Příběh měsíce | Malby na kameni a Peter Paul Rubens v římském kostele Santa Maria in Vallicella

Při prvním pohledu na malby visící na zdech muzeí a galerií si často ani neuvědomíme druh materiálu, na který umělkyně či umělec barevné vrstvy nanesl. A když ano, jedná se ve většině případů o plátno, případně dřevo nebo kov. Ve zcela ojedinělých případech se může jednat i o malby na kameni, jimž je věnován tento článek.

I když jde nepochybně mezi malířskými podložkami o neobvyklý materiál, tak byl přeci jen umělecky využíván po celá staletí. Pokud pomineme prehistorické jeskynní malby, tak malby na kameni zmiňuje ve své známé Historii Naturalis už Gaius Plinius Secundus, který přináší informace o mramorových deskách s malířskou výzdobou, jež měla v římských interiérech nahrazovat nevyhovující štukovou výzdobu. Další příklady využití kamene bychom našli ve středověku, kdy se vedle mramoru začíná využívat i břidlice, jako v případě série apoštolů z kostela sv. Uršuly v Kolíně nad Rýnem, vzniklé už v první polovině 13. století. Continue reading →

CFP | Opuscula historiae artium 76 (2027)

Redakce časopisu Opuscula historiae artium (OHA), recenzovaného vědeckého periodika vydávaného Seminářem dějin umění Masarykovy univerzity, přijímá rukopisy určené k publikaci v číslech 1/2027 a 2/2027. Termín pro zaslání rukopisů je 30. června 2026.

Časopis Opuscula historiae artium, který uveřejňuje odborné texty z oblasti dějin umění a příbuzných disciplín, představuje respektované fórum s více než sedmdesátiletou tradicí. Pod současným názvem vychází od roku 1996 a od roku 2013 je součástí mezinárodní citační a abstraktové databáze Scopus. Časopis vychází dvakrát ročně. Continue reading →

Recenze výstavy | Jak se globální obraz konstruuje skrze evropský pohled

V létě se v bývalých papežských stájích Scuderie del Quirinale v Římě konala výstava Barocco Globale: Il mondo a Roma nel secolo di Bernini. Jejím cílem bylo představit Řím raného novověku jako centrum globálních kontaktů – křižovatku etnických, náboženských a kulturních proudů. Navzdory přítomnosti řady transkulturních objektů však vyvstává zásadní otázka nejen toho, co bylo vystaveno, ale také jak. Tedy do jaké míry výstava odhalovala mechanismy, pomocí nichž si Řím 17. století utvářel svou představu o světě, a do jaké míry byla připravena překročit hranice obvyklého eurocentrického pohledu.

Z mé perspektivy zůstávala slabším článkem koncepce výstavy absence reflexe toho, jakým způsobem byly „globální“ artefakty získány, interpretovány a začleněny do muzejního narativu. Sekce zabírající se sběratelstvím ukazovala, jak misie, diplomacie a církevní kontakty proměnily Řím v centrum shromaždovaní předmětů z různých koutů světa. Výstava však tyto objekty – například masky nebo oděvy – prezentovala jako projevy úcty, aniž by uznávala jejich často nucený nebo hierarchický charakter. Tak je třeba mitra vytvořená řemeslníky z Michoacánu v dnešním Mexiku a darovaná papeži Piu IV. prezentována jako příklad kulturního transferu, zatímco ve skutečnosti odráží asymetrii moci a násilný charakter misijní christianizace v koloniálních regionech. Misionářská činnost byla v expozici prezentována jako projev ctnosti a vyjádření evropské touhy po poznání světa. Právě ona se podle logiky výstavy stala jedním z katalyzátorů procesů globalizace a formování sítí kulturní výměny v 17. století. Continue reading →

R’n’B | V pasti svého stavu. Zchudlé aristokratky v Tereziánském ústavu šlechtičen

Srdečně zveme na zahájení jarního přednáškového cyklu R’n’B v Knihovně Jiřího Mahena. Těšit se můžete na přednášku o pražském ústavu šlechtičen – nadačním domě určeném pro výchovu a zabezpečení zchudlých dívek z aristokratických rodin – která byla z minulého semestru přesunuta na nový termín.

Tereziánský ústav šlechtičen sídlící na Pražském hradě, v jehož čele stály arcivévodkyně z panovnického rodu, představoval od druhé poloviny 18. století až do roku 1919 jeden z nejdůležitějších ženských nadačních domů v českých zemích. Přednáška Michaely Žákové, která za svůj výzkum na dané téma získala v posledních letech několik prestižních vědeckých ocenění, přiblíží každodenní fungování této instituce. Představí nám několik pozapomenutých osobních příběhů žen, které se ocitly v neúprosné pasti svého stavu: patřily k rodové elitě, jejich finanční situace jim však neumožňovala se provdat či vést samostatný život odpovídající jejich postavení. V centru pozornosti budou společenská a rodinná očekávání vůči šlechtičnám, finanční strategie i křehká rovnováha mezi rodovou prestiží a chudobou. Continue reading →

R’n’B | Jaro 2026

Blíží se nový semestr a s ním i jarní přednáškový cyklus R’n’B v Knihovně Jiřího Mahena! Čeká nás pestrý program, v rámci něhož se vydáme na cestu třemi historickými epochami napříč třemi regiony. 

Přednáškový cyklus zahájí Michaela Žáková přednáškou o dámách z Tereziánského ústavu šlechtičen na Pražském hradě a jejich životních strategiích. Jde o náhradní termín prosincové přednášky. Těšit se můžete také na pomyslný výlet do renesančních Prachatic. Světem příběhů fasád zdejších měšťanských domů nás provede Vladislava Říhová z Fakulty restaurování Univerzity Pardubice. Na závěr nás vedoucí našeho výzkumného Centra pro studium raného novověku Tomáš Valeš zasvětí do dějin Akademie výtvarných umění ve Vídni – (nejen) vzdělávací instituce, která zásadně formovala podobu moravského (nejen) barokního umění.

