V dalším pokračování našeho nepravidelného cyklu o archeologické inspiraci v umění 18. století zůstaneme ještě jednou na území historického Polského království. Navštívíme tentokrát jedinečný osvícenský park, který podobně jako „pompejský kabinet“ z předchozího dílu vdečí za svůj vznik ženě.
Jeden z nejkrásnějších parků anglického typu v Polsku nechala vybudovat vévodkyně Helena Radziwiłłská (1753–1821), bohatá polská mecenáška a významná členka varšavské lóže svobodných zednářů. Své Nieborowské panství rozšířila o malou vesničku Łupia, kterou postupně proměnila na krajinu bájné Arkádie, symbolickou zemi božské blaženosti, jejíž jméno nese celá oblast dodnes. Typická sentimentální atmosféra konce 18. století a antické motivy založené na dobové archeologii daly společně vzniknout novému typu elegické krajiny, která do té doby neměla ve střední Evropě obdoby.
Park byl koncipován jako série malebných scenérii, které měl návštěvník parku postupně odhalovat. Řecký kamenný oblouk, postavený v roce 1784, sloužil k orámování hlavní pohledové osy parku směřující k chrámu Diany, jak můžeme vidět na rytině Józefa Richtera z roku 1830.
V žádné zámecké knihovně na konci 18. století nemohly chybět teoretické spisy, ve kterých se angličtí, francouzští i němečtí filozofové a teoretici snažili definovat hlavní principy nově vznikajících parků. Shrnutí dosavadní praxe přineslo například pětisvazkové dílo Christiana Hirschfelda Theorie der Gartenkunst (1779–85), kde autor mimo jiné roztřídil parky a jejich části na veselé, melancholické, romantické a vznešené a pro každý typ navrhl různé stavbičky a scenérie, které měly vyvolat požadovanou náladu. Definoval tím základní princip osvícenských parků, který spočíval v překvapení, kontrastu a ve vyvolání celé škály různých emocí. Drobné stavbičky se staly nedílnou součástí každého parku a krom navození atmosféry nesly i odkazy na různá historická období a místa. Proto v Arkádii vévodkyně Heleny nalezneme římský akvadukt, holandský mlýn, řecký chrám, gotický dům i Sibylinu jeskyni.
Vedle teoretických spisů si v knihovnách našly své místo i nejrůznější praktické příručky a módní vzorníky a časopisy zahradního umění „pro milovníky anglických zahrad“ (např. Ideenmagazin für Liebhaber von Gärten, englischen Anlagen und für Besitzer von Landgütern od J. G. Grohmanna). V nich si každý majitel parku mohl vybrat ideální sentimentální stavbičku podle svých představ.
Nebyly to však jen módní dobové příručky, ze kterých architekti parku Heleny Radziwiłłské čerpali svou inspiraci. Grafická alba plná antických ruin a jihoitalských starožitností, původně určená pro antikváře a učence, si díky své popularitě našly cestu i do soudobé zahradní architektury a uměleckých dekorací polské Arkádie. V parku vévodkyně tak najdeme například římský cirkus nebo kolumbárium inspirované rytinami Le Antichità Romane z roku 1756 od slavného Giovanni Battista Piranesiho (1720–1778). Podobně vévodkyni posloužil soubor rytin s názvem Il teatro d’Ercolano z roku 1783, který vytvořil Piranesiho syn a neméně slavný grafik Francesco (1758–1810) pro švédského krále Gustava III. Spis zachycující pohřbené herkulánské divadlo (o jehož objevu jste si mohli přečíst v prvním díle našeho seriálu) se rychle rozšířil a posloužil jako předloha pro celou řadu nově vznikajících osvícenských parků, jak o tom svědčí například letní sídlo krále Stanislava Augusta Poniatowského v srdci Varšavy, kde najdeme kopii stejného antického divadla.
V chrámu Diany nechala vévodkyně Helena uložit svou bohatou sbírku antických starožitností, v níž mezi kopiemi z 18. století vynikaly originály antických a egyptských sochařských děl, jimiž se mohla pyšnit jako jediná v celém Polsku. Pohledy do jednoho ze sálu zvaného Pantheon načrtl samotný architekt celého parku – Szymon Bogumił Zug.
Dobové populární grafické tisky posloužily také při výzdobě některých pavilonů. Jeden ze sálů Dianina chrámu byl pokrytý motivy etruských nádob ze spisu barona d’Harcanvilla (1719–1805) Antiquités Etrusques, Grecques Et Romaines Tireés Du Cabinet de M. Hamilton z roku 1766, kde autor popsal a podrobně ilustroval sbírku starožitností slavného britského sběratele Williama Hamiltona (1730–1803).
Štukový reliéf vytvořený podle kopie fresky objevené ve Ville Arianna ve Stabii doplnil její autor, carrarský sochař Gioacchino Staggi, o nápis „Naděje vyživuje klam a život uniká“ (L’Espérance nourrit un Chimére el la Vie S’écoule). V moralistním citátu se z Nereidy stává Naděje a „Pantera marina“ je vystřídána bájnou Chimérou symbolizující přelud nebo klam.
