Aktuálně probíhající válečné konflikty přináší každodenně nové informace o počtech mrtvých a zraněných. Při sledování takových zpráv může člověka snadno zachvátit pocit bezmoci, lítosti a nepochopení, jak je možné, že ve 21. století mocenské snahy malé hrstky lidí mohou způsobit tak brutální škodu a bolest. V takovou chvíli některá umělecká díla, která byla vytvořena v reakci na válečné události, získávají znovu na síle. A to i ta, ve kterých hraje hlavní postavu personifikovaná smrt.

Posel smrti v podobě kostlivce, který jakýmkoliv způsobem vítězí nad člověkem, tvoří součást nejrůznějších uměleckých děl. Antropomorfní skeleton, jehož podstatou je nést křesťanské ideje a upomínat člověka, že jeho život končí smrtí, nabýval v minulosti nejrůznějších ztvárnění. Od raných kostlivců odkazujících na morové rány, jimž z těla vylézaly vnitřnosti, žáby a hadi, přes ozbrojené umrlce jedoucí na koni, až po drobné, snad i roztomilé sošky, které sloužily jako osobní memento mori člověku, který je měl neustále na očích. Personifikovaná smrt hrála důležitou roli v řadě ikonografických námětů, mimo jiné v triumfu smrti a tanci smrti, hojně zobrazovaných v grafických dílech umělců 16. a 17. století. Oba zmiňované náměty jsou zastoupeny také ve sbírkách Národní galerie v Praze, a to v dílech italského kreslíře a grafika Stefana della Belly (1610–1664). Continue reading →