Budova vlakového nádraží ve Valašském Meziříčí: zapomenutý funkcionalismus

Na okraji Valašského Meziříčí stojí u trati nádraží z konce třicátých let 20. století. Dnes Nevypadá úplně k světu, jak se to starším budovám bohužel stává. Přestavby a opravy nerespektující původní záměr, změna provozních nároků i pouhý čas se umí na vzhledu stavby silně podepsat. Správa železnic se při plánované rekonstrukci trati rozhodla tuto budovu demolovat. Proti tomu se zvedly oponentské hlasy z řad odborné i laické veřejnosti – petici je mimochodem možno podepsat na webu pacanovskehonadrazi.cz. Tento text původně vznikl jako odborné stanovisko podporující zachování nádraží, v mírně obměněné podobě jej nyní přinášíme také našim čtenářům.

Budova vlakového nádraží ve Valašském Meziříčí vznikla podle projektu Hilara Pacanovského a Rudolfa Hraby a pochází z let 1937–1939.  Židovský architekt Pacanovský patřil k organizaci Levá fronta, skupině progresivních architektů, mezi nimiž působil také Karel Teige. Mezi válkami byl Pacanovský autorem mnoha kvalitních funkcionalistických bytových domů v Praze a věnoval se architektuře také teoreticky, jako autor odborných publikací. Druhý z architektů, Hraba, pak sehrál výraznou roli v rozvoji Kutné Hory, kde působil jako městský architekt. Jeho nejzásadnějšími projekty byl regulační plán tohoto města a spoluautorství Tylova divadla. Působil ale i jako aktivní člen Spolku inženýrů a architektů (SIA), měl doktorát z architektury a ve dvacátých letech byly vysoce hodnoceny jeho urbanistické soutěžní plány rozvoje okrajů Prahy. Jednalo se tedy o zkušené, kvalitní a uznávané architekty, a to přesto, že dnes jejich jména nerezonují s takovou silou, jako některá jiná.

Samotná architektura nádražní budovy je pak více než pozoruhodná. A to jak coby stavba-solitér, tak coby součást architektonické krajiny Valašského Meziříčí. Jakkoliv město oplývá kvalitními stavbami meziválečné éry, budova nádraží je zde prakticky jedinou funkcionalistickou veřejnou stavbou. Ostatní veřejné budovy jsou především puristické, a ne tak progresivní (např. dřevařská škola a učitelský ústav od Miloše Lamla či spořitelna od Aloise Balána), zatímco funkcionalismus se ve Valašském Meziříčí uplatnil především u soukromých objednavatelů a jejich vil a bytových domů. Budova nádraží tak má nezastupitelné místo v obraze města, jako zásadní příklad československé progresivní avantgardní architektury budované státem se záměrem zřetelné modernizace infrastruktury skrze kvalitní realizace i v menších městech. (Kéž by i dnes stát ke své stavební politice v regionech přistupoval tak jako meziválečná ČSR).

4. Miloš Laml, dřevařská škola, plán, 1927

Z hlediska samotných forem budovy zaujme na první pohled její silueta. Pečlivě komponovaná jako stoupající/klesající kaskáda, která je i z dáli jasně rozpoznatelná. Tento tvar můžeme na jednu stranu vyložit jako specifický výraz meziválečného „mašinismu“ a identifikovat v něm síly, které se hromadí při brždění vlaku, a naopak uvolňují při jeho rozjezdu. Tyto síly se symbolicky hromadí v nejvyšší části nádraží a uvolňují směrem do nekonečna v jeho nižších, horizontálních partiích. Připomeňme jen, že avantgardní architekti rádi využívali jako vizuální elementy právě reference na moderní dopravní prostředky (letadla, lodě, auta i vlaky), a tak i valašskomeziříčské nádraží je symbolickým vlakem, s vysokou „lokomotivou“ na jedné straně, na níž navazují „vagony“ různého určení. Stavba totiž ve svých výškově i půdorysně různých hmotách pracuje s diferenciací jednotlivých funkcí, což je mnohem důležitější než její výše podaný sémantický výklad.

5. Hilar Pacanovský a Rudolf Hraba, nárys fasády budovy nádraží, 1937/1938

6. Foto nádraží v roce 1982 © Jindřich Zeť

Nádraží jako stavební typ není jen místo, odkud odjíždějí lidé, bylo a je to také místo kde se úřaduje, bydlí, skladují se věci, kde jsou služby a technické zázemí. To vše Pacanovský a Hraba rozmístili podle zásad moderní, na funkci orientované architektury. Jednoduše řečeno – každá z hmot budovy znamená jinou funkci, separovanou od ostatních částí. V nejvyšší části vlevo je to v přízemí administrativa stanice a v patrech byty pro železniční zaměstnance. (V meziválečné době se stát často staral o to, aby státní zaměstnanci měli dobré a dotované bydlení, nenechal je na pospas bezuzdnému trhu.) Lapidární utváření fasády bytové části upomene na Pacanovského pražské bytové domy, ale také na architekturu městských malobytových domů od Bohuslava Fuchse či Josefa Poláška v Brně.

