Průzkumy památek | Renesanční glazovaná terakota

I v dalším pokračování našeho cyklu o technologických a restaurátorských průzkumech sochařských děl zůstaneme v Itálii v období quattrocenta. Po drobných bronzech se však tentokrát podíváme na neméně oblíbené médium glazované terakoty a na tvorbu proslulé dílny della Robbiů.

Častým důvodem pro podrobný restaurátorský průzkum uměleckého díla je jeho plánované vystavení. Ve většině případů se tak odborníkům dostanou pod ruku i kusy, které doposud žádným podobným zásahem neprošly. To se stalo i v roce 2016 v  Muzeu výtvarných umění v Bostonu, které uspořádalo velkolepou výstavu s názvem Della Robbia: Sculpting with Color in Renaissance Florence. Při přípravě tohoto projektu bylo zrevidováno nejen několik děl z depozitáře bostonské galerie, ale také řada výpůjčených exponátů. Díky moderním technologiím se podařilo díla lépe prozkoumat, zrestaurovat a navrátit jim původní podobu. Následující řádky se věnují retaurátorské praxi využívající možnosti soudobého technologického pokroku. Jejich důležitost a výhody jsou potom demonstrovány na několika konkrétních příkladech restaurovaných děl z muzea v Brooklynu.

Luca della Robbia, Vzkříšení Páně, zdroj: www.wga.hu

Jak již bylo naznačeno, příklady, které se v textu objeví, úzce souvisí s proběhlou expozicí a týkají se tedy dílny rodiny della Robbia. Florencie 15. století byla místem zrodu mnoha technických postupů a vizuálních tradic. Mezi klíčové osobnosti v tomto vývoji neodmyslitelně patří Luca della Robbia (1399/1400–1482), ve kterém viděl nemalý potenciál už Leon Battista Alberti. Ve svém textu z roku 1436 jej společně s Masacciem nebo Donatellem označuje za jednoho z největších umělců a srovnává jej s antickými mistry. V té době ale ještě Luca netvoří to nejdůležitější – glazované terakotové sochy. Nejstarší práce, která vznikla tímto způsobem, je datovaná do 40. let 15. století a jedná se o lunetu s motivem Vzkříšení páně nad dveřmi severní sakristie florentské katedrály. Luca a následující generace della Robbiů vytvářejí jedinečný umělecký koncept, který sice po zhruba sto letech zaniká, jeho krásu a genialitu však můžeme obdivovat dodnes.

Andrea Pisano, Madona, zdroj: duomo.firenze.it

Technika glazování terakotových soch je bezpochyby novátorským objevem, nicméně vysoce kontrastující spojení bílé a modré barvy znali Florenťané už z let dřívějších, například z Pisanových reliéfů, které vytvořil pro zvonici florentské katedrály kolem roku 1340. Zvonice je skoro 85 metrů vysoká a dokázat rozeznat výjevy na jejích stěnách bylo klíčovou podmínkou pro konečné technologické řešení. Pisano pracoval s motivem kontrastující bílé skulptury s modrým pozadím. Oproti pozdějšímu Lucovu řešení však tehdy pracoval s mramorem v kombinaci s terakotou.  Otázka, proč se Luca rozhodl vyměnit vznešený kámen za pálenou hlínu, zůstane asi navždy otevřená. Nejpravděpodobnějším důvodem je cena materiálu. Zatímco transport a celková manipulace s mramorem je velmi nákladná a náročná, s hlínou se pracuje o poznání lépe.

Rodina della Robbiů měla pozemek přímo na břehu řeky Arno, a tak měla takřka neomezený přístup ke světlé, kalciem nasycené hlíně. Jiní badatelé se zase přiklání k názoru, že se Luca pokoušel najít větší kontrast a s ním i jasnější čitelnost děl. Mramor neodráží světlo tak, jako hladká bílá glazura, a máme doloženo, že s ním Luca experimentoval. Mezi lety 1441–1443 vytváří tabernákl, který po vzoru Pisana kombinuje mramor s terakotou. Poté se ale Luca od kamene odvrací a začíná produkovat svá vlastní díla v majolice. Glazovaná terakotová socha je takřka nesmrtelná. Pevná vypálená krusta je velmi odolná vůči vnějším vlivům, a tak se mohly Lucovy sochy objevit i v exteriéru. Nejen nesmrtelností děl se však Luca opět přibližuje antickým mistrům. Vasari obdivuje jeho vynalézavost a dokonce zmiňuje, že Luca novou technikou předčil i sochaře z antických dob. Vymyslel totiž něco, co oni ne.

