Benátky zažívaly svůj největší politický a obchodní rozmach ve středověku, kdy byly skutečnou evropskou velmocí. Avšak i v období raného novověku měly svým návštěvníkům co nabídnout. Bohatý kulturní život a přepychové paláce bohatých patricijů představovaly lákavý cíl urozených cestovatelů z celé Evropy. Jak tu trávili čas, co bylo záhodno vědět a čím byli nejvíce okouzleni? Přenesme se do druhé poloviny 17. století a vydejme se do Benátek spolu s nimi!

Jakožto šlechtici bychom si pro svou návštěvu vybrali nejspíše zrovna březen, který spadal do dlouhého období karnevalu mezi 26. prosincem a Velkým pátkem. V této době byly totiž Benátky pro vznešené cizince nejpřitažlivější. Vedle lovu kachen, který byl vítanou zábavou i zdrojem kulinářských požitků, to byla především divadelní a operní sezóna a soukromé slavnosti, které lákaly k návštěvě. Společenské události doprovázely hazardní hry: kostky, karty nebo různé formy sázek. Účast na společenských událostech přinášela možnost seznámit se s vlivnými aristokraty nebo předními osobnostmi kulturního života. Právě získávání kontaktů a úspěšná prezentace vlastní osoby ve vysokých kruzích byly patrně nejcennějším výsledkem takové cesty. Období mezi lety 1650 a 1720 bylo navíc posledním v dějinách Benátek, kdy se pozornost zdejší vybrané mezinárodní společnosti soustřeďovala i na politické záležitosti. K nim patřilo vytváření a konsolidace aliancí ve válkách s Turky, ale také demonstrace osobních nebo dynastických nároků.

Jako většina privilegovaných cestovatelů bychom si pro pobyt v Benátkách zvolili formu inkognito, tedy neoficiální návštěvu. Ušetřili bychom výdaje, vyhnuli se problémům, které přinášely ceremoniální úkony založené na přísné hierarchii zúčastněných osob, a inkognito by nám zajistilo i větší svobodu pohybu. Benátky se však pravidelně stávaly také jevištěm oficiálních nebo polooficiálních slavností, konaných v rámci oficiálních cest významných aristokratů. Nejpřitažlivější z festivit byly nepochybně regaty, slavnosti na vodě, které zahrnovaly plovoucí triumfální konstrukce a bohatě zdobené alegorické gondoly a čluny. Regaty představovaly vyvrcholení pobytu vysoce postavených osob, například knížat, a byly zároveň jeho slavnostním ukončením. Knížata, v jejichž režii se regaty konaly, neváhala na veřejnou oslavu svého rodu či politické moci vynaložit značné finanční prostředky. Odlesk někdejší velkoleposti a nádhery regat zachycují grafické reprodukce. Detailně dokumentována byla třeba regata Arnošta Augusta, brunšvicko-lüneburského vévody a pozdějšího hannoverského kurfiřta (1629–1698), která proběhla 25. června 1686.

Samostatnou kapitolu zábavy urozených mužů v Benátkách představovalo divadlo a opera. Každovečerní návštěva divadla během pobytu nebyla ničím výjimečným, jsou doloženy i případy, kdy šlechtic absolvoval více představení během jednoho večera, a byl tak přítomen vždy jen vybranému dějství uváděného kusu. Je zřejmé, že účelem návštěvy divadla nebylo jen uspokojení touhy po kvalitním hudebním zážitku, ale také nepřetržité navazování kontaktů. Uvedení divadelní hry či operního díla (jehož libreto bylo zpravidla dedikováno nějakému velmoži) bylo rovněž příležitostí dostat se do soukromých paláců benátských patricijů, v nichž byla díla inscenována. To však platilo zejména pro první polovinu 17. století, později se divadelní produkce přenesla do samostatných divadel vybavených potřebným technickým zázemím, a paláce se tak staly pro cizince de facto nepřístupnými. V roce 1678 bylo například otevřeno Teatro Grimani a San Giovanni Grisostomo (Crisostomo), později nazývané Teatro Malibran, které disponovalo ve své době největším jevištěm v Benátkách. Divadlo proslulo velkolepými inscenacemi a vynikajícími zpěváky a komponisty, k nimž patřili Carlo Francesco Pollarolo a Alessandro Scarlatti, později Georg Friedrich Händel a slavný kastrát Farinelli.