Herkulánské divadlo ale nebylo jediným odkazem na tragicky zničená města pod Vesuvem. Jeden z pavilonů nazvaný Dům velekněze je z jedné strany ozdoben štukovým reliéfem s motivem nahé nymfy na mořském panterovi. Předlohou jí byla freska z Villy Arianna ve Stabii a tentokrát si můžeme být jistí, že se nejedná o kopii podle skutečného originálu (na rozdíl od kopií fresek na zámku Łańcut v minulém díle), ale do polského parku doputovala prostřednictvím obrazového alba. Na první pohled vidíme, že na rozdíl od originálu je zde reliéf zrcadlově otočený, což ukazuje na grafickou předlohu, což v tomto případě mohl být jedině Voyage Pittoresque ou Descriptions des Royaumes de Naples et de Sicile vydaný roku 1782, kde jsou všechny motivy takto obráceny. Navzdory určité technické nedokonalosti byl tento spis jednou z vůbec nejrozšířenějších publikací o jihoitalských starožitnostech a najdeme ji po celé Evropě v každé větší šlechtické knihovně.
Freska s motivem Nereidy na mořském panterovi z Villy Arianna ve Stabii (vlevo) byla ve spisu „Voyage Pittoresque ou Description des Royaumes de Naples et de Sicile 2“ (1782, obr. 30) pojmenovaná pouze jako „Starověká malba nalezená v Herkuláneu“ (vpravo).
„Pantera marina“ se stala velmi oblíbenou dekorací na keramice a nábytku přelomu 18. a 19. století. Jeden z takových stolků se nachází i v pompejském kabinetu Izabely Lubomirské na zámku Łańcut a stejný motiv najdeme i na českém zámku Kynžvart ve sbírce antických kameji kancléře Metternicha.
Vyvrcholením myšlenkového programu parku je náhrobek vévodkyně Heleny Radziwiłłské. Ten svým umístěním na ostrůvku osázeném topoly, uprostřed jezera a přístupným pouze na loďce, odkazuje na hrob francouzského filozofa Jeana Jacquese Rousseaua (1712–1178) v Ermenonville, a odpovídá tak novému ideálu osamělého hrobu v lůně přírody.
Jean-Michel Moreau, Hrob Jeana-Jacquese Rousseaua na ostrově v parku v Ermenonville, 1778.
Klíčovým motivem náhrobku vévodkyně je latinský nápis Et in Arcadia ego, který odkazuje na bájnou Arkádii, vysněnou krajinu oplývající hojností, nevinností a nekonečným štěstím. Snad každý historik umění zná od dob svých studií bezmála „povinnou četbu“ o tomto motivu z pera Erwina Panofského (1892–1968), jednoho z nejvlivnějších historiků umění 20. století. Panofsky v něm představil pozoruhodný posun v raně novověké interpretaci tohoto nápisu. Původní význam zněl „Já jsem dokonce i v Arkádii“ a pronášela ho samotná smrt symbolizovaná lebkou, která byla dříve neodmyslitelnou součástí motivu. Latinská slova tak nesla morální varování o všudypřítomné smrti, které člověk neunikne ani v útočišti blažené Arkádie. Obrat v chápání latinského sousloví nastal s francouzským klasicistním malířem Nicolasem Poussinem (1594–1665), který na stejnojmenném obraze zachytil skupinku čtyř postav zkoumající latinská slova na náhrobku. Předchozí dramatické zděšení vystřídalo tentokrát tiché a klidné rozjímání nad smrtí, která už díky chybějící lebce není přítomna a mluvčím se tak stává samotný náhrobek, tedy zesnulá osoba uložená uvnitř. Nový překlad „Také já byl v Arkádii“ vyzývá diváky k ponoření se do sentimentálních vzpomínek, v tomto případě na zesnulou vévodkyni, která se dříve těšila ze stejných radostí idylické Arkádie, kterým se oddávají oni právě teď.
Náhrobek Heleny Radziwiłłské doplňuje mramorová kopie sochy sv. Cecílie Stefana Maderny z roku 1600, která se stala oblíbeným elegickým námětem 18. a 19. století. Zachycení mrtvého těla přesně v té poloze, ve které byla světice roku 1599 nalezena, vyvolává v divácích dodnes intenzivní a emotivní prožitek.
Právě tento model bájné Arkádie a pojetí osamělého hrobu v lůně přírody, společně s nepřesnou (ale za to oblíbenější) interpretací Poussinova obrazu, lze považovat za jeden ze symptomů nového chápání smrti a připomínání zemřelých na konci 18. století a za vzor nejen pro sentimentální aristokratické parky, ale také jako vzor pro první moderní hřbitovy vznikající kolem roku 1800.
Literatura
- Witold Dobrowski, Światynia Diany w Arkadii koło Nieborowa świątynią natury, Rocznik Historii Sztuki, 41 (2016), s. 87-128.
- Jerzy Miziołek, Muse, Baccanti e Centauri: I capolavori della pittura pompeiana e la loro fortuna in Polonia, Varsavia 2010.
- Erwin Panofsky, Et in Arcadia ego: Poussin a elegická tradice, in: Význam ve výtvarném umění. Praha 1981, s. 231–250.
Zdroje snímků
1, 2: Witold Dobrowski, Światynia Diany w Arkadii koło Nieborowa świątynią natury, Rocznik Historii Sztuki 41, 2016, s. 121, 101-102; 3: ancient.eu; 4: gazeta.pl; 5: gallica.bnf.fr; 6: Jerzy Miziołek, Muse, Baccanti e Centauri: I capolavori della pittura pompeiana e la loro fortuna in Polonia, Varsavia 2010, s. 30; 7: CANOPE; 8: Wykadrowany Świat