Continue reading →

Zranitelnost v mramoru | O síle emocí a věrouce ve Zvěstování Francesca Mochiho

Francesco Mochi vytvořil mezi lety 1603 a 1608 dvojici soch z carrarského mramoru pro presbytář katedrály v Orvietu – jde o archanděla Gabriela zvěstujícího Panně Marii, že počne dítě z Ducha svatého a stane se matkou Syna Božího. Co více nám ale může povědět umělcovo invenční zpracování? Co to vypovídá o proměně vizuálního jazyka na pozadí protireformace? A jak může mramor vyjadřovat emoce?

Dvojice soch s námětem zvěstování byla Mochiho první velkou samostatnou zakázkou, které se mu dostalo, a to díky velkorysé přízni rodu Farnese. Stalo se tak v době proměny vizuálního jazyka během protireformace, kdy vznikaly specifické regule týkající se sakrálního umění, jež byly přijaty dekrety tridentského koncilu. Francesco Mochi tuto příležitost získal krátce po svém vyučení u malíře Santiho di Tito a sochaře Camilla Marianiho ve Florencii koncem 16. století. Oba tito umělci se ve své tvorbě vyznačovali antimanýristickým projevem, který představoval základ Mochiho osobitého přístupu k vlastní tvorbě. Continue reading →

Příběh měsíce | Proměna přírody ve zlatnické dílo Wenzela Jamnitzera

Příroda byla odjakživa múzou umělců, „nedosažitelným“ ideálem hodným následování. O to spíše v 16. století, kdy umělci skrze její poznávání objevovali nové způsoby zpracování drahých kovů.

V renesanční Evropě byl obraz světa pojímán jako provázaný celek, v němž se člověk (mikrokosmos) zrcadlí v přírodě a vesmíru (makrokosmu). Umělci, přírodovědci či filozofové proto začali věnovat nebývalou pozornost tomu, jak příroda vypadá, jak funguje a jaké zákonitosti v sobě nese. Poznání světa založené na vlastní zkušenosti a na experimentování se v 16. století odráželo také ve zlatnictví. Průkopníkem hledání nového technického postupu, který by umožnil zachytit přírodu co nejvěrněji, byl norimberský zlatník Wenzel Jamnitzer (1508–1585). Ten také ve svém mistrovském díle Matka země (Merkelsche Tafelaufsatz) z roku 1549 ukazuje, jak důležité bylo umět různými uměleckými prostředky vyjádřit harmonické soužití člověka s přírodou. Continue reading →

Zranitelnost v mramoru | Venere Italica: antický ideál nebo smyslná žena?

Dne 29. dubna 1812 byla do florentské galerie Uffizi umístěna socha, která se stala múzou básníků a spisovatelů, uchvátila publikum po celé Evropě a stala se symbolem odporu Italů vůči okupaci jejich zemí ze strany Francouzů. Řeč je o Venuši nazývané Venere Italica od italského sochaře Antonia Canovy (1757–1822), dnes vystavené v Palazzo Pitti. Tehdejší publikum ji oceňovalo především pro její ladnost a živost, kterými připomínala skutečnou ženu a vzbuzovala tak touhu. Sám autor se ale nesnažil o co nejvěrnější kopii ženy, nýbrž o vytvoření určitého ideálu – o moderní sochu, která by svými kvalitami a inovacemi předčila antická díla.

Za objednávkou Venere Italica se skrývá dlouhá historie. Socha byla objednána jako náhrada za Venuši Medicejskou (Venere Medici), která se nacházela v Uffizi. Ta byla totiž jedním z uměleckých děl, jež Napoleon zkonfiskoval a umístil do Louvru, který se měl stát světovým muzeem umění. Venere Medici byla odvezena z Itálie 11. září 1802. Florentské autority – zejména Giovanni degli Alessandri, prezident florentské Accademia delle Belle Arti – se za podpory etruského krále Ludvíka Parmského rozhodly nahradit zabavenou sochu Venuše a požádali Antonia Canovu o její kopii.

Continue reading →

Zranitelnost v mramoru | Corradiniho Apollón a Marsyas

Co všechno může mramor prozradit o lidské zranitelnosti? Socha Antonia Corradiniho Apollón stahující Marsya z kůže (1719–1723) překvapuje nejen drastickým námětem, ale i jemností provedení, která dokáže v tvrdém kameni vyjádřit bolest, bezbrannost i lidskou křehkost.

Sochař Antonio Corradini (1688–1752) je nejvíce spojován se svou mistrovskou technikou práce s mramorem, označovanou jako „mokrá drapérie“. Jeho tvorba vzbudila obdiv nejen pro iluzi průhledné látky, kterou dokázal v tvrdém kameni navodit, ale především pro inovativní způsob, jakým rozvíjel tradiční postupy zpracování mramoru. Unikátní byly zejména jeho sochy zahalených postav, u nichž je i přes vrstvy kamenné drapérie patrný výraz obličeje – motiv, kterému se díky Corradinimu dostalo v umění mimořádného ohlasu. Inspiraci přitom nacházel ve starověkém řeckém umění, k němuž bývá jeho práce často přirovnávána. Zkušenost získaná během krátkého působení v dílně Giovanniho Bonazzy mohla sehrát důležitou roli v jeho formování; právě Bonazza využil obdobný přístup k mramoru například při tvorbě oltáře Panny Marie v kostele Santa Maria dei Servi v Padově. Continue reading →