Pražský „Kulaťák“ je všeobecně známým a ikonickým prostorem, monumentálním náměstím, prezentujícím architektonické a urbanistické ideje první československé republiky. Jeho hlavní tvůrce Antonín Engel však měl ještě dalekosáhlejší plány. V této atmosférické povídce se můžete, na našem blogu Netipicky, podívat na tuto část prahy očima fiktivního současníka.
Krok za krokem, metr za metrem pokládám boty na mokrou ulici. Tajemno a šero se dnes odhodlalo pohltit Prahu, která se ponořila do ponuré nálady. Kapky deště mi stékají po dlouhém kabátu a postupně dopadají na lesklé dlaždice, ve kterých se chvilkami odráží obrysy okolních dejvických a bubenečských budov. Pomalu procházím po pusté ulici a zaujatě se rozhlížím okolo. Jako bych to tu ani nepoznával. S každým dalším krokem si víc a víc uvědomuji, jak se okolí změnilo. Pár let na Moravě, a jako by se moje dětské vzpomínky rozplynuly společně s pokrokem. Z vesnic za městem se před pár lety stala čtvrť připojená k Velké Praze. Samozřejmě, ani předtím to nebyla úplná díra, sám si pamatuji příliv nových lidí, stavby škol, komíny cihelen… I přes mé vzpomínky mě však pohled na dnešní ulice překvapuje. Za mého mládí tu byly jen zahrady a pole a teď se všude staví, nebo už jsou dokonce dokončeny mnohopatrové domy, univerzity, armádní budovy…
Moje pomalé, ale jisté kroky vedou až na centrální, kruhové Vítězné náměstí. S lehkým úsměvem na rtech si vybavím Engelův majestátní plán urbanizace čtvrti a projekty s ním spojené. V hlavě si snažím představit náměstí s velkolepým Vítězným obloukem, který by zde měl stát. Velmi rychle však zastavím svůj tok myšlenek. Nejsem si jist, jestli je to mou chabou představivostí nebo pochmurným počasím, ale oblouk jako by do tohoto prostranství nezapadal. Ačkoliv tady stojím již několik minut, nemůžu se rozhodnout, jestli je moje představa dostavěného náměstí více směšná, nebo skličující, a tak se radši rychlým krokem odebírám směrem k Bubenči.
Tady stával hostinec Na Růžku, kam občas chodíval táta na pivo, zatímco teď – architektura! Vykračuji ulicí Albína Bráfa, dávno zesnulého a zapomenutého politika, se zakloněnou hlavou tak, aby mi na obličej dopadaly lehké kapky deště, až se nakonec zastavím před velkolepou uhrančivou budovou. Přísně členěný pětipatrový dům s dvěma rizality, které rozdělují fasádu na tři části, mě zaujal svou monumentalitou, až skoro pompézností, pomyslil jsem si s lehkým úšklebkem na rtech. Na první pohled rigidní fasáda s geometrickými výstupky, připomínajícími lizény, zakončená korunovou římsou mě přesvědčila o správnosti snahy o nově probuzený národní styl. Až po několika minutách zkoumání a pozorování mi došlo, s čím mám vlastně čest. Nově vybudované Ministerstvo národní obrany! Však mi všichni známí říkali o novém příspěvku v místní urbanistické síti, která propojuje mé rodné Dejvice a Bubeneč do jednoho monumentálního celku. Jako by mi začaly v hlavě naskakovat informace, které jsem při zdvořilých rozhovorech jedním uchem poslouchal a druhým pouštěl ven. Šantrůček a Fiedler se na projektu opravdu vyřádili, vzhledem k tomu, že šlo o dům pouze pro dočasné umístění úřadů, pomyslil jsem si a přistoupil blíž k zastřešenému vstupnímu portálu se čtyřmi plastikami vojáků od Břéti Bendy.
Z podhledu jsem koukal na čtyři rozdílné kamenné velikány. Každý z vojáků svůj pohled směřoval do jiné části náměstí, avšak jeden jako druhý, jako by periferním viděním upínali svůj zrak na mě. Po očku mě sledovali a jejich pohledu najednou nešlo uniknout. Přejel mi mráz po zádech. Soudili mé politické názory? Sledovali vždy každý můj pohyb? Obzvláště za posledních několik let? Svědomí mě tiše sžíralo zevnitř a pompéznost budovy mi najednou přišla v podstatě až neúnosná. Nestál jsem již před majestátní stavbou, nade mnou se tyčil obr. Několikapatrový titán, co se zvětšuje každým okamžikem. Najednou jako by mé nohy rozhodovaly samy za sebe, a i když byla má mysl plná mlhy a možná i strachu, začaly pomalu couvat na druhou stranu ulice.
Až pak jsem se dokázal znovu pořádně nadechnout vlhkého vzduchu a s odstupem se podívat na obra přede mnou, teď už ne tak strašidelného. Už mi nepřipadal jako chytré doplnění mých milovaných Dejvic. Působil tísnivě, ponuře a skličujícím dojmem. Jako by se mi při každém pohledu na něj trochu více sevřelo svědomí. Jako by budova ministerstva obrany dusila okolní domy. Jako by měla být výstrahou.
Tupě jsem zíral do oken naproti mně. Je tohle ten pokrok, na který jsme čekali? Zamyslel jsem se. Na hygienické a světelné podmínky se moc nehledělo, nejdůležitější bylo, aby se do budovy vešlo co nejvíce úředníků složek ministerstva, jinak roztroušených po celé Praze. Hlavně aby to bylo rychlé a levné! Pokřikovali vždy mí kolegové v ateliéru. Copak ale má motto „rychle a levně“ skutečně reprezentovat náš vysněný a tak těžce získaný stát?
Zatřásl jsem sám nad sebou hlavou. Zastrč tyhle depresivní myšlenky zpátky do šuplíku „neotvírat“, Petře, pomyslil jsem si. Vždyť vím, že to jinak než rychle a levně v téhle době nejde. A navíc, možná až majestátní obr rozkvete za pár let životem, přestaví se na třináct činžovních domů zalitých smíchem rodin a vůní květin na balkóně, jak je v plánu, nikdo už si o něm nepomyslí že je pochmurný.
Jestli se to ovšem někdy stane…
Zdroje fotografií:
- Praha.camp.cz
- Bubenec.eu
- Mocr.army.cz
- Petr Krajči – Radomíra Sedláková, Antonín Engel 1879–1958 (architekt, urbanista, pedagog). Výstava ke 120. výročí narození [kat. výst.], Praha 1999.