V létě se v bývalých papežských stájích Scuderie del Quirinale v Římě konala výstava Barocco Globale: Il mondo a Roma nel secolo di Bernini. Jejím cílem bylo představit Řím raného novověku jako centrum globálních kontaktů – křižovatku etnických, náboženských a kulturních proudů. Navzdory přítomnosti řady transkulturních objektů však vyvstává zásadní otázka nejen toho, co bylo vystaveno, ale také jak. Tedy do jaké míry výstava odhalovala mechanismy, pomocí nichž si Řím 17. století utvářel svou představu o světě, a do jaké míry byla připravena překročit hranice obvyklého eurocentrického pohledu.
Z mé perspektivy zůstávala slabším článkem koncepce výstavy absence reflexe toho, jakým způsobem byly „globální“ artefakty získány, interpretovány a začleněny do muzejního narativu. Sekce zabírající se sběratelstvím ukazovala, jak misie, diplomacie a církevní kontakty proměnily Řím v centrum shromaždovaní předmětů z různých koutů světa. Výstava však tyto objekty – například masky nebo oděvy – prezentovala jako projevy úcty, aniž by uznávala jejich často nucený nebo hierarchický charakter. Tak je třeba mitra vytvořená řemeslníky z Michoacánu v dnešním Mexiku a darovaná papeži Piu IV. prezentována jako příklad kulturního transferu, zatímco ve skutečnosti odráží asymetrii moci a násilný charakter misijní christianizace v koloniálních regionech. Misionářská činnost byla v expozici prezentována jako projev ctnosti a vyjádření evropské touhy po poznání světa. Právě ona se podle logiky výstavy stala jedním z katalyzátorů procesů globalizace a formování sítí kulturní výměny v 17. století.
V další části expozice s názvem La Chiesa e il Mondo (Církev a svět) se kurátoři snažili ukázat globální kulturní vliv katolické církve prostřednictvím sítě misijních kontaktů, které sloužily zároveň jako kanály náboženského, vědeckého a vizuálního předávání znalostí, hlavně v Číně. Ústředním prvkem této části byla kopie mapy Kunyu Wanguo Quantu (Kompletní mapa světa), kterou vytvořil italský jezuita Matteo Ricci společně s čínským vědcem Li Č’-caem (Lǐ Zhīzǎo) v roce 1602 v Pekingu. Tato mapa představuje raný příklad globální vizuální komunikace, v níž evropské vědecké poznání ztrácí status normativního centra. Kunyu Wanguo Quantu, jež vznikla na pomezí evropské kartografické tradice a čínské kosmologie, radikálně transformuje vizuální hierarchii světa, na kterou byla Evropa zvyklá. Prostřednictvím čínského písma a četných vysvětlujících popisků Ricci přizpůsobuje evropský obraz světa čínskému intelektuálnímu prostředí, čímž posouvá geopolitické a epistemologické centrum mapy směrem k Číně. Tím se mění samotná perspektiva, z níž je Západ začleněn do globálního prostoru. Globalita je zde chápána nikoli jako koloniální expanze, ale jako síť světů schopných vzájemné interpretace a překladu významů.
Když se zabýváme uměním Asie nebo východní části eurasijského kontinentu, často (někdy nevědomě) na něj promítáme evropské systémy myšlení a interpretace. Začlenění asijského umění do evropského kulturního diskurzu je obvykle doprovázeno jednou ze dvou strategií: exotizací, nebo asimilací. V prvním případě je objekt vnímán jako radikálně odlišný, ve druhém je přizpůsoben stávajícím evropským kategoriím. Obě strategie jsou pro Evropu stejně bezpečné, protože v obou případech si právě ona zachovává status interpretačního centra.
Umělecké praktiky asijských zemí však demonstrují jiné způsoby propojení techniky, paměti a formy. Přenos debat o deevropeizaci filozofie, tedy rozrušení evropských kategorií myšlení jako jediného univerzálu, do roviny výtvarného umění umožňuje nahlížet na evropskou uměleckou tradici nikoli jako na univerzální jazyk, ale jako na historicky a kulturně podmíněný způsob utváření umělecké formy. Setkání s asijskou vizuální praxí odhaluje meze evropských kategorií spojených s výtvarnými díly, jako je autorství nebo kompozice. Právě v těchto bodech nesouměřitelnosti začíná umění fungovat jako prostor globální individualizace, kde Evropa postupně ztrácí privilegium stanovovat závazné normy.
Na rozdíl od universalistických kartografických projektů novověku Kunyu Wanguo Quantu nevnucuje evropskou formu jako jedinou možnou, ale podrobuje ji transformaci. V tomto smyslu lze mapu číst jako vizuální analogii deevropeizace filozofie: globalita v ní není dosažena prostřednictvím potvrzení privilegovaného subjektu poznání, ale prostřednictvím procesů překladu, hybridizace a odmítnutí jednotného centra.
