Mnoho z vás jistě zná tzv. štábkové, holandské či vlnité lišty, se kterými se můžete setkávat na nábytku, oltářích a nejčastěji na holandských obrazových rámech. Víte však, kdy tato technika spojená s rozpohybovaným barokem vznikla a jak se takové lišty vlastně vyrábí?

Z obecného pojmenování by se dalo usuzovat, že s výrobou vlnitých lišt jako první přišli Nizozemci, ve skutečnosti však techniku vynalezl kolem roku 1600 truhlář a výrobce pažeb Johann Schwanhardt (ca. 1562–1612) z jihoněmeckého Rothenburgu. Významně ji dále rozšířil jeho zeť Jacob Hepner (?–1649) v Norimberku. Tento nový typ zdobení, z počátku zvaný geflammten Hobelns (plamencové hoblování), si velmi rychle získal oblibu a z oblasti Norimberku se rozšířil do oblastí dnešní Francie, Rakouska, Itálie a v polovině století jej můžeme nalézt rovněž v severním Německu i Nizozemí. Oproti tomu ve Španělsku a Anglii se vlnité lišty takové oblibě netěšily.

Technice se dostalo pozornosti i v knihách. První zmínky můžeme najít v poznámkách Andrease Guldena (1606–1683) vydaných roku 1660, o autorství vynálezu se roku 1675 zmiňuje také malíř Joachim von Sandrart (1606–1688). K většímu rozšíření techniky nepochybně napomohla první rytina speciálního hoblíku, publikovaná již roku 1630 v knize Architectur od Rutgera Kasemanna (ca. 1585–1664), pomocí kterého se plamencové lišty vyráběly. Na ilustraci můžeme vidět člunkovitý hoblík s výčnělky po stranách, který se pomocí provázku protahoval žlabovitou kolejnicí se zvlněnými vnitřními stěnami. Při protahování mezi zvlněnými stěnami se hoblík pohyboval ze strany na stranu, a vykrajoval tak do obrobku pod ním plamencový vzor, čímž vznikla vodorovně zvlněná lišta – tzv. flammleiste. Souběžně s touto technikou byl vyvinut druhý způsob, kterým se vyráběly svisle zvlněné lišty – tzv. wellenleiste, od 20. let mnohem oblíbenější a rozšířenější typ vlnité lišty.

K výrobě tohoto typu se využíval tzv. flammziehstock – rám, ve kterém je upevněno ostří a proti němu destička se zaoblenou hranou. Tímto rámem se protahuje deska, jež má na jedné straně upnutý obrobek a na druhé straně zvlněnou lištu. Při protahování se deska díky své zvlněné straně pohybuje po zaoblené destičce nahoru a dolů a tím tlačí obrobek proti ostří. U obou způsobů výroby lišt je dřevo po vrstvách škrábáno ostřím a postupným posouváním ostří hlouběji do dřeva je dosaženo dokonalého vlnění. Truhláři samozřejmě ostří vybrušovali do různých tvarů, takže lišty mohly mít i různý profil.

Vrcholem vývoje těchto přípravků je tzv. wellenleistenziehbank, což je již masivní mechanizovaný stroj, v němž je klikou posouvána deska s obrobkem a vodícími vlněnými lištami po stranách. Ostří se v tomto případě pohybuje díky pružině ve svislém směru podle vodících lišt. Práce s tímto přípravkem je přesná, dovoluje výrobu obou typů lišt a manipulace s ním je jednoduchá. Není při ní potřeba příliš velké zručnosti a zkušeností, a tudíž takový přístroj mohli obsluhovat i učni či pomocníci. Rytinu tohoto stroje publikoval roku 1699 dvorský dějepisec Ludvíka XIV., André Félibien (1619–1695). O něco podrobněji jej zachytil také francouzský truhlář André Jacob Roubo (1739–1791) ve svém obsáhlém díle L’Art du Menuisier z roku 1769. Zdobení vlnitými lištami však s příchodem rokoka po roce 1700 prakticky vymizelo a téměř zapomenuta byla truhláři i jejich výroba. Však se také z poznámky od Rouba dovídáme, že měl problém najít vůbec nějaký existující exemplář přístroje. K oživení výroby vlnitých lišt došlo až v 19. století díky historizujícím stylům.

