Druhá světová válka zanechala jizvu na životě obyvatel této planety a podepsala se velkou měrou také na kulturním dědictví po předchozích generacích. Při bombardování měst zanikly staleté katedrály i další historické památky. Co nebylo zničeno dopadajícími bombami, bylo mnohdy násilně vytrženo ze svého původního umístění a z rukou právoplatných vlastníků. 

Do oběhu se tak dostalo mnoho nelegálně získaných uměleckých předmětů, které byly prodávány především v Evropě a USA, ale i různě po světě. Oblíbeným prostředníkem pro prodej takto odcizených děl bylo jako neutrální území Švýcarsko, ale také Portugalsko a Španělsko. Většina děl prodávaných tímto způsobem pocházela z židovských sbírek zejména z Francie, Belgie a Nizozemska. Dopátrat se jejich provenience je dnes však obtížné, protože stopy jejich původu byly smazány.

Problém je o to složitější, že velká část uměleckých děl se dnes nachází v soukromém majetku a jejich vlastníci na rozdíl od veřejných institucí často nemají zájem o výzkum provenience předmětů ve svých sbírkách.

Jedním z důležitých kroků k otevření případů navrácení zcizených děl bylo ustanovení Washington Conference Principles, jež vyplynuly z konference ve Washingtonu roku 1998, která se zaměřovala na zabavený majetek z období holokaustu. Na konferenci se schválilo jedenáct doporučení, jak by se mělo postupovat v případu umění zabaveného během druhé světové války. Ujednané zásady se týkají zejména identifikace sporných uměleckých děl, přičemž doporučení jsou zaměřená hlavně na veřejnou propagaci jednotlivých děl, aby došlo k nalezení původních majitelů nebo jejich dědiců. Principy zároveň apelují na přístupnost archivů pro výzkum, a pokud dojde k identifikaci původních vlastníků, vybízejí k podniknutí právních kroků k rychlému navrácení konfiskovaného majetku. Zásady se obracejí s výzvou také na právoplatné dědice, aby podali své nároky na dědictví. Důsledkem Washingtonských principů je zkoumání uměleckých děl se spornou nebo nejasnou proveniencí zejména v letech 1933–1945.

Soudobá praxe se bohužel různí a někdy dochází k ignoraci těchto principů.

Jak se s tímto problémem vyrovnávají světové sbírky nebo soukromí vlastníci? Vzhledem k nejednotnosti systému je každé řešení specifické. Někdy se taková odvaha jít do boje za rodinné vlastnictví dočká i filmového zpracování (viz Dáma ve zlatém). Film z roku 2015 přibližuje jeden z nejznámějších restitučních příběhů, kdy se neteř a dědička průmyslníka Ferdinanda Blocha-Bauera, Maria Altmanová, soudí o rodinné dědictví čítající několik Klimtových obrazů včetně portrétu její tety Adele Bloch-Bauer.

V Evropě od roku 1999 funguje Commission for Looted Art in Europe (CLAE). Komise pro rabované umění v Evropě je mezinárodní, odborný a neziskový zastupitelský orgán, který zkoumá, identifikuje a získává neprávem odcizený majetek jménem rodin, komunit, institucí a vlád po celém světě. Jejich webová stránka poskytuje příklady řešených případů, zpravodajské příběhy o práci Komise a podrobnosti o mezinárodních zásadách, které Komise sleduje a propaguje.

Jak se to řeší ve 21. století? Nejnovější případy navrácení

Oficiálně rozpoznané konfiskované umění se nachází převážně ve sbírkách či depozitářích státních i soukromých muzejních institucí, ale objevuje se i v majetku církve. Jedním z takových případů je obraz Pohled na holandské náměstí  připisovaný Janu van der Heyden. Jedná se o jeden ze 160 obrazů, které byly ukradeny nacisty z rodinného majetku Krausů v roce 1941. O navrácení díla dědicům původních majitelů, Gottlieba and Mathilde Krausových, se zasadila Commission for Looted Art in Europe. Gottlieb a Mathilde Krausovi opustili Rakousko v březnu 1938, po jeho anexi Německem. Jejich umělecká sbírka byla poté prodána Heinrichu Hoffmannovi. Před restitucí se obraz nacházel ve sbírce katedrály v Xantenu, která jej získala koupí na aukci v Kolíně, aniž by tušila, že se jedná o jedno z ukradených děl. I když se nakonec na základě doložených materiálů potvrdilo, že se jedná o konfiskát, celý proces navrácení trval bezmála osm let. Je to jeden ze sedmi obrazů, které se rodině vrátily, ale ostatních asi 150 stále chybí. V tomto případě druhá strana odmítla respektovat Washingtonské zásady.

