Drtivá většina veřejného prostoru bývá o Velikonocích vyplněna hřejivými barvami příchozího jara, velikonočními beránky, zajíčky a vajíčky, jež jsou důsledkem komercializace těchto svátků. Jejich původní význam, a sice připomínání si Kristových pašijí a jeho vítězství nad smrtí, se v současnosti jaksi vytrácí. Velikonoční ritus je postaven na vciťování se do Kristova utrpení, což nás přivádí k myšlenkám na vlastní smrtelnost, potažmo tzv. poslední věci člověka. Ústředním bodem této eschatologické koncepce je právě oslavovaná vykupitelská smrt Krista, na niž by měli křesťané myslet a připravovat se na svou vlastní smrt – nejen o Velikonocích, ale dennodenně – jak si ukážeme na ilustracích díla jezuitského kazatele Jeremiáše Drexela (1583–1638).
Úvodní slova mohou působit poněkud pesimisticky, nicméně tak byla psána záměrně a s jistou nadsázkou (ostatně by bylo pošetilé očekávat výjev ukřižovaného Krista na letáku speciální velikonoční nabídky zdejšího supermarketu). Jeremiáš Drexel byl významným autorem německé asketické literatury 17. století, tedy literatury, která vedla k dokonalosti skrze odříkání si světských radostí a vedení skromného a cnostného života. Jistá kritika současného pojetí Velikonoc je v tomto kontextu tedy na místě. Asketismus je zastoupen v každém jeho díle – například spis Orbis Phaëton (Mnichov 1629) poukazuje na tzv. hříchy jazyka (mluveného slova) a na to, jak se jich vyvarovat. Askeze je rovněž důležitým aspektem fenoménu ars moriendi (umění zemřít), kterému se Drexel věnoval v knize Aeternitatis Prodromus Mortis (Mnichov 1628). Myšlenka dobré smrti silně rezonuje, ba dokonce až kulminuje v eschatologické koncepci „posledních věcí člověka“ (smrt, poslední soud, peklo a nebe), kdy právě příprava na smrt a průběh smrti samotné určovaly následný osud duše křesťana. Této tematice se Drexel věnoval v dílech Infernus Damnatorum (Mnichov 1631) a Caelum, beatorum civitas (Mnichov 1635). Zatímco poslední zmíněná kniha pojednává o krásách Nebeského království, Infernus Damnatorum popisuje různé druhy pekelných muk, jež jsou navíc zachyceny na devíti impozantních ilustracích, zhotovených rytcem vlámského původu Philippem Sadelerem (1600 – po 1636).
1. Jeremiáš Drexel, Infernus Damnatorum Carcer & Rogus Aeternitatis Pars II., Monacum 1631 (titulní strana)
V úvodu bylo rovněž zmíněno vciťování se do Kristova utrpení. Tato praktika je vlastní mimo jiné i autentické sugestivní meditační praxi, kterou zavedl sv. Ignác z Loyoly (1491–1556), zakladatel jezuitského řádu. Jeho duchovní cvičení nesou označení exercicie a sestávají z náročných meditačních cviků, jejichž cílem je splynutí s Božskou podstatou. Cviky spočívaly v co nejpřesnější vizualizaci a navození atmosféry událostí Kristova života. To zahrnovalo i jeho mučení a smrt. Co nejvěrnější vizualizace dané evangelijní události vyžaduje určitý smyslový stimul, a proto bylo při této praxi hojně využíváno obrazů, které se později vyvinuly až ve složité alegorické seskupení motivů kombinující obraz a text, označované jako emblematické ilustrace. Tento typ bi-mediální formy, tedy kombinace textu a obrazu, zavedl za účelem podpory učení sv. Ignáce jezuita Jerónimo Nadal (1507–1580). Kromě toho ovšem sv. Ignác v rámci svých duchovních cvičení učil i o pekle, kde exercitanta nabádal k sugesci mnohem explicitnějších vjemů, přičemž doslovně píše: „Vidět pohledem obrazivosti velké plameny a duše jako v hořících tělech; slyšet ušima pláč, řev, výkřiky, rouháni Kristu […]; čichat čichem kouř, síru, výkaly a hnijící věci; chutnat chutí hořké věci jako slzy, žal a špatné svědomí; hmatat dotekem, jak plameny zachvacují a stravují duše.“ Jeremiáš Drexel, významná osobnost jezuitského řádu své doby, přímo navázal na učení sv. Ignáce, a znalost aspoň základního principu sugestivní jezuitské imaginace je tedy důležitá i pro správné čtení Sadelerových ilustrací knihy Infernus Damnatorum.
