Jednoho krásného slunečného dne jsme se s Luckou vydaly na výlet do Bergama. Pro ty z vás, kteří jste toto krásné město ještě nikdy nenavštívili, nutno podotknout, že přicházíte nejen o úžasný  kulturní zážitek, při němž zaplesá srdce každého kunsthistorika, ale také o takřka sportovní výkon – zvláště, pokud máte ambice navštívit každý menší kostel ve městě, kterých tam je opravdu dost.

Cittá alta (od roku 2017 na seznamu UNESCO) se totiž nachází na kopci, což nám vždy napovídalo, že jdeme správným směrem. Po cestě lákala kolemjdoucí snad v každé výloze tamní specialita zvaná Polenta e Osei – tj. malý piškotový dortík posypaný marcipánem a žlutým cukrem. Malebnými uličkami jsme se dostaly až k vytouženému cíli našeho výletu, ke skvostné Cappelle Colleoni u baziliky Santa Maria Maggiore, vedle níž se nachází i Duomo di Bergamo. Právě tam jsme se staly nečekaně svědkyněmi průvodu tolika kněží a biskupů, kolik jsme jich neviděly za celý život. Zrovna se tam totiž konalo svěcení jednoho z nich na arcibiskupa. Proto  interiér katedrály zdobily pecny chlebů, hrozny vína, obilné klasy a květiny. Hned vedle na Piazza Vecchia, jako bychom se pak ocitly na „zeleném ostrůvku“ uprostřed města. Po celém náměstí byla v rámci projektu Stefana Tischera rozmístěna spousta zeleně, navozující dojem zahrady, a kolem byla k dispozici lehátka, na nichž jsme si mohly plně užít atmosféru tohoto lombardského města.

Pokud chcete mít výhled na celé Bergamo, můžete si zaplatit vstup na Torre civica, my jsme však zvolily bezplatnou, ovšem o to náročnější, variantu. Rozhodly jsme se vyjít na samotný vrchol kopce, Castello di San Vigilio, kam sice jezdí i lanovka, ovšem když takový kopec zdoláte pěšky,  je to jako malé vítězství, přičemž odměnou vám je vyhlídka na město a rozlehlé okolí až k Alpám. Podél hradeb se pak lze dostat zpět do města. Jelikož jsme se ale cestou dolů stále ještě kochaly krásami Bergama, sešly jsme místo toho na silnici pod hradbami, jež zřejmě ani nebyla určena pro pěší, a která nám tuto túru o něco prodloužila, nicméně jsme se tak alespoň vyhnuly všem turistům. Ovšem zpátky na vlakové nádraží nám zbývalo ještě několik kilometrů. Ty nás unavily natolik, že snad i revenanti by byli v tu chvíli živější, než my. Posledním zpestřením našeho výletu pak byl průvod italských myslivců, jenž zablokoval zrovna tu část města, kterou jsme procházely. Nakonec se nám přece jen podařilo vrátit se zpět do Milána… sice vyčerpané, zato ale se spoustou zážitků.

Foto: Lucie Česká