7. Foto nádraží v roce 1940

Uprostřed komplexu nádraží pak leží část pro veřejnost, jejíž prostor byl funkčně, byť nikoliv prostorově, rozdělen: levá strana jako pasáž sloužící coby východ z nádraží pro cestující, kteří přijeli; pravá jako místo pro ty, co odjíždějí a musí na nádraží strávit nějaký čas. Proto má také budova dva původní velkorysé portály směrem do ulice, odlišené tím, že východ je ustoupen, zatímco vchod předstupuje a zve z ulice dovnitř. Vestibul s pokladnami a úschovnou zavazadel vedl cestujícího doprava do prostorné haly na kterou navazovaly čekárny – jedna byla dokonce pouze pro školní mládež – a restaurace. Strategií drah v meziválečné době bylo, že cestující má za své peníze nárok na určitý komfort, že nemusí postávat v zimě a větru na peróně, ale má možnost čekat v sedě, v prostorném, čistém a důstojném prostředí. Zároveň dráhy sázely na prezentaci vlastního statusu skrze velkorysé prostory pro veřejnost a jejich vybavení, včetně přirozeného světla proudícího přes velká okna, jimiž se čekárny otevírají do ulice, a která tak i navenek sdělují jejich funkci.

Připomeňme také dobový popis interiéru z časopisu Zprávy železničních inženýrů z roku 1940: „Nejprostornější místností je dvorana, provedená v šedozeleném odstínu a z části zeleně vykachličkovaná. Příchody do podchodů jsou obloženy černou kachlí, bíle vyspárovanou.“ Architekti tedy mysleli i na barevné provedení, a také to sloužilo cestujícím k vizuálnímu rozlišení funkcí jednotlivých částí vnitřku.

8. Hilar Pacanovský a Rudolf Hraba, půdorys přízemí budovy nádraží, 1937/1938

Další rovinu stavby tvoří kontext v rámci soudobé architektury této typologie. Funkcionalisticky pojatých nádraží v Česku není zase tak velké množství, jak by se mohlo zdát. Mnohé meziválečné realizace jsou spíše klasicizující a nádraží mají formy triumfálních bran do měst (Olomouc, Hradec Králové), ty starší z 20. let jsou ve stylu republiky/národním stylu (Český Brod, Česká Třebová), popřípadě dalších stylových proudů (Rokycany), ty v menších městech mají zase charakter drobnější stavby podobné bytovému či rodinnému domu (Bechyně, Valašské Klobouky), nebo jsou dokonce inspirovány lidovými tradicemi (Uherské Hradiště, Uherský Ostroh, Ostrava-Petřkovice).

Nádražních budov sledujících avantgardní principy je u nás mnohem méně. Pokud pomineme až poválečné realizace v Pardubicích, Hranicích či ve Znojmě, máme tu především příklady Poděbrad (1931), Lískovce u Frýdku (1931), Roudnice nad Labem (1932), Kolína (1939) a Teplic nad Bečvou (1939). V rámci těchto několika málo staveb vykazuje ta valašskomeziříčská příbuznost především se stavbami z Lískovce, Roudnice a s poválečnými stavbami z Pardubic, Hranic a Znojma. S těmi sdílí právě diferenciaci hmot podle funkcí, převýšení některých částí a horizontalitu jiných. I to činí z budovy ve Valašském Meziříčí velmi hodnotný objekt, jeden z mála tohoto typu na našem území. Hodí se ostatně připomenout, že přední československý železniční architekt a teoretik Josef Danda (mj. spoluautor nádraží v Pardubicích a hlavního nádraží v Praze a autor nádraží v Ostravě-Vítkovicích, Chebu, Klatovech či Třinci) valašskomeziříčskou budovu zmiňuje ve své knize Naše železniční nádraží z roku 1988 jako příklad „nové architektury“ železničních staveb.

Na závěr je také možné podotknout, že nádražní budova je krom svých architektonických kvalit také dokumentem správního a územního vývoje města. Vznikla totiž namísto původních dvou nádraží jako jakýsi symbolický vrchol procesu spojení obcí Valašského Meziříčí a Krásna nad Bečvou do jednoho celku, a to v katastru druhé jmenované.

