Naše letošní tipy na letní výlety a dovolené vás tentokrát provedou po stopách slavných uměleckých děl.
Minulé díly našeho nepravidelného seriálu najdete zde, tady a taky tady. Pokud byste si chtěli připomenout i naše minulé tipy na letní čtení, mrkněte sem.
Radka Nokkala Miltová: Eero Järnefelt – Krajina z okolí Koli, 1928 (Helsinky, Ateneum)
Od konce 19. století finští umělci cestovali do Karélie s touhou nalézt kořeny národního eposu Kalevala. Do oblasti Koli v severní Karélii, kde se pro malíře otevírala jedna z nejkrásnějších scenérií, se opakovaně vraceli například malíř Juhani Aho, skladatel Jean Sibelius a spolu s nimi od roku 1892 také malíř Eero Järnefelt (1863–1937). Jeho četné kompozice krajiny kolem Koli se zařadily mezi klasická díla finského krajinářství.
Jak ukazuje Järnefeltova malba, národní park Koli dodnes nabízí svým návštěvníkům dechberoucí výhledy z vrcholu kopce Koli (Ukko-Koli) na okolní krajinu a jezero Pielinen, čtvrté největší finské jezero. Rozsáhlý park je protkán jeskyněmi a sítí turistických tras, doplněných množtsvím tábořišť, odpočívadel a chat k pronájmu pro přenocování. Pro náročnější návštěvníky je k dispozici hotel s wellness či dostatek kaváren a restaurací.
–
Pavel Suchánek: Albrech Dürer – pohled na Arco, 1494/1495 (Paříž, Louvre)
Slavný akvarel Albrechta Dürera s pohledem na hrad a městečko Arco je považován za jedno z průkopnických děl raně novověké krajinomalby, které důmyslně spojuje pečlivou renesanční konstrukci krajinného prostoru s neokázalou plenérovou improvizací. Malíř se v zájmu větší dramatičnosti scény zjevně nesnažil o topograficky přesné zachycení hor a pitoreskního opevněného městečka s hradem z 12. století na strmém kopci na dohled od Lago di Garda, současně však pečlivě odpozorované detaily a jemné zelené, hnědé a šedé tóny živě evokují atmosféru pozdního jara v podhůří Alp. Místo se za posledních 530 let změnilo až překvapivě málo – kromě hradu na kopci a části hradeb městečka pod ním stále existuje i olivový háj v popředí a také silnice od jezera Garda k Tridentu vzadu vpravo, která se dodnes klikatí prakticky na stejném místě.
Kromě turistické naučné stezky po Dürerových stopách se však na tomto kouzelném místě nabízí dychtivému středoevropskému cestovateli i řada dalších zajímavostí. Přímo pod vinicí v popředí výjevu se dnes rozkládá příjemné arboretum (Parco Arciducale) s více než dvěma stovkami cizokrajných dřevin, které založil v roce 1873 habsburský arcivévoda a mimo jiné tehdejší majitel moravských Židlochovic Albrecht Rakousko-Těšínský. V městečku napravo vyrostl v první třetině 17. století působivý kostel Santa Maria Assunta podle projektu Giovanniho Marie Philippiho, nejslavnějšího architekta rudolfinské Prahy a na sklonku života přední architektonické osobnosti raně barokního Brna, jenž se narodil v sousedním údolí jen kousíček od Arca. Hned za skálou na levém okraji Dürerova akvarelu, na dnešní Via dei Legionari Cecoslovacchi, najdete opečovávaný pomník čtyř československých legionářů, kteří zde byli v září 1918 – pouhý měsíc před vznikem republiky – popraveni rakousko-uherskou armádou. A ještě zhruba o dva kilometry dál stejným směrem nezapomeňte navštívit roztomilou poustevnu sv. Pavla Poustevníka s nástěnnými malbami ze 14. století, která okouzlila mimojiné i slavného básníka Rainera Marii Rilkeho, jenž v Arcu pobýval ve zdejších vyhlášených horských lázních.–
–
Veronika Řezníčková: Oswald Achenbach – Vestin chrám, 1889
Dnes tak trochu pozapomenutý malíř Oswald Achenbach (1827–1905) byl vedle svého staršího bratra Andrease jedním z nejvýznamnějších německých krajinářů 19. století – současníci jim dokonce podle jejich iniciál přezdívali „Alfa a Omega krajinomalby“. Oba bratři absolvovali svá studia na düsseldorfské akademii výtvarného umění, avšak zatímco Andreas se zaměřoval na záalpské scenérie, Oswald se rád vracel do prosluněné Itálie, kde maloval například pohledy na Vesuv, Neapol, Řím a jejich okolí. A právě nedaleko Říma se na skalnatém masívu někdejší starověké akropole nachází Vestin chrám v Tivoli, jejž Oswald Achenbach namaloval roku 1889, jen několik desetiletí po vzniku kolem rozprostírajícího se parku Villa Gregoriana s působivými vodopády. Příroda také zaujímá značnou část kompozice, která je pojednána živými tahy štětce vystihujícími surový charakter pahorku, jeho strukturu a nespoutanost přírody. Vedle podobných výhledů je však Tivoli proslulé zejména manýristickou vilou d’Este s rozlehlou zahradou, skýtající řadu úchvatných vodních prvků, a areálem nedaleké Hadriánovy vily, jež byly inspirací umělcům napříč staletími a které stojí za to navštívit i dnes.
