Zdařilý návrat k původnímu vzhledu interiéru soukromého divadla Marie Antoinetty z konce 18. století a k jeho iluzím
Soukromé divadlo Marie Antoinetty umístěné v Malém Trianonu v zahradách Versailles prošlo v posledních letech důkladnými opravami, jež vedl hlavní kurátor Versailles, Raphaël Masson. Důsledný historizující přístup Massona a jeho týmu, opírající se mimo jiné o nedávný objev alb architektonických kreseb interiéru divadla z konce 18. století, umožnil zdařilou rekonstrukci původní podoby divadla.
Manželka Ludvíka XVI., kontroverzní francouzská a navarrská královna Marie Antoinetta, se kromě své násilné smrti zapsala do povědomí veřejnosti pompézními a nákladnými oslavami, na nichž vždy oslnila bohatou toaletou a zajímavou parukou. Na druhé straně se však královna ráda uchylovala do poklidu Malého Trianonu, své zahrady s okrasným jezírkem, neuspořádanou vesničkou, funkční farmou a mlékárnou a v neposlední řadě do svého divadla. Právě do něj si královna zvala své nejbližší přátele, se kterými potom mohla odehrát své oblíbené divadelní hry. Královnina vášeň pro divadlo, speciálně pro francouzské hry, pramenila již z dětství na rakouském císařském dvoře, kde ji vzdělávali také francouzští herci. Když potom jako francouzská a navarrská královna toužila po úniku od povinností protokolu, mohla se tak díky soukromému divadlu stát čas od času někým docela jiným.
Opona během restaurování se scénickým výjevem z 19. století v pozadí
Divadlo bylo postaveno velmi rychle, v letech 1778–1779, a to Richardem Miquem (1728–1794), který je rovněž autorem celé vesničky či Chrámu lásky v zahradě Malého Trianonu. Inaugurační představení, v němž královna hrála, se konalo již 1. července 1780 v nádherném interiéru, jemuž vévodil kobaltově modrý samet, pozlacené akantové girlandy a cherubíni. Zatímco v 19. století se pro interiéry divadel využívaly mramor a bronz, v královnině divadle byly pro dekor interiéru použity stejné materiály, z nichž se vyráběly rekvizity (draci, mraky a hory). Technikou papier-mâché na drátěné konstrukci bylo na konci 18. století dosáhnuto dokonalé iluze štuků a pozlaceného dřeva – avšak ze dřeva jsou vytvořeny pouze sochy a zlacení je ve skutečnosti měď.
Dekorace v interiéru jsou ve skutečnosti převážně z papier-mâché, drátů a dřeva.
Právě jednoduché a nenákladné materiály nakonec interiér divadla zachránily – vzhledem k jejich nízké hodnotě totiž nemohly být během Velké francouzské revoluce lukrativně rozprodány. Královna divadlo využila pouze několikrát v rozmezí let 1780–1785, než opustila Versailles, a kvůli bouřlivé Revoluci a svému neslavnému konci pod gilotinou se jí již nepodařilo vrátit. Ačkoli si Napoleon Bonaparte Malý Trianon oblíbil a vnesl do něj prvky sobě vlastní (například emblematický motiv včel na zdech některých místností), divadlo prošlo podstatnějšími úpravami až za vlády Ludvíka Filipa, kdy v interiéru převládl červený samet typický pro divadla 19. století. Divadlo však již nebylo příliš využíváno a po první světové válce zůstalo ve velmi zuboženém stavu. Až následující obnovy, financované zejména sponzory z USA, a nedávná rekonstrukce vedly k návratu k původní podobě interiéru.
Původní část opony, jež byla využita při restaurování.
Došlo k odstranění všech pozdějších úprav, takže v interiéru opět zavládla modrá. Zbylé původní části byly doplněny rekonstruovanými prvky nejvyšší kvality. Proces obnovy zahrnoval podle Massona mnoho pokusů a omylů ve snaze oživit zapomenuté a vzácné techniky, které by umožnily věrnou rekonstrukci. Příkladem je malba klihovými barvami, užívaná v dekorativních interiérových technikách a tradičně v malbě divadelních kulis.
Dlouhým, ale pečlivým procesem prošla rekonstrukce divadelní opony, dokončená teprve koncem minulého roku. Nedávno objevené kresby divadla, zmiňované již v úvodu tohoto článku, ukázaly, že se jednalo o bravurně provedenou malířskou iluzi, jelikož opona vyrobená ve skutečnosti ze lněného plátna působila jako modrý samet s bohatou zlatou výšivkou. Namísto domněle ztraceného plátna chtěl Massonův tým upravit rideau de manoeuvre, oponu přidanou za Ludvíka Filipa, tak, aby zakrývala změny scény před publikem a zároveň vyhovovala novým konvencím 19. století.
Při opravách se nicméně zjistilo, že se ve skutečnosti jedná o původní plátno z 18. století, které bylo od té doby nejméně dvakrát upravováno v duchu dobových požadavků. Pro rozsáhlé poškození tkaniny se původní plátno bohužel nedalo použít, a proto byla vyrobena, respektive pečlivě ručně ušita, nová identická opona. Látka se po sešití jednotlivých panelů natáhla na jeviště a přišpendlila se na místo, aby mohli malíři rekonstruovat iluzivní efekty, zatímco původní opona visela v zadní části jeviště jako předloha. Třpytivou část výzdoby, vyrobenou původně ze zlaceného měděného plátku vytvářejícího iluzi zlaté výšivky, pak bylo možné rekonstruovat díky přístroji, jenž se v současnosti používá v Řecku ke zdobení velikonočních vajíček a jenž umožnil udržet správnou teplotu směsi horkého vosku a lněného oleje k zatavení kovových arabesek.
Stejně pečlivě se přistupovalo k osvětlení. Masson se svým týmem vybrali žárovky, které napodobují světlo svíček pro navození požadované atmosféry.
Stále funkční systém pohyblivé scény umožňuje pomocí kladek a malovaných rolovacích panelů například snadnou a rychlou proměnu scény z lesní mýtiny na rustikální interiér nebo chrám Minervy. Kromě posledního zmíněného dekoru určeného pro první akt Thésea od Philippa Quinaulta a Jeana-Baptisty Lullyho, který byl původně vytvořen roku 1754 bratry Slodtzovými pro divadlo ve Fontainebleau, pocházejí ostatní scény z 18. či 19. století.
A tak toto divadlo, jedno z posledních svého druhu na světě, dnes slouží jako muzejní prostor, protože je příliš křehké na to, aby se v něm odehrávala pravidelná představení.
Zdroje:
https://www.apollo-magazine.com/marie-antoinette-versailles-theatre-restored/
https://www.chateauversailles.fr/decouvrir/domaine/domaine-trianon/theatre-reine