Jméno Francisca Goyi je až notoricky známé. Na přelomu 18. a 19. století ve Španělsku maloval nejen portréty šlechty a královské rodiny, ale také díla satirická a ke konci svého života vytvářel i velmi expresivní temné malby. Nejvíce ho však proslavil cyklus leptů Los Caprichos (Rozmary) s ikonickým výjevem Spánek rozumu plodí monstra, jehož možnými výklady se zaobírá nespočet odborných studií. Jak ale nahlížet na celý cyklus? Pod fantaskními scénami se skrývá fascinující svět ironie, karikatury a symboliky. Goyovo dílo tak může být výzvou k zamyšlení nad dobou plnou hlouposti, revolucí a válek, ať už tehdy, či dnes.

Konec 18. století byl v Evropě obdobím revolucí a vrcholícího osvícenství, které s sebou přinášelo množství ambiciózních reforem. Ty však v konzervativním Španělsku často narážely spíše na odpor. A ačkoliv král Karel III. Španělský (1759–1788) dokázal spoustu z nich prosadit, vyvolaly vždy spíše nevoli, a to nejen ze strany církve či aristokracie, pobouřených například připravovanou pozemkovou reformou, ale také ze strany nižších společenských vrstev, znejistěných osvícenskou kritikou tradiční lidové víry a zbožnosti.

Jakékoli snahy osvícenců nakonec definitivně zmařil počátek Velké francouzské revoluce, která donutila Karla IV. (1788–1808), jenž mezitím nastoupil na trůn, přitvrdit v jeho vládě. Nastalo období cenzury, vzrůstala moc inkvizice a stoupenci osvícenství se museli stáhnout z důležitých politických funkcí. V této době měl k osvícencům blízko i Francisco Goya, který navzdory svému postavení královského dvorního malíře podporoval mnohé jejich reformní postoje, jež se následně promítly do jeho umělecké tvorby. Stal se z něj umělec kriticky vyhraněný vůči všemožným společenským nešvarům a v jeho rozhodnutí vytvořit satirický cyklus Los Caprichos (1793–1799) ho nezastavila ani cenzura, ani inkvizice či možný trest ze strany krále.

Cyklus Los Caprichos je teoreticky možné rozdělit na dvě sekce, z nichž každá je inspirována zvláště jedním z Goyových skicáků. První část, vycházející ze skic vytvořených při jeho návštěvě Sanlucaru, je vizuálně více zakořeněna v realitě. Výjevy jsou plné kritiky společnosti, zejména klamavé nátury lidí, různých forem elitářství, inkvizičních procesů, obrovských společenských a sociálních rozdílů, alkoholismu či prostituce. Část druhá, inspirovaná skicákem Sueños, neboli Sny, je naopak plná snových a nadpřirozených výjevů a démonických postav, které ale při bližším pozorování znovu prozrazují kritiku španělské společnosti. Ta se tak stává jednotící myšlenkou celého, jinak námětově velmi různorodého cyklu. Právě druhá část Los Caprichos, jíž se tento článek věnuje blíže, nicméně (na rozdíl od první části) zahaluje skutečnost do kostýmů čarodějnic, skřetů a bubáků a ze zkorumpovaných církevních hodnostářů, násilníků či zastaralých zákonů tvoří nadpřirozený svět. Umělcovým cílem je tak přivést své diváky k poznání, že největším strašákem jsou vždy skuteční lidé a že hrůzy je ve světě více než dost i bez smyšlených démonů.

Svou kritiku společnosti maskuje Goya hned několika druhy různých démonických, nadpřirozených či bestiálních zjevů, které ze zkoumání každého listu tohoto cyklu dělají zábavnou interpretační hru. Prvním druhem démonů jsou zvířata. Zde se Goya často vizuálně inspiruje emblematickými motivy či jinými tradičními asociacemi spojovanými s jednotlivými zvířaty. Například na výjevu číslo 75 s názvem Nikdo nás nerozváže? se setkáváme se sovou nadpřirozené velkosti s brýlemi na očích, která je klasickým emblémem krátkozrakosti a ztráty inteligence. Je také často spojována se zlem a iracionalitou, jelikož je aktivní v noci, stejně tak jako netopýři nebo kočky. Goyou vyobrazená sova napadá spoutaný pár bojující o svobodu. Goyův komentář k této scéně zní: „Muže a ženu svazují provazy. Chtějí se vší silou osvobodit a křičí, aby je někdo rozvázal. Buďto se mýlím, nebo to jsou dva lidé, kteří se vzali z donucení.“ Z šílené scény únosu a napadnutí démonickým zvířetem se tak stává srdceryvná scéna nešťastného manželství, nad kterým bdí slepé a tmářské zákonodárství.