–
Michaela Šeferisová Loudová: Lovis Corinth – Rybářský hřbitov v Nidě, 1893 (Mnichov, Neue Pinakothek)
Nida je stará rybářská vesnice na Kurské kose, která byla součástí někdejšího východního Pruska. Osobitou krásu původně velmi chudého regionu na pobřeží Baltu, v němž nebylo kvůli drsným přírodním podmínkám snadné přežít, objevili němečtí umělci. K nim patřil i malíř Lovis Corinth (1858 Tapiau, Východní Prusko, dnes Kaliningradská enkláva – 1925 Zandvoort, Holandsko), který se v těchto místech narodil a jehož krajinářská tvorba je ponejvíce spojována s impresionismem. Na obrazu prastarého hřbitova v Nidě se Corinthovi podařilo vystihnout genius loci tohoto výjimečného místa: dřevěné kříže, mezi nimi i ty s předkřesťanskými symboly, zarostlé vysokou trávou pod větvemi široce rozložených borovic a na horizontu klidné vody Kurského zálivu s rybářskými loďkami. Právě toto plátno vzbudilo nebývalý zájem o Nidu, která lákala další výtvarníky a spisovatele. Nejslavnější z nich, Thomas Mann (1875–1955) byl místem okouzlen natolik, že si tu nechal postavit letní dům, v němž v době před emigrací strávil s rodinou letní měsíce 1930–1932.
Starý hřbitov najdete v Nidě i nyní a neztratil nic ze své magické působivosti. Nida se stala známým turistickým střediskem, ležícím dnes na samé hranici Litvy a Kaliningradské oblasti – enklávy Ruské federace. Na pobřeží Kurské kosy se nacházejí jediné písečné duny v Evropě, žije tu mnoho druhů ptactva včetně kormoránů, a proto byla celá oblast prohlášena za přísně střeženou přírodní rezervaci. Abyste ji mohli navštívit, je třeba se přeplavit z litevského přístavu Klaipeda na Kurskou kosu a poté pokračovat dále po silnici, nejlépe linkovým autobusem, neboť poplatky za vjezd osobním autem jsou velmi vysoké. Tato relativní nedostupnost reguluje příliv turistů na rozumnou míru, a tak, pokud tento kout Litvy navštívíte, můžete i dnes na vlastní kůži na chvilku zažít atmosféru Corinthova obrazu.
–
Ondřej Jakubec: Albrecht Altdorfer – Krajina s hradem Wörth, 1520–1525 (Mnichov, Alte Pinakothek)
Albrecht Altdorfer (c. 1480–1538) patří jako reprezentant tzv. Dunajské školy k výrazným umělcům na počátku záalpské renesance. Svými aktivitami (malíř, grafik, kreslíř, stavitel) představoval skutečně renesanční osobnost, k čemuž náleží i jeho zaujetí krajinomalbami, jež v jeho díle vystupují poprvé jako samostatný umělecký žánr. Příznačně k jeho oblasti působení se vztahuje i tato krajina, ukazující v příznačně uměle divoké krajinné scenérii lokalitu hrad Wörth nad stejnojmenným městečkem Wörth an der Donau v Bavorsku. Městečko (dnes s cca 5 tisíci obyvateli) se nachází jen přibližně 20 kilometrů od Řezna, kde Altodorfer téměř po celý život působil. Z pozice městského stavitele pracoval i při rekonstrukci hradu Wörth, náležejícímu řezeňským biskupům, a v této době vznikla patrně i perokresba z roku 1524, která topograficky věcněji zachycuje hrad i s městečkem pod ním. Umělce nepochybně zaujala zajímavě modelovaná scenérie lokality, jíž se dodnes přezdívá „Stadt zwischen Strom und Berg“ (město mezi řekou a horou), čímž se míní klikatící se Dunaj jižně od města a na severu hornaté oblasti tzv. Falkensteinského lesa (Falkensteiner Vorwald), který je součástí Bavorského lesa (Bayerische Wald), rozsáhlého pohoří na dnešním pomezí Německa a Česka.
