V roce 1583 bylo umístěno do Loggia dei Lanzi na náměstí Piazza della Signoria ve Florencii sousoší Únos Sabinek od významného manýristického sochaře Giovanniho da Bologna (Giambologni). Toto sousoší bylo již ve své době obdivováno pro svoji technickou dokonalost a složitou kompozici, jíž se Giambologna snažil dokázat své mimořádné umělecké schopnosti. Když se takto díváme na výtvarně „dokonalé“ sousoší, často přitom můžeme zapomínat na násilí, které zobrazuje. A proč bylo vůbec znázorňování únosů s cílem znásilnění tak oblíbené?

Giambologna (1529–1608) proslul technickou dokonalostí svých komplikovaných děl, přičemž narativní nebo duchovní rovina pro něj hrála spíše podružnou roli. Sousoší Únos Sabinek (1579–1583) je často považováno za vrchol jeho tvorby. Touto sochou dokázal, že se vyrovná Michelangelovi a v určitých aspektech ho umí i překonat. Giambologna se zde postavil hned několika výzvám – například ztvárnil jednu postavu nesoucí druhou a vytvořil kompozičně náročné sousoší tří postav z jediného bloku kamene. Výsledkem byla dokonalá „figura serpertinata“, jejíž dynamické esovité stočení zajišťuje, že divákovi při pohledu z různých stran vždy otevírá nová vizuální zkušenost.

Sousoší nemělo dlouhou dobu žádné jméno a v dokumentech z doby jeho vzniku se o něm často mluví jako o sousoší tří figur. Z toho je zřejmé, že Giambologna chtěl zobrazit jakýkoliv únos ženy a příliš mu nezáleželo na tom, který z příběhů z antické mytologie to bude. V dopise Ottaviovi Farnesemu sochař napsal, že „téma bylo vybráno tak, aby poskytlo prostor pro poznání a studium umění […]“. Podle historika umění Charlese Averyho bylo pro Giambolognu vytváření Únosu Sabinek pouhým „kompozičním cvičením, […] výzvou pro jeho představivost a technickou virtuozitu“ (Avery 1993, s. 130).

Díky své technické dokonalosti byl Giambolognův Únos Sabinek považován za mimořádně přitažlivé dílo. Řada historiků umění se proto ve svých pracích soustředí čistě na jeho technickou a výtvarnou kvalitu, přičemž popírá, že by mohlo mít podobný politický význam jako další sochy na Piazza della Signoria ve Florencii. Někteří jsou ovšem přesvědčeni, že Únos Sabinek může přece jen nést určitý politický význam. Skrze mužskou dominanci a sílu v kontrastu se ženskou bezbranností je totiž podle nich znázorněno spojení sexuální nadřazenosti a politické síly mužů.

Byli to převážně muži, kdo formovali společenské konvence, objednávali umělecká díla, nebo je přímo vytvářeli. A právě jim bylo pravděpodobně určeno i sousoší Únos Sabinek. Postava mladého, silného muže je zde ztvárněna, jak triumfálně zdvihá křehkou a bezbrannou ženu, zatímco starší muž klečící pod nimi ­­– nejspíš otec ženy – jí ze sevření nemůže pomoci. Mužský divák se s takovou sochou mohl ztotožňovat. Bylo zřejmě přitažlivé představit si sebe samého jako silného, dominantního mladého muže, který v náručí drží překrásnou křehkou ženu. Muži raného novověku měli často bohatý sexuální život, který se rozhodně neomezoval jenom na manželství. Sousoším ztvárněné násilné zmocnění ženy mohli tehdejší diváci vnímat jako něco velmi blízkého vlastní zkušenosti. Dílo totiž tematizuje dvě základní role, které byly v tehdejší společnosti spojovány s mužstvím – schopnost bojovat a plodit potomky. Stejně tak i zobrazený Říman musel nejprve porazit své nepřátele, aby se mohl zmocnit mladé Sabinky.

Jen těžko si však dokážeme představit, že by se ženy chtěly ztotožňovat s bezbrannou Sabinkou, která je zachycena vlastně jen chvíli před svým znásilněním, tedy v momentu, kdy je nejvíce zranitelná. Z jejího bolestného výrazu je patrné, že velmi trpí. Její zkroucené tělo může být pro muže přitažlivé, ale pro ženy spíše reprezentuje bolest, kterou můžeme vidět i v detailech, jako jsou například prsty muže hluboko vtlačené do Sabinčiny kůže. Historikové uvádějí, že od ženy se v raném novověku očekávala naprostá věrnost a zároveň pasivita při jakýchkoli sexuálních aktivitách. Zdá se sice, že Sabinka se muži, který ji unáší, brání, ale způsob, jakým to dělá, je zcela neefektivní. Skoro jako by se už vzdala a ruka natažená k nebesům byla jen výrazem jejího zoufalství. Proti muži nemá sílu vzdorovat. Sousoší proto mohlo mnoha ženám připomínat jejich bezmocnost a zranitelnost ve skutečném světě, který ovládali muži. Nahota postav, jak uvádí Thomas Martin, může mít radikálně odlišné významy – jak sílu, tak i slabost. Skrze nahotu muže je znázorněna jeho maskulinní síla, naproti tomu nahota ženy ještě umocňuje její zranitelnost. Muž má dokonce obličej přesně ve výši Sabinčiných ňader, a tak je mu odhaleno jedno z nejzranitelnějších míst ženského těla.