Dalším druhem démonických postav jsou „hybridi“. Na listu číslo 19 s názvem Všichni spadnou jsou to například hybridní spojení ptáka a člověka – ptačí muži snažící se zapůsobit na ptačí ženu. Zobrazení napůl ženy a napůl ptáka odkazuje ke středověkým bestiářům, kde byly tímto způsobem zobrazovány sirény – negativní, často až démonické bytosti svádějící muže, které pak zabijí, jak to naznačuje i detail žen škubajících padlé ptačí muže ve spodní části výjevu. Muži jsou tímto zobrazením přirovnáni ke zvířatům, což jim ubírá na lidskosti, a naopak je vyzdvihována jejich animálnost. Díváme se tedy na muže, kteří jsou v zajetí svých vlastních vnitřních démonů, animálních pudů a hříšného chtíče. Neexistující démony zde proto hledat nemusíme, jelikož je jasné, že se jedná o kritiku nevěstinců a nekalých praktik jejich majitelek, uplatňovaných za účelem nalákat co nejvíce zákazníků do jejich podniků. Kritika zde ale padá také na muže, kteří tak lehce těmto svodům podlehnou. Mimoto je i varuje před důsledky, jež jejich dobrodružství mohou mít.

Velmi prominentní jsou v rámci cyklu Los Caprichos čarodějnické výjevy. Čarodějnice byly dlouhodobě silně démonizovaným jevem, který vznikl z negativního přístupu k ženám již ve středověku. Původně se představa čarodějnice pojila s postavou staré ovdovělé ženy a nenesla v sobě přímý sexuální podtext. Ovšem postupně se negativní obraz čarodějnic více vyhranil směrem k ženám, stereotypně chápaným jako „divokým“ – s nespoutanou sexualitou a vymykající se společenským normám. Čarodějnictví bylo mnohdy vnímáno jako sexualita utržená ze řetězu, a to až do takové míry, že žena nebyla vnímána jako člověk, ale jako monstrum uvnitř ženského těla. Ve španělském folklóru tato asociace pravděpodobně stála za vznikem velmi oblíbeného mýtu, ve který nemalé procento obyvatelstva v 18. století stále věřilo, a totiž o magické přeměně čarodějnic na zvířata. Čarodějnice se dle této legendy měly natírat různými magickými mastmi, které jim dovolovaly přeměnu, a tento akt měl být často propojen s jejich službou Ďáblu a extatickými stavy. Toto pomazávání Goya zobrazuje na tisku 67 s názvem Aguarda que te unten (Počkej, než budeš pomazán). Vidíme zde stvoření s kozlím tělem a lidskýma nohama, snažící se vzlétnout do vzduchu, zatímco jej další dvě postavy pomazávají záhadnými mastmi. Démoničnost a animálnost čarodějnic je zde vytažena na povrch a my můžeme vidět jejich „pravou tvář“.

Stejně tak vyvstává vnitřní zkaženost na povrch na listu číslo 54 s názvem El vergonzoso (Hanebník). Goya zde uplatňuje fyziognomickou teorii o zlém či negativním charakteru promítajícího se do fyzického vzhledu člověka, který je tak monstrem už nejen uvnitř, ale i zvenčí. V centru tohoto výjevu se nachází muž, jehož nos připomíná spíše penis a jeho oči varlata. Dle jeho vzhledu můžeme usoudit, že se jedná o karikaturní zobrazení, což Goya potvrzuje svým doprovodným komentářem: „Jsou muži, jejichž obličej je tou nejvíce neslušnou částí celého jejich těla. Bylo by proto dobré, kdyby ti, kteří mají takto nešťastně směšný obličej, raději strčili svůj obličej do kalhot.“

