K nejznámějším příkladům inspirace novodobých umělců archeologickými nálezy z měst pohřbených pod Vesuvem patří návrhy interiérového designu v podobě „pompejských“ pokojů a kabinetů. Začaly se objevovat v druhé polovině 18. století a jejich popularita přetrvala až do druhé poloviny století následujícího. Dnes nejslavnější realizace pocházejí hlavně z jižní a západní Evropy, svědectví o neutuchající popularitě pompejských maleb však najdeme také u nás ve střední Evropě.

Východně od Krakova při cestě do haličského Lvova leží městečko Łańcut, jehož chloubou je zámek slavného polského rodu Lubomirských. Jeden z jeho salonů zdobí dekorativní malby inspirované antickými freskami z Pompejí. Při bližším pohledu zjistíme, že navzdory své vysoké umělecké kvalitě se však od spousty jiných pompejských kabinetů z konce 18. století objevujících se napříč Evropou v něčem přece jenom liší. Reprodukce antických maleb v Łańcutu jsou totiž překvapivě nedokonalé, vybledlé a s chybějícími částmi.

Majitelkou panství Łańcut byla kněžna Izabela Lubomirska (1736-1816), patronka a sběratelka umění, která pocházela z jedné z nejmajetnějších a nejbohatších rodin tehdejšího Polska, rodu Czartoryských. V mládí byla „drahou sestřenicí a blízkou přítelkyní“ budoucího polského krále Stanisłava Poniatowského (1732-1798), ale ze zvažovaného sňatku nakonec sešlo a Izabela se provdala za významného polského politika Stanisława Lubomirského (1722–1782). V průběhu svého života kněžna procestovala kus Evropy, pobývala v Paříži a po vypuknutí Francouzské revoluce žila ve Vídni, kde také v roce 1816 zemřela.

„Blankytná kněžna“ („himmelblaue Fürstin“), jak se jí přezdívalo, propadla podobně jako jiní příslušníci tehdejší aristokracie sběratelství antických starožitností – krom jiného sbírala například řeckou malovanou keramiku a antické sochy. Avšak zatímco opakované zákazy vývozu památek z jihu Itálie mohl bohatý, mocný a bezohledný sběratel většinou nějak obejít, v případě nástěnných maleb to měl nepoměrně komplikovanější. Veškeré fresky nalezené ve starověkých Pompejích, Herkuláneu a Stabiích totiž byly automaticky majetkem krále. Po svém objevení byly zpravidla vyřezány ze stěn, zarámovány a vystaveny v královském museu v Portici (o kterém jste se mohli dočíst v minulém díle tohoto seriálu). Slavný Johann Joachim Winckelmann (1717-1768), který královské museum opakovaně navštívil, se zmiňoval již v roce 1762 o šestnácti velkých sálech, tedy celém spodním podlaží paláce, který byl zasvěcen pouze starověkému nástěnnému malířství.

A protože neapolské královské úřady nedovolovaly návštěvníkům ani pořizování kopií maleb a dokonce ani studijních skic pro osobní potřebu, jedinou legální cestou jak získat alespoň reprodukce maleb do svého držení bylo zakoupit si oficiálně vydávaná grafická alba a publikace z produkce Reale Accademia Ercolanese di Archeologia. Již první svazek Le pitture antiche di Ercolano, Pompei, e Stabia con qualche spiegazione z roku 1757 se tak stal hitem mezi bohatými antikváři a sběrateli, a to dokonce do té míry, že se už záhy dočkal pirátských kopií (např. C. G. Kilian, Li Contorni delle pitture antiche di Ercolano con le spiegazioni), které učinily pompejské památky dostupnější ještě širšímu okruhu čtenářů a diváků. Velké množství těchto prací kolovalo také na polských sídlech, kde posloužily jako předloha pro motivy na tapetách, kobercích, nábytku i čajových soupravách. Zmíněné album najdeme i v knihovně Izabely Lubomirské na zámku Łańcut.

Jak je ale možné, že malby v zámku pohádkově bohaté mecenášky a patronky umění jsou na první pohled poškozené, oloupané a vybledlé? Řešení záhady se skrývá přímo v královském muzeu v Portici, kde jsou uložené originály těchto starověkých fresek. Při bližším prozkoumání zjistíme, že předlohou pro pompejský kabinet Izabely Lubomirské nebyla populární alba rytin plná idealizovaných mytologických postav. Skutečným vzorem byly autentické pompejské originály, na kterých se zřetelně podepsal zub času.

Všechny nedokonalosti, praskliny a poškození zde byly okopírovány s delikátní pečlivostí do nejmenších detailů. Dokonalá nedokonalost maleb v kabinetu tak ukazuje kněžnu Lubomirskou ne jako povrchní milovnici umění, pro kterou by byla archeologie jen módní inspirací pro elegantní výzdobu komnat jejího zámku, ale jako zcestovalou ženu s antikvářskými zájmy a znalostí autentických starověkých památek.

K hlubšímu zájmu o archeologii, antické umění a kulturu nejspíše kněžnu Lubomirskou přivedl její zeť Stanisław Kostka Potocki (1755–1821). Mimo Polsko je znám zejména díky slavnému jezdeckému portrétu od Jacques-Louis Davida (1748-1825), namalovanému v Římě v roce 1781.

V Polsku je však kníže Potocki považován za prvního tamního archeologa a historika umění –  jednak díky jeho studiu archeologie a antické architektury, jednak díky rozsáhlé sbírce antických starožitností, kterou doplňoval o exempláře nalezené na jihu Itálie při vlastních vykopávkách. Byl autorem řady teoretických traktátů založených na ideách J. J. Winckelmanna, kterého mimo jiné překládal do polštiny a bývá proto sám často označován jako „polský Winckelmann“. Své tchyni byl dlouholetým rádcem při akvizicích uměleckých děl a při jedné ze společných cest po Evropě navštívili společně i jihoitalské vykopávky s přilehlým muzeem v Portici s jeho sbírkami, kde bylo vystaveno nástěnné malířství. A možná právě tehdy, když si Izabela Lubomirská prohlížela opadaná a oloupaná, ale silou několika staletí silně promlouvající autentická umělecká díla, mohla pojmout nápad přenést něco z jejich kouzla a elegance i do zapadlého polského městečka na hranicích Haliče.

Literatura

• Jerzy Miziołek, Muse, Baccanti e Centauri: I capolavori della pittura pompeiana e la loro fortuna in Polonia, Varsavia 2010
• Stanisław Lorentz – Andrzej Rottermund, Neoclassicism in Poland, Warsaw 1986

Zdroje snímků

1: Wikipedia Commons | 2: Victoria and Albert Museum | 3, 4: Jerzy Miziołek, Muse, Baccanti e Centauri: I capolavori della pittura pompeiana e la loro fortuna in Polonia, Varsavia 2010, s. 32, 33 | 5: Le pitture antiche di Ercolano, Pompei, e Stabia con qualche spiegazione. Napoli dalla Stamperia Reale, Vol. 3, 1762, p. 41 | 6, 7, 8: Wikipedia Commons