V severovýchodním křídle druhého patra holešovského zámku se nachází tzv. modrý pokoj s bohatou neoklasicistní výmalbou. Stěny místnosti jsou členěny iluzivní patrovou architekturou, zalamované kladí nese tenké subtilní sloupky, pod korunní římsou jsou zavěšeny draperie a iluzi prostoru dotváří propracované antické nádoby na odstupňovaných soklech. V moravském prostředí je tato výzdoba zcela unikátní, a to způsobem zpracování antických motivů, které doslovně citují římskou předlohu – antické malby z Neronova paláce.
Pohled do „Modrého pokoje“ holešovského zámku
Neronův Zlatý palác neboli Domus Aurea byl znám od poloviny 15. století, kdy se pod jedním římským mladíkem na Esquilinu otevřela dutina a on se propadl do rozlehlé, bohatě zdobené jeskyně. Krása tajemného paláce fascinovala mnohé renesanční umělce v čele s Raffaelem a Michelangelem, kteří se nechávali na prkně spouštět do jejích útrob a zavěšeni v prostoru překreslovali antické motivy do svých skicářů. Domus Aurea však byl nedlouho nato znovu zapečetěn kvůli strachu z dalšího kolapsu. Zájem o něj znovu ožil až v druhé polovině 18. století, zřejmě podpořen aktuálními vykopávkami na jihu Itálie, přičemž do poloviny 19. století bylo odhaleno dalších 50 místností paláce. Mezi těmi, kteří se angažovali při vykopávkách, byl také obchodník s uměním, antikvář a vydavatel Lodovico Mirri (1738–1768). V roce 1774 se podílel na odhalení šestnácti místností a rozhodl se část kreseb této výzdoby vydat. Tak v roce 1776 vzniklo album s názvem Vestigia delle terme di Tito e loro interne pitture s mědirytinami od italského grafika Marca Carloniho (1742–1796) podle kreseb polsko-litevského malíře Francesca (Franciszka) Smuglewicze (1745–1807).
Jeden z listů zachycuje tzv. Sala della volta rossa, doslova Síň s červenou klenbou, a právě ten posloužil jako přímá předloha pro výzdobu holešovského zámku. Výrazně se však od sebe liší v barevnosti – zatímco reálná síň Neronova paláce byla vymalována v nápadných červených tónech, iluzivní architektonická výzdoba holešovského sálu spočívá na bleděmodrém pozadí. Vysvětlení je jednoduché: album vyšlo v roce 1776 ve dvou verzích. Jedna varianta byla „exkluzivní“, a tedy kolorována a vyšla v pouhých 30 exemplářích pro vybranou klientelu. Druhá byla tvořena výhradně černobílými mědirytinami a vyšla v relativně velkém nákladu. Právě z něj čerpal umělec pracující v Holešově, který si tak byl nucen barevné provedení domyslet. Tím byl Johann Switak, místní malíř, který se zde 13. června 1797 podepsal mezi okny u iluzivní patky jednoho ze sloupů.
Signatura Johanna Switaka v parapetní části SV stěny „Modrého pokoje“
O jeho uměleckém životě není příliš známo, krom toho, že byl malířem módních interiérů a vedle holešovského zámku vymaloval také zámek v Bystřici pod Hostýnem. Switakovo autorství sálu v Holešově však bylo donedávna zpochybňováno. Důvodem byla oblast kolem signatury, která se od okolní hladké výmalby liší svým zdrsněným povrchem. To vedlo k závěru, že Switak je autorem nějaké starší vrstvy, která byla v pozdějším období překryta novou výmalbou a ze Switakovy malby byl zachován pouze podpis. Vše se vyjasnilo v roce 2020, kdy proběhl pečlivý restaurátorský průzkum. Ten skutečně potvrdil, že dnešní podoba sálu nepochází z roku 1797, ale až ze začátku 19. století. Jak se také ukázalo, od poloviny 17. století se několikrát změnila výmalba pokoje, které vždy předcházelo nanesení vápenné omítky. U posledních dvou vrstev – tedy u Switakovy výmalby a následné vrstvy z 19. století – však tento bílý vápenný podklad chybí. Z toho vyplývá, že nová přemalba byla nanášena přímo na Switakovu vrstvu. Dá se tedy předpokládat, že nová vrstva z 19. století pouze uhladila drsný povrch a zvýraznila Switakovu vrstvu výmalby. Což potvrzují také provedené sondy, kde se Switakova vrstva shoduje v barevnosti i liniích s tou dnešní. Tyto minimální zásahy do původní Switakovy malby rovněž vysvětlují, proč byla jeho signatura zachována, přestože došlo k její přemalbě.