Lze tak uzavřít, že předmětná nádražní budova je kvalitním zástupcem meziválečné avantgardní architektury budované státem v rámci rozvoje a modernizace služeb. Původní dispozicí a hmotově-funkčním dělením její architekti uplatnili aktuální modernistické myšlenky účelného provozu, zároveň však komfortu a reprezentace. Ve své typologii je tato budova jednou z několik málo na území Česka, v rámci Valašského Meziříčí je svým charakterem jedinečná.

Literatura

Josef Danda, Naše železniční nádraží, Praha 1988

Rostislav Švácha, Od moderny k funkcionalismu, Praha 1995

Pavel Novák, Stavební aféry Kutné Hory (I), Krásné město, 2013, č. 2, s. 13–14

Jan E. Svoboda, Někteří pražští židovští architekti dvacátých a třicátých let 20. století a jejich doložené i možné stavby, Staletá Praha 36, 1/2020, s. 138–158

Petr Janoš, Kutná Hora – památka UNESCO a živé město, Charakter a struktura území. Sborník z konference AUÚP ČR, Kutná Hora 14.–15. 11. 2024 Mimořádná příloha časopisu Urbanismus a územní rozvoj č. 6/2024, Brno 2024, s. 12–15

Časopis československých architektů 1923, 1924, 1926

Architekt SIA 1928

Stavitelské listy 1937, 1938, 1939

Program Českého vysokého učení technického v Praze na studijní rok 1930, 1930

Zprávy železničních inženýrů 1940

Obrázky

Úvodní foto: Valašský deník, Propamátky 

  1. Pacanovského nádraží
  2. Pacanovského nádraží
  3. Kutnohorské tisky
  4. Muzeum Valašsko
  5. Pacanovského nádraží
  6. Pacanovského nádraží
  7. Pacanovského nádraží
  8. Wikimedia
  9. Wikipedia
  10. Magazín Znojmo

Globální historismus | Projekt Skopje 2014 a jeho recepce mezi západními turisty

několik Esejí o architektuře historismu, které na našem blogu postupně představíme, původně vzešlo z jednoho z kurzů na Semináři dějin umění. Jeho cílem bylo podívat se na architekturu 19. století v široké geografické perspektivě. Byla to totiž právě tvorba této epochy, která se stala první globalizovanou architekturou v historii, s dosahem na všechny obydlené kontinenty. To samozřejmě blízce souvisí s otázkami Nacionalismu, kolonialismu a imperialismu v této době. První esej naší nové série však rovněž ukáže, že historismus není jen tématem předminulého století, ale je tu s námi stále – stejně jako politické ideologie, které jej doprovázely. termín „globální“ tak nemusí mít jen čistě geografický význam, ale přeneseně také chronologický.

V roce 2010 byl obyvatelům Severní Makedonie představen pozoruhodný projekt s názvem Skopje 2014, který si dal za cíl obrodit národní identitu země skrze implementaci neoklasicistní a novobarokní architektury do veřejného prostoru hlavního města a celkovou reorganizaci jeho centra. Nešlo o náhodu, ale o taktický politický tah. Projekt byl navržen zastupiteli města Skopje a ministryní kultury a podpořen tehdejším premiérem Nikolou Gruevskim, hlavou vládnoucí nacionalistické strany VMRO-DPMNE.

Ta se od svého zvolení v roce 2006 snažila politizovat a přepisovat makedonskou historii ku svému prospěchu a Skopje 2014 měl být jejím finálním dílem. Pomocí vlastní interpretace historických architektonických stylů chtěla vláda vyjádřit národnostní kontinuitu se starověkou Makedonií Alexandra Velikého, pozdvihnout Skopje mezi evropské metropole a oprostit se od komunistické a osmanské historie. Podle tohoto popisu by ideu Skopje 2014 málokdo zařadil do 21. století. Příliš se totiž podobá produktům historismu vznikajícím bezmála sto či dvě stě let před ním – ostatně s trochou přehánění se dá říci, že podobný program měla právě před oněmi sto a více lety třeba i Praha. Continue reading →

Neapolské Altarini: Novověká lararia nebo zářící kapličky spojující živé s mrtvými?

PROCHÁZEJÍCE SE historickým centrem Neapole je téměř nemožné minout někdy drobné a skromné, a jindy naopak mohutné a bohatě dekorované oltáře lemující úzké uličky tohoto města. Votivní kaple, kterých se zde nachází stovky, jsou nejen fascinujícím důkazem historické kontinuity místního udržování kolektivní i soukromé zbožnosti, ale také mementem legendy pozoruhodného napravení hříšného města.

