V létě se v bývalých papežských stájích Scuderie del Quirinale v Římě konala výstava Barocco Globale: Il mondo a Roma nel secolo di Bernini. Jejím cílem bylo představit Řím raného novověku jako centrum globálních kontaktů – křižovatku etnických, náboženských a kulturních proudů. Navzdory přítomnosti řady transkulturních objektů však vyvstává zásadní otázka nejen toho, co bylo vystaveno, ale také jak. Tedy do jaké míry výstava odhalovala mechanismy, pomocí nichž si Řím 17. století utvářel svou představu o světě, a do jaké míry byla připravena překročit hranice obvyklého eurocentrického pohledu.

Z mé perspektivy zůstávala slabším článkem koncepce výstavy absence reflexe toho, jakým způsobem byly „globální“ artefakty získány, interpretovány a začleněny do muzejního narativu. Sekce zabírající se sběratelstvím ukazovala, jak misie, diplomacie a církevní kontakty proměnily Řím v centrum shromaždovaní předmětů z různých koutů světa. Výstava však tyto objekty – například masky nebo oděvy – prezentovala jako projevy úcty, aniž by uznávala jejich často nucený nebo hierarchický charakter. Tak je třeba mitra vytvořená řemeslníky z Michoacánu v dnešním Mexiku a darovaná papeži Piu IV. prezentována jako příklad kulturního transferu, zatímco ve skutečnosti odráží asymetrii moci a násilný charakter misijní christianizace v koloniálních regionech. Misionářská činnost byla v expozici prezentována jako projev ctnosti a vyjádření evropské touhy po poznání světa. Právě ona se podle logiky výstavy stala jedním z katalyzátorů procesů globalizace a formování sítí kulturní výměny v 17. století. Continue reading →