Stratigrafická sonda S4 na SV stěně „Modrého pokoje“
Tehdejší majitelkou zámku a objednavatelkou výmalby byla hraběnka Marie Barbora rozená Nádasdy, provdaná Erdődy (1750–1811), vnučka Františka Antonína hraběte z Rottalu (1691–1763), která získala panství Holešov po jeho smrti v roce 1763. Dle dobových svědectví byla duchaplná, vzdělaná, vtipná, obdivovaná a především uměnímilovná. S manželem Ludvíkem, hrabětem Erdődy z Monyorókerék (1747–1777), uherským vícekancléřem, císařsko-královským komořím, dělali dlouho společnost slavnému manželskému páru a hlavním mecenášským protagonistům neoklasicismu v monarchii, Marii Kristině Habsbursko-Lotrinské (1742–1798) a princi Albertu Sasko-Těšínskému (1738–1822) – ona byla známá vévodkyně a nejoblíbenější dcera Marie Terezie, on položil základy vídeňské galerii Albertina. Trávili společný čas ve Vídni a na jejich sídle v Prešpurku, který se díky pobytu prince Alberta a Marie Kristiny stal kulturním centrem.
Vše se změnilo smrtí manžela Marie Barbory v roce 1777, kdy se z vírů večírků přesunula do ústraní právě na holešovský zámek. Mirriho album vyšlo pouhý rok před jejím odchodem do ústraní, je tedy možné, že jej spatřila ještě společně s manželem a možná už tehdy je nadchla představa vyzdobit si vlastní obytné prostory po vzoru slavné antické památky.
Hraběnka Marie Barbora a její zadání výmalby Johannu Switakovi podle vzoru Neronova Zlatého paláce však představují pouhou polovinu holešovského příběhu. Ten pokračuje na začátku 19. století, kdy došlo k „aktualizaci“ Switakovy výmalby na základě posledních novinek na poli sběratelství a archeologie. Při pečlivém srovnání grafické předlohy a holešovského sálu totiž kromě barevnosti vyvstane ještě jeden důležitý rozdíl, a tím jsou antické nádoby na odstupňovaných soklech v přízemní části výzdoby.
Motivy antických nádob jako součást výmalby „Modrého pokoje“
Na původní grafice v Mirrihi albu vidíme iluzivní subtilní vázy, které mají sloužit jen jako pouhé doplnění architektonické dekorace. V holešovském sále se ale vymalované nádoby od této předlohy radikálně liší. Na první pohled se jedná o zachycení reálných antických nádob s propracovanými detaily, barevností a tvary, odpovídajících řecké a italské keramice. Můžeme tu například spatřit řecký zvoncovitý kratér ze 4. století n. l. z jihoitalské oblasti Apulie, označovaný jako typ gnathia, který má držadla ve tvaru lví hlavy a na černém glazurovaném podkladu bohatý červený, žlutý a bílý dekor. Dalším vybraným příkladem je attický červenofigurový kalix kratér přibližně z 5. století př. n. l. s oblíbenou scénou tzv. symposia, kdy skupina mužů v pololeže popíjí, diskutuje a nechává se bavit otrokyněmi. Jde o jeden z nejoblíbenějších motivů na řecké keramice a najdeme ho zastoupený v každé evropské sbírce či muzeu.