Infernus Damnatorum obsahuje celkem sedmnáct kapitol, z nichž pouze devět pojednává o konkrétních trestech. Drexel představuje strasti v tomto pořadí věčná tma, pláč a kvílení, věčný hlad, smrad, věčný oheň, červy svědomí, místo a tovaryšstvo, zoufání a posledním trestem je samotná věčnost (doslovné znění kapitol z českého překladu Věčná neuhasitelná zatracencův mučírna z roku 1636). Každá z těchto kapitol je doprovázena ilustrací, která částečně odráží Drexelův text, mnohdy jej však dokonce rozvíjí. Hned první ilustrace pracuje s ještě poměrně jemnou formou trýznění – věčnou tmou. Výjev zobrazuje potemnělou jámu s hříšníky, kteří jsou připoutání ke skalnaté stěně. Někteří z hříšníků mají přes oči roušky, což umocňuje pocit slepoty a v duchu ignaciánské imaginace graduje sugesci nemožnosti vidět. Tento detail symbolizuje i část trestu spočívající v neschopnosti uzřít Boha nejen fyzickým zrakem, avšak ani tím duchovním. Vycházeje ze slov sv. Augustina a sv. Jana Zlatoústého zmiňuje tento aspekt trestu i sám Drexel. Podobné trýznění smyslů zobrazuje většina Sadelerových ilustrací, doprovázejících tuto knihu.
Druhý výjev, zobrazující věčný pláč, již přináší pohled do výhně pekelných plamenů, které tvoří kulisy i všech následujících ilustrací. Skupina démonů s rozšklebenými tlamami lvů a zobáky orlů evokují nesnesitelný řev, který odsouzenci musí trpět. Ti se se zoufalými výrazy svíjejí v plamenech pod démony. Drexel zde cituje ze sentencí sv. Matouše a Lukáše (Mat 13, 42; Luk 13, 28): „[…] tam bude pláč a skřípění zubů […] kvílení a skřípání zubů pekelníků […]“. Patří se zde poukázat i na již zmíněná slova sv. Ignáce, který vybízí při meditaci nad peklem „slyšet ušima pláč, řev, výkřiky“. Další ilustrace, Věčný hlad, pracuje s konkrétním příběhem z evangelia sv. Lukáše – podobenství o boháči a Lazarovi (Luk 16, 19-31). Bohatý muž odmítl pohostit hladovějícího Lazara a ten následně vyhladověl. Muže tento čin dostal do pekla, kde se setkal s Abrahámem a Lazarem. Z pekelných plamenů je prosil o doušek vody, který by mu ve strastech ulevil. Byl však odmítnut kvůli svým předchozím hříchům. Drexel tento příběh užívá jako exemplum, varování před hříchem obžerství. Ilustrace zobrazuje Lazara na klíně Abraháma a vedle nich prostřený stůl. Pod nimi se v plamenech místo jednoho muže z příběhu nachází hříšníků vícero. Toužebně a prosebně vzhlížejí ke dvojici a prostřenému stolu a gestem ruky si ukazují do otevřených úst. Budeme-li opět k zobrazenému přistupovat metodou ignaciánských učení, pak právě pocit nesnesitelného hladu bude naší sugescí a frustrující pohled na nedosažitelný prostřený stůl vizualizací. A nejen to, pro navození opravdu nelibého pocitu uvádí Drexel další exempla jako např. příběh matek, které v zoufalství hladu pozřely své vlastní děti.
Ilustrace čtvrté kapitoly zobrazuje věčný smrad. Výjevu opět dominuje démon, nyní ovšem s kozlí hlavou. Dva kozli také doprovází trýzněné, kteří si zakrývají ústa a nos a v plamenech před nimi prchají. Alegorická funkce kozlů jako páchnoucích zvířat je více než zjevná. Přestože je zde užito symboliky zápachu pouze skrze hospodářskou zvěř, učenému recipientovi ilustrace určitě vyvstanou na mysl i slova sv. Ignáce: „čichat čichem kouř, síru, výkaly a hnijící věci“. Pátá muka přechází od trýznění převážně čichového ústrojí k útrapám celého těla prostřednictvím věčného ohně. Skupina hříšníku se na ilustraci křečovitě svíjí v plamenech, přičemž mnohým z ohně kouká pouhá hlava. Vprostřed kompozice se majestátně vznáší meč, který nápisem v plamenné čepeli stvrzuje jejich rozsudek slovy „NON EXTINGVENTVR“ [nikdy uhašeni]. Sugesci úzkostné bolesti pekelného žáru podporuje Drexel připomenutím bolesti prstu nad svíčkou, kterou ve svém textu následně graduje přes paži do celého těla a tuto bolest násobí tisíciletími pekelných muk.