Experimenty s majolikou a složením glazury nakonec skončily u směsi oxidů manganu, mědi a kobaltu. Tuto směs později nahrazuje cín. Luca své sochy vypaloval asi při 1000 stupních Celsia. Tlustá poleva tak díky vyváženému složení takřka zářila barvou, byla skoro nerozbitná a zároveň se s ní manipulovalo o mnoho lépe než s těžkým mramorem. Protože stěhování takovýchto děl bylo mnohem levnější a fyzicky snazší, díla mohla být exportována i do vzdálenějších koutů světa.

Giovanni della Robbia, Vzkříšení Páně, zdroj: www.brooklynmuseum.org

Podobné velké stěhování zažilo také dílo, které vzniklo rukou Lucova následovníka, Giovanniho della Robbia (1469–1529). Jedná se o lunetu Vzkříšení páně z muzea v Brooklynu datovanou do dvacátých let 16. století. Mezi lety 1899 a 2012 bylo dílo přesunuto z patra do patra minimálně čtyřikrát a v mezičase bylo zakrýváno a odkrýváno dřevěným boxem podle potřeby. Luneta byla po celý tento čas přehlížena a někdy byla kurátorům dokonce na obtíž. Až při přípravě zmiňované výstavy se jí dostalo pozornosti poté, co dva roky ležela ve sklepě muzea. Při podrobném průzkumu jak rentgenem, tak termoluminiscencí, UV světlem a multispektrální fotografií, byl zjištěn nespočet kazů a problematických partií, které bylo nutno restaurovat.

Giovanni della Robbia, Vzkříšení Páně, detail poškození, zdroj: Levin, Pedemonti a Bruno 2017

Dílo je složeno ze 46 dílů přichycených na dřevěné podložce. Tento závěsný systém však v průběhu let zoxidoval a hrozilo tak rozsypání díla, proto vytvořil restaurátorský tým nový. Jako nejvíce problematická část se jevila ústřední kachle s postavou Ježíše. Jedná se o největší a také nejtěžší část celku, se kterou byly pravděpodobně při výpalu největší potíže. Tělem Krista prochází velká vertikální prasklina a podle průzkumu barevných nátěrů je zřejmé, že se ji pokoušeli opravit už při výpalu. Puklina se očistila a zaplnila hlínou, která díky flexibilitě zabrání dalšímu praskání a navíc je snadno odnímatelná. Tento kus terakoty měl v sobě také velký počet železných hřebů, které měly zřejmě zajistit koherenci a zabránit praskání. Postupem času však začaly oxidovat a přestaly plnit svůj účel. Podobné hřeby se našly i v jiných částech lunety a všechny byly restaurátory vyjmuty. Jednotlivé části se očistily horkou párou, která je šetrná k povrchu majoliky a zároveň dokáže vyčistit i ty nejmenší záhyby a škvíry, které v ní vznikají. Všechny díly byly poté zbaveny předchozích restaurátorských doplňků a domodelovány epoxidem, který lze v budoucnu snadno odstranit. Když byly všechny části očištěné, domalované a kompletní, přesunul se restaurátorský tým na kompletaci celku. Ke správnému složení posloužilo nově objevené číslování kusů. V minulosti se k dílům z glazované terakoty přistupovalo méně sofistikovaně. Ve většině případů se dílo očistilo od prachu a když kusy nedržely na podkladu, jednoduše se přidrátovaly na své místo. Bostonské muzeum tak částečně stanovilo nové standardy v restaurátorském přístupu k terakotovým sochám.