Dalším příkladem, který si zaslouží pozornost, je čínský svitek, podmíněně nazývaný „Madona“. Jeho původ, datování a identifikace zobrazených postav zůstávají předmětem odborných diskusí. V řadě studií je tento svitek považován za výsledek kulturní interakce spojené s činností Mattea Ricciho. Je známo, že Ricci s sebou přivezl do Číny kopii ikony Salus Populi Romani a umístil ji ve svém domě, kde byla volně přístupná. Navzdory přetrvávajícím sporům ohledně autorství a původu svitku se většina badatelů přiklání k názoru, že byl vytvořen čínským umělcem pod vlivem západní ikonografie Madony s dítětem.
Taková interpretace však riskuje reprodukci asymetrické optiky, v rámci které je západní umění chápáno jako aktivní zdroj forem a nezápadní tradice jako reagující. Tento svitek však představuje paradigmatický příklad rané globální vizuální komunikace, v níž evropská křesťanská ikonografie prochází hlubokou transformací a začleňuje se do čínské malířské praxe. V tomto smyslu neslouží ani tak jako ilustrace „západního vlivu“, ale spíše ukazuje, jak kombinace uměleckých technik a kulturních podmínek vedla k vytvoření zcela nové, hybridní podoby obrazu, kterou nelze přiřadit k žádné z kulturních tradic. Svitek tak vizualizuje deevropeizovanou globalitu dávno předtím, než vůbec vznikl pojem globalita.
V expozici byl prezentován rovněž portrét jezuitského misionáře Nicolase Trigaulteho v čínském oděvu, namalovaný Peterem Paulem Rubensem. Úsilí jezuitů o přizpůsobení oděvů a kulturních praktik (například nošení oděvů čínských literátů) za účelem navázání kontaktu s čínskou elitou odráží rané formy kulturních jednání v misijním kontextu. Portrét Trigaulteho lze interpretovat jako gesto přijetí odlišnosti, které zachycuje moment evropské otevřenosti vůči neznámé civilizaci. Tato otevřenost však zůstává přechodná: čínská kultura zde vystupuje jako vnější, asimilovaná forma, ale nikoli jako způsob myšlení, který by byl schopen transformovat samotnou strukturu evropské reprezentace.
4. Peter Paul Rubens, Nicolas Trigault, kol. 1616, olej na plátně, 220 × 136 cm
Je třeba zdůraznit, že vystavené artefakty „mluvily“ silněji než jakékoli komentáře: kurátorské texty naopak často vracely diváka k obvyklému universalistickému modelu vnímání, aniž by překračovaly rámec evropské interpretační logiky.
Právě intelektuální polemika, která se v Evropě v 17. a 18. století rozvinula kolem Číny, naznačila ranou krizi eurocentrismu. Střet s civilizací, která se vyvíjela mimo evropské historické a náboženské souřadnice, zpochybnil universalistické nároky Evropy. Místo radikálního přehodnocení vlastních předpokladů však Evropa neutralizovala tuto výzvu tím, že předefinovala pojem kulturní velikosti skrze prizma technologické převahy. V důsledku toho byla možnost deevropeizace filozofického poznání odložena a globalita redukována na hierarchický model.
Decentralizovaná kartografie světa, hybridní náboženský obraz a evropský subjekt v čínském oděvu tvoří tři vzájemně propojené vizuální režimy, v nichž se Evropa poprvé ocitá před možností ztráty své určující pozice. Tyto objekty nejen zaznamenávají rané podoby globální výměny, ale také demonstrují meze evropského systému reprezentace a otevírají cestu k mnohostrannosti forem, logik a subjektů v globální kultuře.
Bibliografie:
Yuk Hui, Post-Europe, Cambridge (MA) 2024.
Anne-Marie Logan – Liam M. Brockey, Nicolas Trigault, SJ: A Portrait by Peter Paul Rubens, Metropolitan Museum Journal 38, 2003, s. 157–167.
Alexander Nagel, Costruire mondi nella Roma della prima età moderna, in: Francesca Cappelletti – Francesco Freddolini (edd.), Barocco globale. Il mondo a Roma nel secolo di Bernini, Milano – Roma 2025, s. 61–69.
Lisi Feng, Developing Encounters between Chinese and Western Art: The Contribution of Two Jesuits in China in the Seventeenth and Eighteenth Centuries, Religions 15 (129), 2024, s. 1–11.
Obrázky:
Úvodní foto: Lira Viaggli
- fotografie autorky
- fotografie autorky
- Vatican News
- Wikimedia Commons