Truhláři se občas pokusili o kombinaci plamencové a vlnité lišty, ale jejich výroba je kvůli mechanickému tření náročná a výsledek není příliš esteticky působivý. Jakýmsi třetím typem lišt jsou lišty s vějířovitým čili soustředným vlněním. Do nedávna nebylo zcela jasné, jak se takové lišty vyráběly, avšak díky rekonstrukci provedenou restaurátory víme, že ono tajemství tkví v otočném ostří, jenž je uchyceno ramenem v jednom bodě. Jinak je hoblík podobný jako v prvním případě. Tento typ vlnité lišty můžeme vidět kupříkladu na skříni od slavného amsterdamského truhláře Hermana Doomera (1595–1650), kterého portrétoval samotný Rembrandt (1606–1669).

Co se týče materiálu, k výrobě vlnitých lišt používali truhláři homogenní druhy dřevin s krátkými vlákny, které se při škrabání neštípou a neodlupují – většinou černě mořené ovocné dřeviny jako hrušeň, třešeň, případně javor, ořešák a lípa. Výjimečné nebylo ani škrabání lišt ze slonoviny, želvoviny, rohoviny či měkkých kovů. Nicméně, ze všech materiálů byly nejoblíbenějšími exotické dřeviny jako eben, které jsou natolik tvrdé a husté, že výsledné lišty nebylo nutné ani příliš složitě povrchově upravovat. Možná právě i náročné opracovávání těchto dřevin, dovážených do Evropy od počátku 17. století Nizozemskou východoindickou společností, vedlo truhláře k volbě vyrábět z nich různé druhy lišt pomocí pomalého škrabání. Zřejmě díky dostupnosti tohoto kvalitního materiálu a hojné produkci vlnitých lišt a z nich vyrobených rámů je dodnes nazýváme jako holandské. Obdobné rámy se však vyráběly i v jiných částech Evropy.

Využití složitějších přístrojů a zařízení kopírujících tvar podle nějaké šablony nebylo v řemeslné výrobě neobvyklé. Škrabacím zařízením předcházely kupříkladu nástroj na výrobu závitů či stroj na ornamentální soustružení (obdoba gilošování, od franc. guilloché) vynalezený roku 1579 Jacquesem Bessonem (1540–1573). Není tedy překvapením, že se Schwanhardt jako výrobce pažeb s takovými přístroji mohl setkat u výrobců hlavní nebo je případně mohl sám používat. Zbývá dodat, že na zmíněných gilošovacích soustruzích vyráběli řemeslníci neskutečně složité a různě zvlněné nádoby a tvary, často podobné vlnitým lištám. Na jiném typu přístroje, jenž můžeme vidět v publikaci L’art de tourner (poprvé publikováno 1701) od Charlese Plumiera (1646–1704), truhláři také vyráběli sloupy se zvlněným povrchem či kanelováním, které byly v souladu s lištami.

Tolik k teorii, nyní se můžete podívat na pár ukázek, jak se vlnité lišty vyrábí. Na prvním videu představují studenti brněnské restaurátorské školy druhý zmíněný způsob výroby lišt pomocí flammziehstock.

Na druhém videu ukazuje Jan Brøndsted, restaurátor z dánského Národního muzea, svůj vylepšený wellenleistenziehbank. Podobný přístroj si můžete prohlédnout osobně ve vídeňském Hofmobiliendepot.

Obdobný přístroj si vyrobil také Kurt Nordwall z Minneapolis Institute of Art.

Doporučuji si také prohlédnout moderní vlnité rámy na Instagramu. Zajímavé je také video ukazující spojení svislého a vodorovného škrabání a jeho výsledek.

Zdroje:

• • Článek Vlnitá lišta na české Wikipedii
  • Článek Flammleiste na RDK Labor
  • HRDINA, Jan. Vlnité lišty. Datace a restaurování sbírkových předmětů ze dřeva. Brno, 2019.  57 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta.
  • THORNTON, Jonathan. The History and Technology of Waveform Moldings: Reproducing and Using Moxon’s „Waving Engine. Wooden Artifacts Group, 2002. 11 s.
  • BREEBAART, Iskander; VAN GERVEN, Gert. Pressed baleen and fan-shaped ripple mouldings by Herman Doomer. In: Eleventh international Symposium on Wood and Furniture Conservation Amsterdam 9-10 November 2012. Amsterdam: Stichting Ebenist, 2013. s. 62–74.
  • ERCKRATH, Josephine. Hopp- och Flamlister – och deras maskinella tillverkning under 1600-1800-talet. Linköpings universitet, 2009.