Hrad či zámek Wörth patří k nejstarším sídlům řezenských biskupů, svými počátky sahající až do karolínské doby, s první zmínkou nicméně až k roku 1264. Představuje dnes po své renesanční přestavbě (po 1522) jeden z největších pevnostních komplexů ve východním Bavorsku. Návštěvník může v interiéru obdivovat zejména tzv. Rondellzimmer v jedné z věží, jejíž klenbu vyzdobil v 70. letech 17. století ticinský štukatér Jacopo Tornini. Sofistikovaný program mytologických nástěnných maleb na klenbě však neprovedl ticinský umělec, ale řezeňský malíř Jakob Heybel. Také zámecká kaple ukazuje zajímavý intaktní mobiliář a několik oltářů z pozdního 17. století. Milovníci hradů mohou Wörth an der Doanu navštívit v rámci komplexní stezky po hradech Horní Falce (Regensburger Burgensteige), která v okolí Řezna zahrnuje více než 80 hradů.
–
Jiří Štefaňák: Joseph Mallord William Turner – Hrad Dolbadern, 1800 (Londýn, Royal Academy of Arts)
Ku příležitosti svého čerstvě získaného členství v londýnské Královské akademii umění (1802) měl tehdy šestadvacetiletý velikán britské krajinomalby Joseph Mallord William Turner (1775–1851) předvést akademikům jeden ze svých obrazů. Malířovi jako námět malby posloužil hrad Dolbadern v severním Walesu, jenž se stal po prohrané bitvě u Bryn Derwin (1255) nechtěným místem pobytu šlechtice Owena Gocha, který zde byl na popud svého bratra vězněn dlouhých dvacet let. Stavbu ve skalnaté krajině Turner zachytil v protisvětle, tak aby působila jako majestátní zosobnění odbojného prince. Sám Owen je zobrazen v rámci drobné figurální stafáže v dolní části výjevu, jak klečí před třemi vojáky. Z opuštěné velšské ruiny tak malíř dokázal vytvořit tragický symbol uvězněné svobody, což bylo v tehdy válkou zasažené Evropě nanejvýš aktuální téma. Dílo, prezentované na výstavě akademie roku 1800, doprovodil umělec rovněž několika vlastními verši: „Jak hrozné je mlčení pustiny, / kde příroda své hory k nebi zvedá / Majestátní samota, jen pohleď na věž, / kde beznadějný Owen, dlouho vězněný, / marně za svobodu bojoval.“
Při pohledu na velšské přírodní krásy lze i v dnešní době velmi snadno pochopit, co na nich bylo pro Turnera tak lákavého. Rozsáhlá vřesoviště, temné hladiny jezer, tajemné zříceniny a mračna přelévající se přes ostré vrcholky skal lákají k pěší turistice mnoho návštěvníků. Velká část z nich míří právě do severní oblasti, kde se rozkládá národní park Snowdonia. Na jeho území se mimo jiné nachází nejvyšší hora Walesu Snowdon (1085 m n. m.), k jejímuž vrcholu se dá pohodlně dopravit soupravou taženou parní lokomotivou po úzkorozchodné železnici. Prvohory nadělily Walesu rovněž rozsáhlá ložiska břidlice, jejíž výjimečné vlastnosti poznali již Římané. S možnostmi využití této horniny, ze které se vyrábí schodiště, biliárové desky, krby nebo známá střešní krytina na způsob šindelů, se lze podrobně seznámit v muzeu břidlice u města Llanberis, jež se nachází nedaleko dolbadernské zříceniny.
–
Eliška Petřeková: Joseph Wright of Derby – Pohled na Vesuv z Posillipa za svitu měsíce, 1774 (New Haven, Yale Center for British Art)
Posillipo je už od dob antiky rezidenční čtvrtí Neapole s luxusními villami společenské a politické smetánky, počínaje římskými císaři od Augusta po Hadriána, pokračujíc prominenty 18. století, mezi které patřil například britský diplomat, sběratel a vulkanolog William Hamilton, a konče dnešním italským prezidentem Sergiem Mattarellou. Stejný záliv navštívil v roce 1774 také anglický malíř Joseph Wright of Derby (1734–1797), který, uchvácen výhledem, znázornil soptící Vesuv za svitu měsíce. Nejedná se však o dokumentární záznam události – v době jeho působení v Neapoli byla sopka právě klidná, a malíř si tak musel výbuch (jako mnoho dalších tehdejších umělců) vyfantazírovat.
