Cyklus příspěvků o vizuální kultuře 18. století dnes pokračuje dalším tématem. PŘÍSPĚVKY PŮVODNĚ VZNIKLY JAKO SKUPINOVÉ ZÁVĚREČNÉ PRÁCE V RÁMCI JEDNOHO ZE SEMINÁŘŮ O UMĚNÍ RANÉHO NOVOVĚKU. ZDE JE PUBLIKUJEME V UPRAVENÉM A ZKRÁCENÉM ZNĚNÍ.

Anatomické atlasy v 18. století

V 18. století dochází k pokroku ve studiu anatomie v souvislosti s filosofií osvícenství a snahou o exaktní zkoumání lidského těla. Plně se rozvíjí vědecká ilustrace stále však čerpající z klasické renesanční tradice anatomických studií umělců (Leonardo da Vinci) nebo lékařů – chirurgů, anatomů.

Typickým příkladem může být rozsáhlé dílo vlámského chirurga a anatoma Andrease Vesalia (1514–1564) De humani corporis fabrica (1543), které příznačně vypovídá o významu antického umění v renesanční kultuře či vědních oborech. Rytiny ve Vesaliově díle znázorňují celé figury či jednotlivé části kostry lidského těla nebo orgánových soustav s popisky, přičemž kompozičně se vztahují k významným antickým sochařským dílům (např. Belvedérské torzo, díla sochaře Polykleita, Apollón Belvederský), alegoriím a navíc jsou doplněny architektonickou stafáží (nejčastěji sarkofágy).

Obdobné grafiky nalezneme také v díle španělského lékaře Juana Valverde de’Amusco (1525–?) s názvem Historia de la composition del cuerpo humano (1556). Živá a gestikulující postava Venuše s otevřenou břišní dutinou a popisky představuje vzhledem k póze tzv. sebe-odhalující figuru, rovněž však alegorii vzniku nové disciplíny, protože v děloze „vzniká“ život a pitvou tohoto orgánu vzniká nová anatomická disciplína. Práce obou autorů mimo jiné výrazně přispěly ke korekci a zároveň odmítnutí mnoha závěrů starověkého lékaře Galéna (129–216 n. l.), na nichž byla raně novověká medicína stále velmi závislá.

Renesanční studie byly využívány v průběhu 17. a 18. století, kdy se staly důležitým podkladem pro studium medicíny a ilustrace anatomických atlasů využívaných na univerzitách. Velmi rozšířenými byly především anatomické atlasy profesora Bernharda Albina (1697–1770) z univerzity v Leidenu Musculorum corporis humani (1747, rytiny Jan van Wandelaar 1691–1759) s ilustracemi svalové soustavy s krajinou či architekturou v pozadí, což vypovídá o snaze o estetizaci a umělecký výraz. Vlivný byl anatomický atlas Albrechta von Hallera (1708–1777), Albinova žáka, věnovaný především nervové soustavě a fyziologii s titulem Icones Anatomicae (1743–1756). K průkopníkům srovnávací anatomie náleží Peter Camper (1722–1789), anatom a umělec v jedné osobě, jenž zdůrazňoval důležitost přesného měření anatomických objektů podle měřítek a konkrétních výpočtů jako v architektuře. Camper studoval rovněž architekturu a je autorem práce o vztahu anatomie a výtvarného umění.

Vztah anatoma a umělce

Zásadním aspektem byla kooperace anatomů a umělců, kteří byli přítomni pitvám mrtvých těl, aby mohli co nejpřesněji a nejvěrněji zachytit anatomii různých částí lidského těla. S pitvami souvisí rovněž anatomicko-gynekologické pozorování či porodnická praxe. Jedním z hlavních představitelů „moderního“ porodnictví byl anglický chirurg William Hunter (1718–1783), zakladatel anatomické školy v Londýně. V Anglii druhé poloviny 18. století dochází k výraznému progresu v tomto lékařském odvětví a k profesionalizaci odborníků – porodníků, od nichž je vyžadována dokonalá znalost anatomie a chirurgie. Ke studiu vývoje plodu v ženské děloze a stádia těhotenství efektivně sloužil anatomický Hunterův atlas Anatomia uteri humani gravidi (1774) s rytinami Jana Rymsdycka (nazýván jako otec britské lékařské ilustrace). Najdeme v něm např. 34 tzv. ilustrativních tabulí se znázorněním vyvíjejícího se plodu, dělohy v pokročilém stavu pitvy či rytiny na základě pitvy ženy, jež zemřela v devátém měsíci těhotenství. Ilustrace byly vytvářeny s ohledem na preciznost a co největší možnou míru objektivity a to i proto, že byly využívány při studiu či pitevních úkonech. Evidentní je odklon od estetizace a snahy o umělecký výraz, jak tomu bylo v případě Vesaliových studií, včetně negace pozadí nebo alegorií. Atlasy věnující se praktickému porodnictví propagovaly tehdy rovněž poměrně diskutované až kontroverzní postoje např. používání kleští, využití chirurgických technik či akcent na přirozený porod.

