Dnes náš malý cyklus o ideálu ženy v době kolem poloviny 18. století pokračuje tématem líčení. Všechny články původně vznikly jako společná seminární práce v jednom z kurzů věnovaných vizuální kultuře 18. století
Líčení mohlo být v 18. století pro ženy (ale i muže) poměrně nebezpečnou záležitostí. V této době byl kladen velký důraz na čistotu a noblesu, pro které se stala takříkajíc poznávací značkou benátská běloba. Toto oblíbené líčidlo sice umožnilo vyvolat dojem alabastrové pleti, bohužel se však skládalo z hydroxidu a uhličitanu, tedy z látek, které při nadměrném užívání způsobily, že pleť po čase získala trvale našedlý odstín. K dalším nepříjemným vedlejším účinkům patřilo také padání vlasů, zvracení, bolest hlavy, střevní potíže, slepota, paralýza a v některých případech i smrt. Ostatní líčidla a odličovadla rovněž často obsahovala nebezpečné látky – zejména rtuť, která měla na pleť nejzkáznější účinek.
François Boucher, Portrét markýzy de Pompadour, 1750
Rokokové dámy nadto ze své pleti neodstraňovaly předchozí vrstvu (dalo by se říci až krycí nátěr) líčidel, ale nanášely stále nové a nové vrstvy. Celý tento dlouhodobý proces zapříčinil, že pleť jednak nemohla dýchat a jednak se do ní nanesené látky začaly vstřebávat. Při dlouhodobém užívání docházelo ke „korozi“ pleti. Kůže se ženám začala loupat a v krajních případech začalo maso vyhnívat a odpadávat.
Thomas Rowlandson, „Six Stages of Mending a Face“, 1792
Velkému zájmu se těšily rty. Ty se před výrobou prvních rtěnek barvily rumělkou, jejíž červený pigment se skládal ze sulfidu rtuti. Zpočátku se používaly hlavně lehké odstíny červené a růžové pro navození dojmu dobrého prokrvení rtů. V polovině 18. století pak byly ve Francii poprvé uvedeny na trh rtěnky, po nichž už od počátku neprahly pouze ženy, nýbrž i muži. První rtěnky se vyráběly ze směsi sádry a karmínového barviva a stejné barvy se pro zvýšení efektu začaly nanášet i na lícní kosti. Pro navození žádoucího červeného efektu si ženy rovněž potíraly příslušná místa trochou octa nebo destilovaného alkoholu, čímž došlo k podráždění kůže a tím tedy ke zvýraznění a zabarvení dané partie. Vhodně aplikovaná chemie mohla napomoci k získání dalšího dobového atributu krásy – rozšířeným zorničkám „zářících“ očí. Kýženého efektu bylo možné docílit pomocí výtažku z prudce jedovatého rulíku zlomocného.
Důležitým módním doplňkem byla znaménka krásy, na začátku 18. století určené původně k zamaskování stop po všudypřítomných neštovicích. Postupně se však znaménka začala používat jako módní prostředek a potenciálně i jako prostředek komunikace – pozicí znamének bylo možné vyjádřit koketování, diskrétnost či galantnost.
Samostatnou kapitolu představuje problematika účesů, kterou nelze oddělit od tématu odívání jako takového. Také oblékání šatů probíhalo po ranní toaletě, přičemž k úpravě vlasů docházelo ještě předtím, aby se šaty nepomačkaly následným dlouhým sezením na židli. Vzhled a vývoj oděvů i účesů udávaly slavné módní ikony té doby, jako byla markýza de Pompadour, madame du Bary, královna Marie Antoinette (více o jejích účesech najdete zde) a další. Vytváření efektních účesů bylo považováno za opravdové umění – v Paříži například existovala již od roku 1768 Académie de Coffure. Doba největší slávy monstrózních rokokových účesů se datuje do šedesátých let 18. století – o nejslavnějších z nich se můžete dočíst například zde. Při péči o vlasy a účesy ženy doby rokoka používaly kromě pudru zejména olej, který při delším používání způsoboval zápach. To vedlo mimo jiné k většímu používání parfémů, o kterých si povíme více v našem posledním příspěvku.
„Coiffure à l’Indépendance ou le Triomphe de la Liberté“, 1778
Literatura:
- Harold Koda – Andrew Bolton, Dangerous liaisons: fashion and furniture in the eighteenth century, New Haven 2006.
- Lisa Eldridge, Face paint. Historie make-upu, Brno 2016.
- Penny Delamar, The Complete Make-up Artist, Working in Film, Television and Theatre, London 1995.
- Martin Morag, Selling Beauty, Baltimore 2009.
Původ snímků: art.rmngp.fr | metmuseum.org | harvardartmuseums.org