Únosy s cílem znásilnění byly v novověku velmi oblíbeným tématem. V antické mytologii existuje řada bájí, které vyprávějí o únosech žen – umělci, kteří se toto téma rozhodli znázornit, měli tudíž k dispozici nespočet zdrojů a námětů. Únos v novověku rozhodně nebyl považován za mravně přijatelný, přesto se v mnoha mýtech, v čele s příběhem únosu Sabinek, chápalo násilí na ženách jako součást naplnění historického osudu, v našem případě osudu Říma a Římanů. Obhajobu sexuálního násilí bychom našli u mnoha antických autorit včetně Ovidia. V příběhu Únos dcer Leukippových můžeme číst: „Možná se bude zpočátku bránit a křičet: ‚Ty zloduchu!‘ Přesto si bude přát, aby byla v boji poražena… Můžeš použít sílu, ženy mají rády, když ji používáš… Ta, která byla náhlým útokem dobyta, je potěšena… Ale ta, která, když mohla být přemožena, odchází nedotčena… bude ještě smutná.“ (cit. podle Carroll 1989, s. 3–4). Není tedy divu, že téma únosu a znásilnění bylo oblíbené, protože umožňovalo mužům nejen ospravedlňovat své násilné chování, ale také tyto činy interpretovat jako akt politické moci, zatímco ženy byly naopak odsouvány do pozice pasivního subjektu bez vlastní vůle.

K oblibě podobných zobrazení přispěl rovněž fakt, že díla jako právě to od Giambologni v sobě měla silný erotický náboj. Ačkoliv by tato socha měla zobrazovat především příběh z antiky, případně symbolizovat politickou moc, je pravděpodobné, že pro mnohé kolemjdoucí bylo prostě příjemné takové sochy pozorovat. Historik umění James M. Saslow píše v souvislosti se sochami, které v sobě měly nést morální ponaučení, že „poskytovaly mužům také záminky k pohledu na erotizovaná těla a jejich potěšení pravděpodobně převážilo nad jejich poučením“ (Saslow 2013, s. 133). Stejné to mohlo být i se sousoším Únos Sabinek a dalšími sochami zobrazujícími podobné výjevy.

Další důvod oblíbenosti tohoto tématu, jak už jsem zmínila výše, mohl být politický. Jak vysvětluje Margaret Carroll, na začátku 16. století spojovalo čím dál více mecenášů – především těch knížecích – svoji politickou moc s mocí sexuální. „Do výzdoby svých paláců začleňovali rozsáhlé mytologické scény znásilnění […] knížata si začala vážit zvláštního lesku, který scény znásilnění mohly dodat jejich vlastním nárokům na absolutní svrchovanost.“ (Carroll 1989, s. 5). To je podle stejné autorky jeden z důvodů, proč se Francesco I. deʼ Medici rozhodl instalovat Únos Sabinek do Loggia dei Lanzi. Socha je podle ní „vítězný pomník medicejského úspěchu při podmaňování obyvatel a poddanských území Florencie […] mladík triumfuje nejen nad ženou, ale také nad mužem, který mu leží u nohou […] zdá se, že památník připomíná úspěch medicejských vévodů, kteří v průběhu 16. století vyrvali kontrolu nad Florencií konkurenčním frakcím.“ (Carroll 1989, s. 7). Kromě Únosu Sabinek najdeme na Piazza della Signoria také další sochy, které sloužily jako nástroje politické propagandy. Patří mezi ně například Donatellova Judita zabíjející Holoferna – jediná tehdy veřejná socha ve městě zobrazující ženu vítězící nad mužem. Ta však byla několikrát přesunuta na méně nápadná místa v rámci náměstí, až nakonec zmizela z veřejného prostoru úplně a byla umístěna do Palazzo Vecchio. Naopak sochy jako David od Michelangela, Herkules a Kakus od Baccia Bandinelliho, Perseus s hlavou Medúzy od Benvenuta Celliniho a právě Giambolognův Únos Sabinek zobrazují silné muže porážející své nepřátele nebo pokořující ženy. Představitel florentské vlády Francesco di Lorenzo Filareti na počátku 16. století sochu Judity příznačně označil za „metaforu smrti“ a vyjádřil politování nad Donatellovým nevhodným námětem ženy zabíjející muže (Even 1991, s. 10). Neustálé přesouvání sochy a zaplnění náměstí zmíněnými náměty jasně ukazuje, že sochy neměly pro mužské mecenáše nikdy pouze význam politický a estetický, ale také se jimi snažili ukázat svoji moc nad ženami a zobrazování politické moci skrze biblickou hrdinku Juditu se jim zkrátka nezamlouvalo. Únos Sabinek byl tedy v tomto kontextu výmluvným symbolem mužské dominance, která měla skrze umění ovládnout nejen politický prostor, ale i ženské tělo.

Bibliografie:

Charles Avery, Giambologna: The Complete Sculpture, Londýn 1993.

Margaret Carroll, The Erotics of Absolutism: Rubens and the Mystification of Sexual Violence, Representations 25, 1989, s. 3–30.

Yael Even, The Loggia dei Lanzi: A Showcase of Female Subjugation, Womanʼs Art Journal 12, 1991, č. 1, s. 10–14.

Thomas Martin, The Nude Figure in Renaissance Art, in: Babette Bohn – James M. Saslow, A Companion to Renaissance and Baroque Art, Chichester 2013, s. 402–421.

James M. Saslow, The Desiring Eye: Gender, Sexuality, and the Visual Arts, in: Babette Bohn – James M. Saslow, A Companion to Renaissance and Baroque Art, Chichester 2013, s. 127–148.

Obrázky:

Úvodní foto: artesvelata.it

1. Wikimedia Commons
2. WGA
3. museoradio3.rai.it
4. meisterdrucke.com