Následující čtvery muka přecházejí z fyzické bolesti do utrpení psychického rázu. Prvním z nich jsou červi svědomí, v dnešní řeči srozumitelnější jako výčitky svědomí. Kapitolu opět doprovází výjev s hříšníky v plamenech, jejichž těla zde trýzní hadi a další plazi. Každý z nás jistě někdy zažil pocit chladného potu na zátylku a nepříjemného mravenčení na hrudi v momentě, kdy jsme došli uvědomění, že se nám něco hodně nepovedlo a následovaly ony výčitky svědomí. Právě mravenčení hrudi je až geniálně zobrazeno v detailu malé želvičky, která rozklovává hrudník jednoho z hříšníků. Nad trýzněnými se nyní vznáší démon s okřídleným hadím tělem. V pařátech svírá červa s nápisem „NON MORIETVR“. Spojení červa a nápisu odkazuje na Drexelova slova v textu: „Červ jejich neumírá“. Sedmý trest je označen jako Místo a společnost a zobrazuje skupinu hříšníků vláčenou démony. Podle všeho tento trest spočívá v úzkostném, klaustrofobickém prostředí a opravdu nepříjemné společnosti. S rozvojem humanismu tradiční pojetí pekla, plné děsivých bytostí, pomalu ztrácelo svůj význam. Proto začaly být tyto vizuální děsy nahrazovány lidskými a pozemskými hrůzami, nebo naopak velice abstraktními náměty. To ukazují poslední dvě kapitoly trestů – Věčné zoufání a samotná Věčnost. Zoufalství je vyobrazeno prostřednictvím sebevrahů, kteří ovšem nejsou schopni svá muka ukončit. Věčnost je alegorizována kolem, ke kterému jsou připoutání hříšníci a kterým neustále točí dvojice démonů. Kruh je obecně považován za symbol nekončících cyklů, což doplňuje i bezvládné tělo Saturna coby personifikace času, který zde však nemá žádnou moc.
Předložené ilustrace ukazují, jakým způsobem byla stimulována mysl a imaginace barokního člověka. O účelu knih a samotných vyobrazení jako meditačních pomůcek svědčí mimo jiné jejich rozměry o přibližné velikosti 11 × 6 cm, jedná se tedy o opravdu malé, příruční a mobilní svazky. Drexelův spis přímo navazuje na učení sv. Ignáce, jak je patrné i na pořadí, v jakém cílí na jednotlivé lidské smysly, tudíž lze soudit totéž také o jeho účelném záměru. Jde ovšem o jeden z mnoha přístupů ke komplexní problematice posledních věcí člověka. Vše nasvědčuje tomu, že Drexel chtěl vytvořit celý cyklus na toto téma, vznikly však pouze dva již zmíněné tituly o pekle a nebi, protože oba tituly nesou dodatek v názvu svědčící o jejich návaznosti – Aeternitatis pars II a III. Podle pořadí tedy první část Věčnosti – o očistci – nevznikla. Stejně tak nevznikly ani ilustrace k nebeské části Věčnosti, což má logické opodstatnění ve skutečnosti, že strašení peklem bylo jako disciplinární opatření mnohem účinnější než přísliby nebeských radostí, proto si peklo zasloužilo mnohem komplexnější propracování. Rovněž jsme si ukázali, jakým způsobem je možné se vcítit do tak nepředstavitelných věcí, jakým peklo určitě je. Vedle vciťování do Kristova utrpení a obecně prožívání biblických příběhů patřilo tedy peklo, v tomto případě drexelovsky asketické, k nástrojům pěstování a tříbení ducha a prohlubování empatie.
Obrázky:
Titulní foto: biblio.com
- Jeremiáš Drexel, Infernus Damnatorum Carcer & Rogus Aeternitatis Pars II., Monacum 1631
- catholic-resources.org
3.-11. Jeremiáš Drexel, Infernus Damnatorum Carcer & Rogus Aeternitatis Pars II., Monacum 1631
Zdroje:
Paul Begheyn SJ, The Emblem Books of Jeremias Drexel SJ in the Low Countries. Editions between 1622 and 1866, in: Peter M. Daly – G. Richard Dimler – Rita Haub (edd.), Emblematik und Kunst der Jesuiten in Bayern: Einfluss und Wirkung, Turnhout 2000, s. 269–288.
Ondřej Blecha, Emblematické ilustrace smrti a pekla v díle Jeremiáše Drexela (diplomová práce), Seminář dějin umění FF MU, Brno 2024.
Piero Camporesi, The Fear of Hell. Images of Damnation and Salvation in Early Modern Europe, Cambridge 1991.
Jeremiáš Drexel, Infernus Damnatorum Carcer & Rogus Aeternitatis Pars II., Monacum 1631.
Jeremiáš Drexel, Wěčná, Nevhasytedlná Zatracencůw Mučírna, Druhá Cžástka Wěčnosti, Praha 1636.
Peter M. Daly, A Survey of Emblematic Publications of the Jesuits of the Upper German Province to the ear 1800, in: Peter M. Daly – G. Richard Dimler – Rita Haub (edd.), Emblematik und Kunst der Jesuiten in Bayern: Einfluss und Wirkung, Turnhout 2000, s. 45–68.
Jean Delumeau, Hřích a strach: pocit viny na evropském Západě ve 13. až 18. století, Praha 1998.
Ignác z Loyoly, Duchovní cvičení, Velehrad 2002.
Jiří Mikulec, Náboženský život a barokní zbožnost v českých zemích, Praha 2013.
Alena Wildová Tosi, Osudy Věčného pekelného žaláře a jeho místo v české literatuře, in: Martin Valášek (ed.), Giovanni Battista Manni, Věčný pekelný žalář, Brno 2002, s. 243–289.
Alice K. Turner, Historie pekla, Brno 1995.