Dalším nově navráceným raně novověkým dílem je Pohled na vodní příkop u Zwingeru (1758), jeden z několika pohledů na Drážďany, které vytvořil Bernardo Bellotto během svého pobytu ve městě. Obraz se původně nacházel v majetku Maxe Emdena, židovského maloobchodního magnáta, který jej prodal pod nátlakem, když v důsledku nacistického pronásledování ztratil většinu svého majetku. V roce 1938 prodal také tři Bellottovy malby pod tržní hodnotou Karlovi Haberstockovi, který nakupoval umění pro plánované Führermuseum v Linci. To vše bez evidence, že by majitel něco za prodej obdržel. Od 60. let 20. století obraz visel v sídle německého prezidenta, dokud v roce 2005 nebyla objasněna jeho historie. Po patnácti letech justičního boje se nakonec obraz dostal do držení dědiců Maxe Emdena. Dílo bylo ihned nabídnuto k prodeji a v Sotheby’s vydraženo za téměř 5,5 miliónů liber.

Některé restituční spory jsou namísto vrácení uměleckého díla vyřešeny finanční náhradou. Tak tomu bylo například v případě renesanční Madony Jacopa del Sellaia Madona s dítětem, sv. Janem Křtitelem a anděly. Obraz je vystaven ve Ville Cerruti, turínském muzeu, které bylo otevřeno v roce 2019 a je věnováno sbírce Františka Federica Cerrutiho. Jedná se o dílo dříve patřící židovské rodině z Rakouska, které se podařilo převézt svou uměleckou sbírku v roce 1938 do Paříže, kde však byla roku 1942 konfiskována nacisty. Předtím, než se dostal na své současné umístění, byl obraz několikrát prodán, čímž se ztratilo povědomí o jeho historii.

Některé instituce se ale odhalení nebojí a odvážně se pouštějí do zkoumání historie vlastních uměleckých sbírek. Louvre v Paříži najal expertku na objevování konfiskovaných děl, Emmanuellu Polack, historičku umění a odbornici na francouzský umělecký trh během německé okupace. Jejím úkolem je zkoumat podezřelé akvizice muzea uskutečněné za vichistického režimu. Už během prvního měsíce působení se jí podařilo odhalit deset děl z majetku jistého židovského právníka. Muzeum se tak připravuje na restituce právoplatným majitelům.

Louvre už během roku 2017 otevřel menší muzeum věnované ,,osiřelým uměleckým dílům“, která prokazatelně patřila do židovského majetku konfiskovaného během druhé světové války, jehož majitelé doposud nebyli vypátráni.

 

Co ale s těmi díly, o kterých se ví, ale nikdo se k nim nehlásí?

Autorka by chtěla na závěr poděkovat Monice Drlíkové za konzultaci a korekturu.

Zdroje:

Michael J. Bazyler, Litigating Holocaust Looted Art In: Holocaust Justice: The Battle for Restitution in America’s Courts, 2003, s. 202–268.

Paige S. Goodwin, Mapping the Limits of Repatriable Cultural Heritage: A Case Study of Stolen Flemish Art in French Museums, University of Pennsylvania Law Review 157, č. 2, 2008, s. 673–705.

Catherine Hickley, Sotheby’s to auction £4m restituted Bellotto painting that Jewish retail magnate was forced to sell to Hitler, The Art Newspaper, 8. července 2020.

Catherine Hickley, Turin museum pays settlement to Jewish heirs for Renaissance Madonna that was looted by Nazis, The Art Newspaper, 29. července 2020.

Lawrence M. Kaye, Avoidance and Resolution of Cultural Heritage Disputes: Recovery of Art Looted During the Holocaust, Willamette Journal of International Law and Dispute Resolution 14, č. 2,  2006, s. 243–268.

Valentin Pinel le Dret, Stolen Works of Art & the American Art Market, the Legacies of Schiele & Klimt, Caen 2016.

Nina Siegal, A Painting looted by and returned to nazis finally goes to its Jewish owners, The New York Times, 20. března 2019.

Naomi Rema, Less Than a Month After the Louvre Hired a Nazi Loot Expert to Investigate Its Collection, She Found 10 Ill-Gotten Works Hiding in Plain Sight, Artnet news, 22. ledna 2020.