Můžeme tak vidět, že před Goyovyou kritikou nebyl nikdo v bezpečí – muži, ženy, zákonodárci, aristokraté a ani církev. Goyovy výjevy zobrazují například i mnichy jako hříšné, nevzdělané a zkorumpované lidi. Na tisku číslo 49, nazvaném Duendecitos, je zobrazuje jako chamtivé a záškodnické bytosti ze španělského folklóru zvané „duendes“. Jejich tradičnímu pojetí v podobě skřetů s velkou hlavou a velkýma rukama odpovídá jak postava v kněžském rouchu v popředí, tak i postavy v bílých mnišských hábitech okolo. Ač je toto připodobnění opět veskrze karikaturní, ukazuje nám, jakým způsobem bylo osvícenci pohlíženo na církevní hodnostáře, kteří by v ideálním světě měli být lidmi úctyhodnými a dobrými, ale často byli spíše lidmi hamižnými a zhýralými.

Tímto ovšem umělcova kritika církve nekončí. Goya stejně jako celé osvícenské hnutí opovrhoval manipulováním lidí skrze smyšlené příběhy, mýty, víru v zázraky a jiné pověry. Španělské obyvatelstvo (primárně nižší třídy, s bohatým folklórem a rozšířenou nevzdělaností) ovšem v čarodějnice, duendes a hlavně ve hněv Boží (skrze přírodní katastrofy apod.) stále věřilo. To Goya kritizuje na tisku číslo 52 – ¡Lo que puede un sastre! (Co všechno dokáže krejčí!). Na něm můžeme pozorovat vystrašený nevzdělaný lid, jak se modlí pod stromem zahaleným v látce, který svým tvarem připomíná nadpřirozenou postavu. Lidé se děsí tohoto zjevu, který nejen že je celý ve své podstatě smyšlený, ale ani v onom momentě neexistuje. Nikdo z přítomných si však nevšímá skutečných démonů, kteří jim letí nad hlavou, což nás přivádí k všudypřítomné otázce tohoto cyklu – kdo je vlastně tím opravdovým démonem?

Za každým Goyovým výjevem, ať už je jakkoli fantaskní, se skrývá kritika negativních společenských jevů, pramenících z chamtivosti, zpátečnictví a pověrčivosti španělské společnosti na konci 18. století. Různými výrazovými prostředky poukazuje na skutky, které jsou lidé schopni napáchat proti jiným. Ukazuje je často jako nepředstavitelné a démonické, a proto, nehledě na obrovskou variabilitu a výtvarnou pestrost démonů zobrazených na 80 listech cyklu Los Caprichos, je jeho ústřední myšlenka vždy jasná – démon a monstrum nemusí být nutně bytostí nadpřirozenou a na první pohled děsivou. Největší démoni se totiž ukrývají v nás, někdy méně a jindy více hluboko. Důležitost této zprávy, kterou nám Francisco Goya skrze staletí předává, je zřejmá. Navíc jde o zprávu neustále relevantní, jelikož se jako lidstvo neměníme k lepšímu tak, jak bychom si asi přáli. A ač už nežijeme v 18. století, naše soukromé obavy, úzkostné prožívání tohoto světa a kontinuální strach z budoucnosti přetrvávají – a s nimi (možná bohužel) i relevance a aktuálnost Goyových Los Caprichos.

Zdroj:

Tento článek vychází z diplomové práce: Karla Jedličková, Démoni Francisca Goyi: Typologie démonických výjevů v grafickém cyklu Los Caprichos (bakalářská práce), Seminář dějin umění FF MU, Brno 2024.

LITERATURA:

Ulrich Im Hof, Evropa a osvícenství, Praha 2001.

Susanne Dittberner, Traum und Trauma vom Schlaf der Vernunft: Spanien zwischen Tradition und Modeme und die Gegenwelt Francisco Goyas, Stuttgart 1995.

Frank Irving Heckes, Supernatural themes in the art of Francisco de Goya 1–2, (disertační práce), University of Michigan, Ann Arbor 1985.

Frederick S. Wight, The Revulsions of Goya: Subconscious Communications in the Etchings, The Journal of Aesthetics and Art Criticism 18, 1946, s. 482–493.

George Levitine, Some Emblematic Sources of Goya, Journal of the Warburg and Courtauld Institutes 22, 1959, s. 106–131.

Julie Thompson, Goya’s Los Caprichos: An Enlightened Bestiary (diplomová práce), University of North Texas, Denton 2011.

Janis Tomlinson, Goya in the twilight of enlightenment, New Haven 1992.