V následujících dnech se postupně na našem blogu objeví čtyři příspěvky věnované několika zajímavým tématům vizuální kultury 18. století. Příspěvky původně vznikly jako skupinové závěrečné práce v rámci jednoho ze seminářů o umění raného novověku. Zde je publikujeme v upraveném a zkráceném znění.
Portréty à la turque v 18. století
Běžnou součástí malířské produkce 18. století jsou alegorické portréty. Jádrem alegorického portrétu je stylizace do mytologické postavy. Zobrazený se odkazuje k vlastnostem nebo schopnostem vybrané osoby, jejíž kladné vlastnosti nebo ctnosti jsou známé. Cílem takového portrétu je poukázat a propojit mytologickou osobnost s portrétovaným jedincem.
Vedle těchto alegorií se v polovině 18. století vyskytují i neméně barvité portréty dam a pánů v tureckém oděvu. Tato móda se postupně prosadila nejen ve Francii, ale i v Anglii, Nizozemí, Rusku a dalších zemích tehdejší Evropy. V tureckých kostýmech se nechávali portrétovat dokonce členové panovnických rodin a dvorů, jako například Marie Adélaïde Bourbonská v podání Marc-Antoina Nattiera či slavná markýza de Pompadour. Někteří umělci spojili s tureckou módou část i své umělecké kariéry. K nejúspěšnějším a nejznámějším autorům portrétů a výjevů s tureckou tématikou patřil zejména Jean-Etienne Liotard (1702–1789). Ženevského malíře k úspěchu předurčil jeho pobyt v Konstantinopoli v letech 1738 až 1743, kdy si osvojil zvyk nosit turecký oděv, který jej pak provázel po zbytek života a v Evropě mu vynesl – společně s jeho obrazy – přízvisko „turecký malíř“.
Namísto přikrášlené ladnosti, tolik typické pro převládající sentimentální rokokové trendy, toužil Liotard malovat pravdu a ukazovat ve svých dílech realitu. Nezjemňoval vzhled svých modelů, ani se nesnažil zalichotit dámám omlazením jejich tváří a přiblížením se dobovému ideálu krásy. Pro mnohé zájemce o portrétování šlo zajisté jen o jakýsi módní trend, za nímž by bylo zbytečné hledat nějaké hlubší pozadí. Pro řadu představitelů vyšší šlechty však byla turecká móda původně spojena s vlastními zájmy a aktivitami. Mnozí z nich Orient na svých cestách sami navštívili a po návratu do vlasti uvítali možnost zachytit tuto svou zkušenost na plátně. K takovým cestovatelům a k hlavním protagonistům módy à la Turque patřil například britský ambasador v Cařihradě Edward Wortley Montagu (1678–1761) a jeho žena Mary Wortley Montagu (1689–1762)
Cesty do Orientu
V květnu roku 1716 anglický král jmenoval lorda Montagua velvyslancem v Osmanské říši, kam jej doprovázela i jeho manželka. V Cařihradě setrval pár až do podzimu 1718. Lady Montagu celý průběh svých cest po Osmanské říši zaznamenávala formou dopisů, které později vyšly souhrnně pod názvem Letters from Turkey. Ve svém literárním díle lady Montagu věrně zachytila pro tehdejší Evropu skutečnou tvář toho, o čem měli její současníci pravdě často velmi vzdálené představy.
Z jejího literárního díla víme, že lady Montagu se do jisté míry ztotožňovala se ženami z řad osmanské aristokracie, které, ač žijící striktně oddělené od mužů, vnímaly podle jejích zjištění samy sebe jako svobodné – na rozdíl od svých evropských souputnic. Do orientálního oděvu se tak neoblékala jen s úmyslem pořídit si vzpomínku na diplomatickou misi svého manžela, či zapadnout do tehdejší módní turecké vlny, nýbrž se skutečně cítila být hrdou ženou po boku těch, které poznala v Osmanské říši. Měla k nim bezesporu blíže, než ke křehkým ideálům rokokových krásek a svému přesvědčení tak podřizovala i svou sebereprezentaci.
Lord a lady Montaguovi nebyli samozřejmě ani první, ani jediní, kdo přispěli k popularitě turecké módy v 18. století. Již v roce 1699 odcestoval do Konstantinopole francouzský velvyslanec markýz Charles de Ferriol v doprovodu vlámsko-francouzského malíře Jean-Baptista Vanmoura. Vanmour dostal od Ferriola úkol vyhotovit sto olejomaleb místních lidí, respektive obrazy různých v Turecku žijících národností. V roce 1714 pak vydal markýz de Farriol knihu rytin vzniklých na základě olejomaleb vytvořených Vanmourem pod názvem Sbírka stovek výtisků představujících různé národy Levantu. Kniha byla přeložena do pěti jazyků a byla známá po celé západní Evropě.
Přežívání motivu
Portréty a výjevy v tureckém stylu ovlivnily jak známo tvorbu malířů i v následujícím století. V období romantismu byly běžně vyobrazovány scény s odaliskami, ženami z tureckých harémů. Asi nejslavnější z nich je obraz Velká odaliska z roku 1814 od Jeana-Augusta Dominika Ingrese. Známá je i harémová scéna, kterou vytvořil v roce 1834 Eugéne Delacroix na plátně nazvaném Alžírské ženy.
Na portréty a harémové výjevy vytvořené v devatenáctém století je však potřeba dívat se poněkud jinou optikou. Harémové scény nejsou totiž již spojeny s touhou poznat jiný, vzdálený svět, ale spíše s potřebou vytvořit jakousi romantickou představu o vzdáleném tajuplném světě. Akty odalisek zase poskytovaly příležitost k zobrazení nahého ženského těla. A v případě portrétů je nutné přemýšlet o jejich významové rovině ještě pečlivěji. Například portrét George Gordona Byrona s titulem Lord Byron v albánském obleku, který v roce 1813 vytvořil Thomas Phillips, může být lehce matoucím dílem. Pokud bychom uvažovali v intencích 18. století, mohli bychom tento portrét snadno zaměnit za módní počin rozmařilého šlechtice. Jak ovšem víme díky Byronovým životopiscům, nejslavnější literát éry romantismu chtěl touto sebestylizací podpořit boj Řecka za osamostatnění se od Osmanské říše.
Zdánlivě snadno významově postihnutelné téma tureckých portrétů a scén má tedy celou řadu významových konotací, které reflektují různé dobové politické i společenské souvislosti.
Hana Lukášková & Ivana Tomášková
Použitá literatura
- Kristel Smentek, Looking East: Jean-Étienne Liotard, the Turkish Painter, Ars Orientalis 39, 2010, s. 84-112
- Srinivas Aravamudan, Lady Mary Wortley Montagu in the Hammam: Masquerade, Womanliness, and Levantinization, ELH 62, 1995, s. 69-104
- Muhsin Kadıoğlu, The Turkish Influences on the Most Famous European Ladies, Istanbul 2016
- Jean Baptiste van Mour, Recueil de cent estampes representant differentes nations du Levant tirées sur les tableaux peints d’après Nature en 1707, et 1708 par les Ordres de Mr. de Ferriol ambassadeur du Roi a la Porte…, Paris 1714; dostupné na http://eng.travelogues.gr/collection.php?view=93
Zdroj snímků: Wikimedia Commons
Jean-Étienne Liotard, Marie Adélaïde Bourbonská v „tureckém“ oděvu, 1753