V roli šlechticů na cestách bychom jistě toužili poznat také bohatství interiérů benátských paláců. Jejich sláva se zakládala zejména na známém průvodci Jacopa Sansovina Venezia, città nobilissima et singolare z roku 1581. „Vznešené a jedinečné město“ opěvovali i další autoři, mezi nimi například rytec a nakladatel Giacomo Franco, autor pozoruhodného tisku věnovaného šatům benátských žen i kurtizán Habiti delle donne venetiane (1610): „Budovy tohoto města nabízejí zvnějšku nádherný pohled, ale jejich interiéry vzbuzují ještě větší obdiv, protože jsou vyzdobeny tak krásně a drahocenně, že by ten, který o tom podává zprávu, mohl být označen za lháře.“ Podle Sansovina měla tato nádhera sloužit především slávě benátské republiky, jež kvetla díky obchodu a nikdy nebyla dobita a vyrabována. Přepych soukromých paláců byl viditelným znakem nedotknutelnosti, kterou se mohly Benátky jako jediné na světě pochlubit. Sansovino se věnoval hlavně architektonickému řešení staveb a honosným fasádám, v přepracovaném vydání jeho průvodce, jejž vydal roku 1663 Giustiniano Martinioni, nacházíme také popisy skvostných interiérů benátských paláců. Tradičním prvkem jejich architektury, který popsal již Sansovino, je portego, průchozí sál v piano nobile, mající podobu širokého koridoru, který prochází celou hloubkou stavby a zajišťuje přístup k místnostem po obou stranách. Sem bychom byli uvedeni jako urození hosté, tady bychom obdivovali přepychovou uměleckou výzdobu před vstupem do dalších prostor. Výzdoba portega byla jakousi výkladní skříní bohatství a prestiže rodu, a proto se sem pořizovala vysoce kvalitní malířská díla a štukové dekorace, často tematizující rodovou historii. Například portego paláce Albrizzi si i dnes zachovává svou okázalou působivost: stěny pokrývají obrazy předních benátských malířů druhé poloviny 17. století s exkluzivními mytologickými a alegorickými náměty, na klenbě je umístěn trojdílný cyklus alegorií od benátského „virtuosa“ Giovanniho Antonia Pellegriniho, jenž je zasazen do prvotřídního štuku ve stylu Berniniho od štukatéra římského školení Abbondia Stazia.

Přístup zahraničních návštěvníků z vyšších vrstev společnosti do paláců benátských patricijů ovšem nebyl zdaleka samozřejmostí. Z důvodu zajištění státní bezpečnosti bylo urozeným Benátčanům zakázáno vstupovat v kontakt s představiteli cizích zemí. Zvláštní opatrnost se vyžadovala v případě státních vyslanců a diplomatů, kteří se tak ocitali v podstatě v izolaci, na niž si ve své korespondenci hořce stěžovali. Příležitosti, jak tato nařízení alespoň zčásti obejít, poskytovala právě doba karnevalu, bohatá na maškarní plesy a různé další druhy slavností. K nim patřily oslavy, pořádané předními benátskými rody na počest vysoce postavených hostů, dále svatby, jejichž termíny se přirozeně koncentrovaly do období karnevalu spojeného s hudbou a tancem, a slavnosti konané u příležitosti volby prokurátorů svatého Marka (vysokých úředníků Benátské republiky). Během svatebního veselí nebo maškarního bálu se paláce otevíraly „veřejnosti“, což přijímali s povděkem nejenom příchozí, ale i jejich majitelé. Pro ně slavnosti znamenaly možnost ukázat své bohatství a společenské postavení mezinárodnímu publiku a současně návštěva vysoce postaveného aristokrata propůjčovala hostiteli i jeho domu patřičný lesk a slávu.

