zuzana Kolečková, Veronika Králová & Adéla Šenková

Použitá literatura

• Johann Wolfgang Goethe, Theory of Colours, London 1840; dostupné z: http://www.gutenberg.org/files/50572/50572-h/50572-h.htm
• Tamam Suohi, Móda: z dějin odívání 18., 19. a 20. století: sbírka Kyoto Costume Institute I., Praha 2011
• Ian Buruma, Anglomania: a European love affair, London 2010
• Daniel Purdy, The Tyranny of elegance, Consumer Cosmopolitanism in the Era of Goethe, London 1998

Zdroje snímků: bpb.de | Frankfurter Goethe-Haus / Freies Deutsches Hochstift | Wikimedia Commons