Archeologie vkusu | Canova a pompejské tanečnice

V Minulém díle našeho nepravidelného cyklu byla řeč mimo jiné o neapolském portrétu slavné modelky, tanečnice a herečky Emmy Hamiltonové. Její proslulá představení v podobě tanečních póz a živých obrazů byla inspirována nejen antickými sochami, ale také souborem tehdy objevených a ve své době velmi populárních děl nástěnného malířství ze starověkých Pompejí.

Když se 1. června 1748 objevily u západní pompejské brány první rozvaliny antického domu, nikdo netušil, že dělníci právě našli tzv. Ciceronovu vilu, která později vydá jedny z nejkrásnějších a nejvzácnějších nálezů na svazích Vesuvu.

Pietro Antonio Novelli, „Attitudes“ Lady Emmy, 1791

Mezi ně patřil i malovaný soubor ženských postav, u kterých se paradoxně ani po více než dvě stě sedmdesáti letech autoři neshodují na jejich pojmenování. Někteří je označují jako bakchantky, jiní jako mainady (přičemž oba výrazy označují tytéž dívky, které v řecké mytologii provázely Dionýsa, boha vína a nespoutaného veselí), pro jejich rozevláté šaty a dynamiku pohybu však ve většině případů vítězí lakonické označení „tanečnice“. Sám velký Johann Joachim Winckelmann (1717–1768) o nich prohlásil, že „jsou delikátní jako myšlenka sama a krásné, jako by je vytvořila sama elegance“.

Fresky z Ciceronovy villy, Pompeje, 1-37 n. l.

Každý však neměl takové štěstí jako Winckelmann, aby se naživo potěšil pohledem na pompejské fresky, a tak na scénu nastoupily umělecké reprodukce a obrazová alba, které se rychle šířily dychtivou veřejností. Není tedy divu, že tanečnice brzy zdobily interiéry významných šlechtických sídel, vznášely se nejen na stěnách a stropech, ale zdobily i porcelán, keramiku, koberce a nábytek.

Rytiny Filippa Morghena podle kreseb Camilla Paderniho z alba Le antichità di Ercolano esposte, 1. díl, 1757

Keramické plakety s tanečnicemi na mahagonové komoře Marie Antoinetty na zámku Fontainebleu; Obrazové album Ludwiga Grünera, Dekorace zahradního pavilonu Buckinghamského paláce, 1845

Jejich kráse podlehl i nejslavnější neoklasicistní sochař Antonio Canova (1757–1822), který opakovaně navštívil Neapol a přilehlé vykopávky. Při těchto návštěvách byl i častým hostem sira Hamiltona a jeho ženy, o čemž svědčí úsměvná historka z jejich korespondence, kde ho Hamilton v žertu obviňuje z plagiátorství, když údajně při jedné z návštěv Neapole „ukradl“ manželčiny pózy z jejích „Attitudes“ pro jedno ze svých děl. 

Přestože Emma Hamilton bezpochyby podala nezapomenutelný herecký výkon, byly to spíše pompejské tanečnice, které v umělcově pozdější tvorbě zanechaly nesmazatelnou stopu. Jeho nepublikovaný skicář „Taccuini“ prozrazuje, nakolik byl Canova fascinován antickými starožitnostmi a jak zejména pompejské tanečnice pomohly zformovat jeho „ladný a delikátní styl“, tak jak ho popisovali jeho současníci. Nápadnou podobnost s tanečnicemi najdeme i v jeho malířské tvorbě, kde krom lehkosti gest a pohybů to jsou hlavně prázdné monochromatické stěny, které evokují pompejské fresky.

Antonio Canova, Pět tančících dívek s korunami, tempera, 1799

Jeho nejznámějšími tanečnicemi jsou však tři mramorové sochy v životní velikosti, které Canova vytvořil mezi léty 1806 a 1811. Nejslavnější z nich, Tanečnice s rukama v bok, vznikla pro francouzskou císařovnu Joséphine de Beauharnais (1763–1814), která údajně toužila vlastnit sochu od Canovy. Po jejím veřejném vystavení na pařížském salónu roku 1813 Canova sklidil mimořádný úspěch, a tak se kopie jeho mramorových soch brzy začaly objevovat ve sbírkách prominentních sběratelů a bohatých mecenášů, jakým byl například i rakouský kancléř Metternich.