Stejný pohled jako Joseph Wright si dnes můžete vychutnat například z archeologického parku Pausilypon se zmiňovanou římskou císařskou villou, divadlem, odeionem, lázeňským komplexem a vstupem přes impozantní jeskyni Seiano. Zážitek si můžete prohloubit ponořeným parkem Gaiola na špičce mysu Posillipo, kde na vás čekají podvodní vyhlídkové čluny, šnorchlování a potápění. Návštěvu Posillipa můžete zakončit seskokem do moře z oken tzv. Paláce duchů (Palazzo degli Spiriti) – ruiny domu, dřív nazývaného „murenaio“, původně sloužícího k chovu murén pro jejich údajně chutné maso.
–
Štěpánka Grunová: Johann Heinrich Wilhelm Tischbein, Goethe na římské Campagni, 1787 (Frankfurt nad Mohanem, Städel Museum)
Johann Wolfgang Goethe přijel do Říma v listopadu 1786, aby – již jako známý spisovatel – unikl z dusivé atmosféry výmarského dvora a splnil si dávný sen stát se malířem. Představil se zde pod falešným jménem Phillip Müller a usadil se v kolonii mladých německých preromanticky smýšlejících malířů, se kterými sdílel byt u paláce Rondanini a trávil takřka dva roky studiem antických památek. Nejvíce se spřátelil s Johannem Tischbeinem, autorem jeho slavného portrétu. Podle malířova deníku měl zachycovat moment, kdy se Goethe zamyšleně usadil na antickou ruinu a rozjímal nad osudem výtvorů lidstva. Krajina v pozadí působí idealizovaně, ve skutečnosti tomu tak ale zcela není – vlys s postavou Ifigenie sice odkazuje na jednu ze slavných divadelných her autora, zbylé stavby v pozadí se však skutečně nacházejí v římské Campagni.
Oblast na jihu Říma, rozkládající se podél slavé Via Appia, byla oceňována jako jedna z posledních výsep nespoutané přírody s monumentálními antickými ruinami, a z toho důvodu byla také častým námětem capriccií. A ačkoliv ji dnes z velké části již pohltilo rozšiřující se velkoměsto, něco z elegické a starodávné nálady si uchovala dodnes. Goethův portrét vás tedy může inspirovat k procházce po možná trochu méně známých římských památkách, jako jsou monumentální mauzoleum Cecilie Metelly z 1. století př. n. l., ruiny města Tusculum, kde Cicero napsal své Tuskulské hovory či římského akvaduktu Aqua Appia.
–
tereza horáková: Ferdinand Runk, pohled na Kremsmünster z kalvárie, 1790–1810 (vídeň, albertina)
Ferdinanda Runka (1764–1834) můžeme z pohledu dějin umění popsat jako malíře, kreslíře a grafika, jenž se soustředil převážně na krajinomalbu. Avšak při nahlédnutí do dobové i současné literatury se charakteristiky jeho osoby postupně zabarvují a zpestřují. Josef II. ze Schwarzenbergu jej popsal jako malíře a objevovatele přírodních krás, topograf a cestopisec Franz X. Embel o něm zas psal jako o nadšeném horolezci, který ho svým líčením krás Vídeňského Sněžníku (Schneeberg) inspiroval k jeho zdolání. Runkova díla vznikala v době, kdy se umělci začali vydávat do přírody, aby se zde inspirovali říčkami, potoky či horami a tvořili „podle přírody“. Runk působil nejdéle ve službách Schwarzenbergů, pro které mimo jiné dokumentoval jejich česká a rakouská panství, a proto se s jeho díly můžeme setkat například na Hluboké, v Třeboni nebo v Českém Krumlově.
Na vybrané akvarelové malbě vidíme dvě hlavní dominanty města Kremsmünster, vzdáleného asi 30 kilometrů od Lince, a to kalvárii s poutním kostelem a benediktinské opatství. Výstup na kalvárii pro získání obdobného výhledu, jako je na akvarelu, doporučuji spolu s navštívením zdejšího kostela, v němž se mimo jiné nachází i oltářní obraz od Bartolomea Altomonteho. Procházka pak může pokračovat do protilehlého opatství s kostelem sv. Agapita až ke hvězdárně, která je vůbec jednou z nejstarších observatoří na světě. Zajímavostí mimochodem je, že po Runkovi je dokonce pojmenována planetka! Malíř je totiž autorem akvarelu zobrazujícího panorama z hory Kleť, na níž se dnes nachází Kleťská hvězdárna a působí zde astroložka, která po něm planetku pojmenovala.