Voskové modely

V 18. století vznikala i anatomicko-modelérská studia, v nichž umělci-anatomové zpracovávali trojrozměrné atlasy lidského těla z vosku. Tato díla a jejich tvůrci jako např. Anna Morandi Manzolini (1714–1774, Bologna), Ercole Lelli (1702–1766, Bologna), Clemente Susini (1754–1814, Florencie) si získali celoevropský věhlas a jejich obdivovateli byli příslušníci vysoké aristokracie či královských dvorů (Josef II., Kateřina Veliká). V souvislosti s tvorbou voskových modelů je zapotřebí zmínit spojitost s aktem pitvy a grafickými technikami. Proces pitvy se totiž stal předlohou pro grafické zpracování, jež bylo následně vzorem pro trojrozměrný model. Přestože Wiliam Hunter jednoznačně preferoval rytinu coby nejvhodnější médium pro ilustrace anatomicko-gynekologických atlasů, některé anatomické prvky, včetně ženské dělohy, podle něj lépe vystihovaly voskové modely. Ty byly totiž názornější a mohly budoucí lékaře-porodníky snáze seznámit s porodnickou praxí.

Facit

Anatomické atlasy a jejich ilustrace v 18. století prochází určitým vývojem souvisejícím s pokrokem v oboru lékařských věd, konkrétně s anatomickou patologií. Ilustrace ve druhé polovině 18. století stále „nesou“ stopy kánonu klasických děl a kompozicí, avšak čím dál více směřují k exaktnějšímu zpracování. Grafické techniky byly dominantním médiem, jež upřednostňovali anatomové při tvorbě ilustrací anatomických atlasů a lékařských knih, jelikož slovy Wiliama Huntera: „nejlépe dokáže přiblížit živé objekty než slova… nejjemnější linie dokáží napodobit samotný akt pitvy“. Efektivně byly navíc využívány pro voskové anatomické modely. Anatomie lidské dělohy v ilustracích je vhodnou ukázkou proměny zobrazení a odklonu od tradičního klasického znázornění. Klasickou tradici střídá nový obrazový jazyk za účelem čistě epistemologického vnímání. Podnětem k diskuzi je rovněž postavení umělce a vědce ve druhé polovině 18. století a vzájemný dialog lékaře s umělcem (propojení lékařské vědy s dějinami umění). Jen díky úzké spolupráci anatomů a umělců a jejich pečlivému zkoumání pitevních úkonů mohlo dojít k oboustrannému pokroku. Lékařská věda se nemohla efektivně rozvíjet bez co možná nejobjektivnějších ilustrací. Anatomové (často i talentovaní umělci-anatomové v jedné osobě) plnili obvykle roli konceptorů, určovali tedy trend a směr v oblasti vědecké lékařské ilustrace.

Použitá literatura

• James Elkins, Two Conceptions of the Human Form: Bernard Siegfried Albinus and Andreas Vesalius, in: Artibus et Historiae 14, 1986, s. 91-106
• Magdalena Chumchalová, Anatomická ilustrace 6. Ilustrovaná anatomie 18. století, in: Živa 2006, s. 284–288
• Magdalena Chumchalová, Anatomická ilustrace 4. Vědecká anatomie v renesanci, in: Živa 2006, s. 189–192
• Rebecca Messbarger, The lady anatomist: The life and work of Anna Morandi Manzolini, Chicago 2010
• Roberta Panzanelli, Ephemeral bodies: Wax sculpture and the human figure, Los Angeles 2008
• Daniela Tinková, Tělo, věda, stát. Zrození porodnice v osvícenské Evropě, Praha 2010