Continue reading →

Konference | Pavel Preiss 100.

Srdečně zveme také na konferenci o baroknímu umění k nedožitým stým narozeninám prof. Pavla Preisse. Pořádá ji Národní Galerie v Praze a uskuteční se ve dnech 16.–17. září 2026 v prostorách Veletržního paláce. 
Osobnosti a odbornému odkazu prof. PhDr. Pavla Preisse, DrSc. se budou věnovat historičky a historici umění z českých i zahraničních institucí. Program nabídne příspěvky zaměřené na barokní malířství, sochařství, architekturu i grafiku. Se svými příspěvky na ní vystoupí mimo jiné Radka Nokkala Miltová, Michaela Šeferisová Loudová, Lubomír Slavíček a Tomáš Valeš z našeho Centra pro studium raného novověku.

Continue reading →

R’n’B | „Známé i neznámé“. Rakouské malířství 19. století ve sbírkách Moravské galerie v Brně

Co všechno ještě nevíme o rakouském umění 19. století ve sbírkách Moravské galerie? Podzimní cyklus R’n’B zahájí přednáška kurátora Petra Tomáška, která nabídne pohled na brněnsko-vídeňské umělecké vazby i na nové objevy, které přinesl průzkum galerijních sbírek v posledních letech.

Jaroslav Kačer, bývalý dlouholetý kurátor a emeritní ředitel Moravské galerie, mluvil o rakouském malířství 19. století, jehož výzkumu se přibližně od roku 1971 intenzivně věnoval, jako o „známém i neznámém“. A to vzhledem ke geografické blízkosti Brna a Rakouska, respektive Vídně, jež však byly v té době nemilosrdně odděleny železnou oponou a dřívější úzké kulturní a umělecké vazby odsunuty do zapomnění. Jaké nové objevy přinesl aktuálně probíhající průzkum této části galerijního obrazového fondu, jehož výsledkem je zatím první díl sbírkového katalogu z roku 2025? A můžeme dnes obrazy Rakušanů 19. století prohlásit za spíše „známé“ než „neznámé“?

Continue reading →

R’n’B | Podzim 2026

V podzimním přednáškovém cyklu R’n’B se vypravíme kousek za samý okraj raněnovověké epochy, tematicky je totiž zasvěcen umění 19. století a jeho dialogu s díly starých mistrů. Srdečně zveme! 

Přednáškový cyklus zahájí Petr Tomášek přednáškou o rakouském malířství 19. století ve sbírkách Moravské galerie v Brně a o pozoruhodných  objevech, které přineslo nové utřídění tohoto fondu v posledních letech. Druhá přednáška se bude věnovat méně známému obrazu Návštěva v ateliéru Václava Brožíka. Petra Kolářová nám představí vzory, které Brožík hledal nejen v dobové salonní malbě, ale také v holandském, vlámském a španělském barokním malířství. Závěrem nás čeká příspěvek Lenky Babické o provenienčních sítích bohaté grafické kolekce rodiny Klazarů a detektivní práci při jejich rozkrývání.

Continue reading →

Why have there been so many great women artists for sale lately?

V poslední době se s akvizicemi či vystavováním děl žen–umělkyň roztrhl pytel. Tato neustále se zvětšující pozornost věnovaná genderové otázce a (ne)vyváženosti žen a mužů ve světě uměleckých institucí má svá odůvodnění, ale i úskalí. Přečtěte si krátké shrnutí nejvýznamnejších letošních akvizic, a zamyslete se společně s autorkou, jak přistoupit k tomuto čím dál aktuálnějšímu tématu v současných dějinách umění.

Continue reading →

Příběh měsíce | Šelak a jeho cesta na raně novověký evropský trh

Lesklé kabinety s čínskými motivy, zlatě tónované stříbrné fólie, rudě lakované stěny zámeckých pokojů. Za částí lesku evropského 17. a 18. století stojí nenápadná surovina: šelak, pryskyřice, kterou na větvích indických stromů vylučuje drobný hmyz. Cesta šelaku z Asie do evropských dílen ale není jen dějinami jednoho materiálu: vypráví také o koloniálním obchodu a o tom, jak cena suroviny dokáže proměnit vkus celého kontinentu.

Když v 17. století zaplavila Evropu móda „čínského zboží“, k nejžádanějšímu artiklu patřily orientální lakové práce. Poptávka mnohonásobně převyšovala dovoz, a proto se mnozí evropští výrobci začali uchylovat k jejich napodobování. Pravý východoasijský lak se však do Evropy dovážet nedal, a tím se otevřel prostor pro šelak – materiál, který se na po dvě staletí stal základem evropských lihových laků. Continue reading →