Giovanni della Robbia, Vzkříšení Páně, detail glazury, zdroj: Levin, Pedemonti a Bruno 2017

Díky současným metodám průzkumu je možné dílo lépe poznat a zvolit ideální a nedestruktivní přístup. Díky fotografiím v různých spektrech světla mohlo být například zjištěno, jak pracovala dílna s nátěry a jak docílila kýžené barevnosti. Kristova róba byla podle výzkumu namalována až za studena, a to zřejmě proto, že je velmi obtížné namíchat glazuru tak, aby po výpalu nabyla sytě červené barvy. Zde se restaurátoři přiklánějí k názoru, že Giovanni ještě nebyl tolik zkušený a nebyl si jistý správným složením nátěru. Proto bylo  jednoduší namalovat dílo až poté, co se vytáhlo z pece. Další zajímavostí jsou pozůstatky původního nátěru na těle Krista. Zde tým objevil tahy štětce zvýrazňující svaly na břiše a hrudníku. Důvodem pro namalování vyrýsovaného těla může být tehdejší snaha o dosažení tělesného ideálu, který se dle antické teorie úzce pojí s moudrostí.

Giovanni della Robbia, Vzkříšení Páně, detail glazury, zdroj: Levin, Pedemonti a Bruno 2017

Podobné tahy štětcem byly objeveny i na kusu vyobrazujícím donátora díla, jímž byl Niccolò di Tommaso Antinori, úspěšný obchodník s vínem. Na jeho plášti se během fotografování skrz barevné filtry objevily snahy o definici materiálu, ze kterého byl ušit. Zde se mohlo jednat o jakousi formu reklamy, jelikož kromě vína obchodoval Niccolò Antinori také s hedvábím. Podobnou praxi můžeme vidět na sochách z Orsanmichele. Giovanni pokračoval v rodinné tradici a od praxe svého dědečka Lucy se odlišoval jen v margináliích, a to převážně v polychromii. Lucovy sochy, stejně tak jako díla jeho syna Andrey, jsou vždy polychromovaná po celém povrchu, zatímco Giovanni maloval sochy jen částečně. Důvodem může být již zmíněná neznalost postupu nebo receptu glazury. Ostatně, namíchat barvu tak, aby po výpalu vznikl ten správný sytý odstín červené, dělalo výtvarníkům problémy ještě dalších 400 let.

Nebýt současných technologických možností a nebývalého zájmu ze strany kurátorů, zůstaly by tyto podstatné detaily skryty jak zraku veřejnosti, tak i odborného publika. Nejmodernější technologie velkou měrou ovlivňují přístup k uměleckým předmětům a to, jak se s nimi zachází. V  současnosti lze skoro vše z díla vyčíst nedestruktivní metodou bez potřeby fyzicky odebírat vzorky. I díky tomu můžeme dnes obdivovat Giovanniho velkolepou práci se všemi aspekty tvůrčího procesu, které současná technologie odhalila.

Literatura a zdroje 

  • Richard A. Goldthwaite, The Economy of Renaissance Florence, 2009, s. 313. 
  • Allan Marquand, Giovanni della Robbia’s Kneeling Madonna, Arts & Decoration 1915, s. 26. 
  • Giorgio Vasari, Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů, Praha 1976, s. 225–226. 
  • Leon Batista Alberti, De Pittura, 1436. 
  • Sara Levin, Nick Pedemonti a Lisa Bruno, Resurrecting della Robbia’s Resurrection: Challenges in the Conservation of a Monumetal Renaissance Relief, Objects Specialty Group Postprints 24, Washington DC 2017. 
  • Heslo Luca della Robbia, Britannica, www.britannica.com, vyhledáno 27. 4. 2021. 
  • Campanile di Giotto, Opera di Santa Maria del Fiore, https://duomo.firenze.it/, vyhledáno 6. 5. 2021. 
  • The Peretola Tabernacle, Web Gallery of Art, https://www.wga.hu/, vyhledáno 11. 5. 2021. 
  • Marietta Cambareri, Della Robbia: Creative Ingenuity in Florentine Renaissance Sculpture, Youtube, https://www.youtube.com/, vyhledáno 11. 5. 2021.