Pohled do sbírky malovaných antických nádob hraběte Lamberga z alba Collection Des Vases Grecs De Mr. Le Comte De Lamberg, Paris 1813
Tyto a další malované nádoby jsou kopiemi vybraných kusů slavné sbírky Antona Franze, hraběte z Lamberg-Sprinzensteinu (1740–1822). Hrabě Lamberg byl v letech 1778–1784 rakouským velvyslancem v Neapoli, kdy se mu během této doby podařilo vytvořit jednu z největších sbírek řeckých malovaných váz (více snad nashromáždil pouze britský velvyslanec, vulkanolog a sběratel sir William Hamilton [1730–1803]). Dokonce zde provedl několik vykopávek na vlastní náklady. Později se stal patronem vídeňské Akademie výtvarného umění, které nakonec odkázal své významné sbírky. Jeho kolekce malovaných váz obsahovala přes 700 kusů a ty nejlepší z nich vydal v roce 1813 ve dvou svazcích luxusního tisku Collection Des Vases Grecs De Mr. Le Comte De Lamberg Expliquée Et Publiée Par Alexandre De La Borde. Je zřejmé, že tyto motivy nemohly být součástí původní Switakovy výmalby, protože malíř pokoj vymaloval již v roce 1797 a Lambergovo album vyšlo až v roce 1813. Výmalba přitom důsledně a precizně kopíruje tvary nádob, barevnost, kresbu na keramice i úhel, ze kterého jsou nádoby v grafickém albu zachyceny. Dokonce umělec vybral pro holešovský zámek nádoby, které jsou v albu znázorněny společně na jednom listu.
Grafické listy s vybranými antickými nádobami hraběte Lamberga z alba Collection Des Vases Grecs De Mr. Le Comte De Lamberg, Paris 1813
Bohužel autor malovaných nádob není znám. Úpravy však zjevně inicioval jeden ze synů kněžny Marie Barbory, kterým Holešov odkázala. Karel (1770–1833) a František (1772–1815) zámek po její smrti v roce 1811 nakrátko vlastnili společně, František však v roce 1815 zemřel a Holešov zůstal Karlovi, který se zde zabydlel jako jediný a platný majitel. Byl to nejspíše ideální čas na provedení změn a s nimi i nových, moderních úprav interiérů. K tomu byla využita v té době vydaná Lambergova alba s jeho sbírkou malované keramiky. Karel byl ostatně velkým příznivcem neoklasicismu, jak je vidět i na dalším jeho sídle v maďarském Somlóváru, kde si nechal postavit luxusní palác od předního vídeňského neoklasicistního architekta Charlese Moreau (1758–1840) s výzdobou v antickém duchu.
Takto kompletní příběh výmalby holešovského sálu je výstižnou ukázkou způsobů, jimiž se informace o aktuálních archeologických objevech šířily ve středoevropské společnosti a jak tyto nově nabyté vědomosti inspirovaly soudobé umění – v našem případě výzdobu šlechtických sídlech 19. století.
Poznámka:
Nezkrácená verze tohoto článku vyjde jako Eliška Petřeková, Výzdoba holešovského zámku a inspirace archeologickými objevy na konci 18. století, in: Umělec a město: sborník příspěvků z odborné konference, Kroměříž, 13.–14. září 2023 [2024, v tisku].
Zdroje obrázků:
1, 4, 5, 6: foto autorky
2, 3: repro: Lodovico Mirri, Vestigia delle terme di Tito e loro interne pitture, 1776
7, 8: repro: Alexandre de Laborde, Collection Des Vases Grecs De Mr. Le Comte De Lamberg, Paris 1813
Literatura:
- Magda Bodanská – Miroslav Bodanský, Restaurátorský průzkum omítek a barevných vrstev v „Modrém pokoji“ – místnosti 210 ve 2. patře severovýchodního křídla zámku v Holešově a záměr na restaurování (nepublikovaný rukopis, NPÚ ÚOP v Kroměříži), 2020.
- Lodovico Mirri, Vestigia delle terme di Tito e loro interne pitture, 1776.
- Alexandre de Laborde, Collection Des Vases Grecs De Mr. Le Comte De Lamberg, Paris 1813.