Antonio Canova, Tanečnice s činely, Tanečnice s rukama v bok a Tanečnice s prstem na bradě, mramor, 1806-1811

V Metternichově umělecké sbírce kynžvartského zámku najdeme také snad nejslavnější sousoší z dílny Antonia Canovy, kterým je delikátní dvojice Amor a Psyché. I pro toto sousoší Canova našel inspiraci v jednom z pohřbených měst na svazích Vesuvu. Scéna s Faunem a Bakchantkou musela být jedním z prvních nálezů, jak potvrzuje její vyobrazení v prvním díle slavného spisu Le pitture antiche d’Ercolano (1757) s obecným komentářem „Pittura trovata negli scavi di Resina/Malba objevená ve vykopávkách v Resině“. (Označení Resina se pro antické město Herkuláneum používalo od středověku až do roku 1969, kdy se přešlo k původnímu starověkému názvu).

Dílna Antonia Canovy, Adamo Tadolini, Amor a Psyché, mramor, 1822, Kynžvart

Není jasné, zda svou první rychlou skicu starověké scény vytvořil během návštěvy královského muzea v Neapoli, nebo mu jako inspirace posloužila rytina publikovaná v oblíbeném spise Le Pitture Antiche D’Ercolano (1757–1771), který jsme Vám představili již dříve. V každém případě ho mužská postava skloněná nad spoře oděnou dívkou natolik zaujala, že ji promítl do celé řady různých přípravných studií, a to nejen pro sousoší Amora a Psyché, ale i například pro vzájemně propletená těla Hyláse a Nymfy nebo sousoší Venuše oplakávající Adonise.

Rytina Filippa Morghena podle kresby Nicolase Vanniho z alba Le antichità di Ercolano esposte, 1. díl, 1757; Antonio Canova, Skica Fauna a Bakchantky, přípravná skica pro sousoší Amora a Psyché, pro sousoší Hyláse a Nymfy a pro sousoší Venuše oplakávající Adonise

Canova v této starověké fresce totiž našel řešení věčného problému, jak milence natočit tváří k sobě, aniž by jednoho z nich otočil zády k divákovi. Amor se podobně jako Faun sklání nad polonahým tělem mladé dívky, podpírá jednou rukou její hlavu, zatímco druhá mu spočívá na jejím poprsí. Psyché i Bakchantka zvedají v záklonu své obnažené paže k mužské postavě a obě scény jsou korunovány vzrušením z nadcházející polibku.

Starověká oloupaná freska jedné z rozpadajících se zdí dlouho zapomenutého a nyní slavně znovuobjeveného města tak ve spojení s dobovou neoklasicistní estetikou a jejím novým ideálem krásy inspirovala vznik ikonického díla evropského neoklasicismu a stala se nejen nedílnou součástí neoklasicistního kánonu umění, ale i moderní imaginace jako takové.

LITERATURA
  • Nancy H. Ramage, Flying Maenads and Cupids: Pompeii, Herculaneum, and Eighteenth-Century Decorative Arts, in: Rediscovering the Ancient World on the Bay of Naples, 1710-1890, National Gallery of Art, Washington 2013, s. 161-176.
  • Eliška Petřeková, Smyslnost v mramoru. Kopie Canovova sousoší Amor a Psyché pro knížete Metternicha, in: Opuscula historiae artium. Brno, 2014, roč. 63, 1-2, s. 24-37.
  • Salvatore Napolitano, Antonio Canova and Antiquarian Studies: The Dance, in: Notes in the History of Art, 2014 roč. 33, 2, s. 31-37.

zdroje snímků

1: National Gallery of Art; 2: foto autora; 3,4: Nancy H. Ramage, Flying Maenads and Cupids: Pompeii, Herculaneum, and Eighteenth-Century Decorative Arts, in: Rediscovering the Ancient World on the Bay of Naples, 1710-1890, National Gallery of Art, Washington 2013, s. 166, 170; 5: Royal Collection Trust; 6,7: Arts & Culture; 7: Sotheby’s; 8,10: Eliška Petřeková, Sousoší Kupida a Psyché od Antonia Canovy na zámku Kynžvart, bakalářská práce Masarykova univerzita, 2012, s. 8, 18-21; 9: Heidelberger historische Bestände