Kdybychom patřili ke společenským špičkám tehdejší společnosti, na svatbu nebo volbu prokurátorů svatého Marka bychom kvůli návštěvě benátských paláců rozhodně čekat nemuseli. Privilegovaní cestovatelé z evropských šlechtických rodů měli předem sestavený bohatý program, který zahrnoval hustý sled nejrůznějších společenských událostí sahajících od slavnostních hostin a plesů až po konverzační a hudební večery. Ty všechny byly oficiálně organizovány, nebo přinejmenším autorizovány. Každému cizinci, ať už cestoval inkognito, nebo oficiálně, byla podle stupně, který zaujímal na společenském žebříčku, dána k dispozici skupina benátských patricijů. Ti se starali o blaho hosta, zároveň ho však také hlídali a kontrolovali. Měli na starosti ubytování a prohlídky památek, pro vysoce postavené aristokraty obstarávali lóže v divadlech a organizovali regaty a další typy slavností. Zkušenosti a zážitky hostů se tak pohybovaly ve víceméně pevně daném rámci. Dobové cestovní deníky a kroniky se o umělecké výzdobě paláců takřka nezmiňují, nacházíme v nich však informace o různých typech společenských událostí popsaných ve vztahu k prostoru paláců. Víme například, že portego sloužilo také jako prostor pro konání hostin a banketů, odehrávajících se za doprovodu hudebníků, pro něž tu byla speciálně vystavěna tribuna. Protikladem uzavřených „statických“ hostin byly plesy a slavnosti s hudbou a tancem, které vyžadovaly prostor umožňující pohyb. Tento požadavek naplnily prostorné vícepatrové sály, jež kolem roku 1700 nahradily v palácové architektuře starší portego. První sál nového typu vybudoval benátský architekt Antonio Gasparini v Palazzo Zenobio a jeho výmalbou byl pověřen francouzský malíř Louis Dorigny.

Jak ukázala naše nedávná – ryze současná – cestovatelská zkušenost, ani dnes není jednoduché se do soukromých benátských paláců dostat. Přístup do paláce Albrizzi jsme získali jen díky přímluvě vlivného, vysoce váženého místního historika umění a znalce, pod jehož patronací nás majitel přijal. O své uměleckohistorické zážitky z unikátní návštěvy privátních prostor piana nobile se s vámi však nepodělím, nikdo z nás si totiž netroufl porušit přísný zákaz fotografování. 😊

Literatura:

Adriano Mariuz – Giuseppe Pavanello, Die Innendekorationen der venezianischen Paläste. Von der barocken Pracht zur Eleganz des Rokoko, in: Giandomenico Romanelli (ed.), Venedig. Kunst & Architektur, Köln 1997, s. 582–639.

Martina Frank, Der Funktionswandel venezianischer Palazzi um 1700, in: Stephan Hoppe – Heiko Lass – Herbert Karner (edd.), Deckenmalerei um 1700 in Europa. Höfe und Residenzen, München [2020], s. 68–81.

Susan Tipton, Diplomatie und Zeremoniell in Botschafterbildern von Carlevarijs und Canaletto, RIHA Journal 0008 (1 October 2010), https://doi.org/10.11588/riha.2010.0.68536, vyhledáno 23. 3. 2025.

Zdroje snímků:

Úvodní foto: analisidellopera.it

1. Wikimedia Commons 
2. Royal Academy of Arts
3. Royal Academy of Arts
4. Wikimedia Commons
5. Wikimedia Commons
6. WGA
7. The MET
8. Tripadvisor