Se čtvrtou zapálenou adventní svíčkou si můžete přiblížit další scénu spojenou s příchodem Ježíše Krista. Tentokrát se blíže podíváme na Zvěstování pastýřům a Klanění pastýřů. Pro ještě větší vánoční atmosféru si můžete pustit typickou koledu Pásli ovce valaši.

S Narozením Ježíše Krista v Betlémě souvisí úzce i scény Zvěstování pastýřům a Klanění pastýřů, byť bychom zřejmě nenašli tolik příkladů jako v případě předchozích představených témat vánočního cyklu Zvěstování nebo Narození. Přesto se jedná o velmi důležitý motiv, s jehož přímým popisem se setkáváme i v Lukášově evangeliu.

Lk 2:8-16. ,,V tom kraji byli pastýři, kteří pobývali pod širým nebem a drželi noční hlídky u svého stáda. Vtom před nimi stanul Hospodinův anděl a ozářila je Hospodinova sláva. Hrozně se vyděsili, ale anděl jim řekl: „Nebojte se! Hle, zvěstuji vám velikou radost pro všechny lidi. Dnes se vám ve městě Davidově narodil Spasitel – váš Mesiáš a Pán. A toto vám bude znamením: najdete děťátko zavinuté do plenek, ležící v jeslích.“  Jakmile od nich andělé odešli do nebe, pastýři si řekli: „Pojďme do Betléma! Podíváme se, jak se stalo, co nám Hospodin oznámil.“ Pospíšili si tedy, a když přišli, nalezli Marii, Josefa i děťátko ležící v jeslích. Poté, co ho uviděli, začali rozhlašovat, co jim bylo o tom dítěti řečeno, a všichni, kdo to slyšeli, žasli nad tím, co jim pastýři říkali.“

Nejčastěji byli pastýři  zobrazováni jako tři muži různého věku, kteří hlídají svá stáda na pastvinách nedaleko Betléma. Měli právě představovat tři lidské věky, neboť evangelium neuvádělo žádný určitý počet a zároveň to byl odkaz na Tři krále.  Obvyklou doprovodnou scénou Narození Páně bývá právě Zvěstování narození Spasitele, jehož příchod na svět oznámil archanděl Gabriel pastýřům nedaleko Betléma tu noc, co se Ježíšek narodil. Bývá to často součástí cyklů spojených s životem Ježíše Krista.

S jedním z nejstarších zobrazení se setkáváme již ve středověku na diptychu z Lorsch z počátku 9. století. Zvláštností je, že samostatná scéna Zvěstování pastýřům se objevuje až od 14. století, což nejspíš zapříčinila františkánská spiritualita a zbožnost. Do té doby se vždy jednalo o doprovodnou scénu Narození nebo Klanění pastýřů, a to zejména v celém pozdním středověku, kdy se většinou někde na spodní části obrazu objevuje anděl stojící na kopci ve volné krajině s večerním nebem nabádající pastýře, aby si pospíšili do Betléma. Od 17. století je znázorňována již samostatně, nejdramatičtěji zachycená Rembrantem van Rijn na leptu z roku 1634.

Na Zvěstování pastýřům navazuje Klanění pastýřů, námět, u nějž se od 16. století  objevuje určitý stálý typ zobrazení Marie sedící vedle jesliček a ukazující dítě pastýřům. Výjev bývá umístěn uvnitř chudé rozpadající se stáje či chlévu, někdy ve volné krajině, kdy pastýři přicházejí uctít Spasitele položeného na seně v jesličkách. Pastýři přinášeli Ježíškovi prosté dary, často znázorňovaný je beránek se zavázanýma nohama předjímající Kristovu oběť.

V období vrcholného baroka je scéna zobrazena ve věrném, až realisticky působícím prostředí, kde je kladen zvýšený důraz na světlo, jenž vychází z těla malého Ježíška. Toto plně vystihuje Rembrandtova malba z roku 1646. Z malého dítěte vychází oslnivé světlo, které ozařuje obličeje přihlížejících. Často se v pozadí nacházejí domácí zvířata jako vůl a osel. Dříve se stávali účastníky děje, ale od 17. století jsou to už jen pouhé kulisy doplňující výjev.

Dílo, které bych Vám chtěla dnes představit, je Klanění pastýřů (1622–1624) od vlámského umělce Petera Paula Rubense a jeho dílny, jež se nachází v katedrále St. Gervais a St. Protais v Soissons.

Obraz ukazuje Pannu Marii sedící vedle žlabu na slámě, přes červený šat má oblečený modrý plášť, v náručí drží malé dítě a svůj pohled otáčí k pastýřům, kteří jej přišli uctít. Nejstarší z nich má hrubý oděv z kůže, jenž nechává  jeho vrchní část těla skoro nezakrytou, klečí před Marií s dítětem a natahuje svou levou ruku před sebe. Zbytek skupiny tvoří stará pastýřka s vlasy zakrytými bílým šátkem a rukama pozvednutýma v uctivém gestu, mladý pastýř držící v rukou malé jehně a mladá žena se spletenými vlasy. Nalevo, docela blízko Ježíška, je vůl a za ním těžko rozpoznatelné pozadí. Ve středu, hned vedle fragmentů rozbitého sloupu, se nacházejí tři zabití kohouti představující dary pro Svatou rodinu.

Provenience této malby je nejasná. Před Francouzskou revolucí se nacházela v klášteře františkánů v Soissons, není ale zřejmé, jak se tam dostala. Pojí se s tím příběh, který se však zdá spíše nepravděpodobný, neboť není podložen odpovídajícím archivním materiálem. Rubens měl údajně během své zpáteční cesty z francouzského dvora do Antverp v roce 1625 onemocnět v Soissons, kde se o něj postarali tamní františkáni. Po svém uzdravení jim chtěl zaplatit, ale oni to odmítli. Na důkaz svého vděku jim proto z Antverp  zaslal tuto malbu. V pozdější verzi příběhu se uvádí, že obraz namaloval rovnou v Soissons.

Uvedený rok 1625 v příběhu bude nejspíš správný, neboť během restaurování v roce 1990 byly na malbě objeveny dva erby, jeden patřil Simonovi Legrasovi (1589 –1656), který se stal biskupem v Soissons roce 1624, a druhý městu Soissons. Technické přezkoumání odhalilo, že tyto erby byly namalovány v Antverpách. Jako nejpravděpodobnější se tedy jeví, že byl obraz objednán biskupem jako dar pro klášter františkánů.

Na základě stylové analýzy se odhaduje, že se Rubens podílel na hlavní kompozici díla a jeho rukopis je patrný na všech obličejích, nicméně zbytek malby pravděpodobně domalovala jeho dílna.

Bibliografie:

Günter Bandmann – Wolfgang Braunfels – Johannes Kollwitz et al., Lexikon der Christlichen Ikonographie, Band IV., s. 422.

Günter Bandmann – Wolfgang Braunfels – Johannes Kollwitz et al., Lexikon der Christlichen Ikonographie, Band II., s. 103–120.

Hans Devisscher – Hans Vlieghe, Rubens. The life of Christ before the Passion. The Youth of Christ. Vol. II., 2014, 98–100.

George Ferguson, Signs &Symbols in Christian Art, New York 1955, s. 126.

Jan Royt, Slovník biblické ikonografie, Praha 2006, s. 166–167.

Gertrud Schiller, Ikonographie der christilichen Kunst, Band 1, s. 95–99.