V nedávném článku o Chichiho korkovém modelu Pantheonu jste se dozvěděli, jak se detailní a propracované korkové modely staly v druhé polovině 18. století oblíbeným sběratelským artiklem. V tomto článku se dozvíte, jak tyto modely získaly na začátku 19. století zcela nový význam jako forma trojrozměrné vědecké dokumentace pro nově vzniklou odbornou disciplínu – klasickou archeologii.

Ve sbírkách zámku Kynžvart se nachází unikátní korkový model antického chrámu, který představuje pozoruhodný příklad díla balancujícího na hranici mezi oblíbeným suvenýrem a právě tímto novým typem vědecké archeologické dokumentace.

Rakouský státník a kancléř Klemens Lothar Metternich (1773–1859) dokázal díky své diplomatické, mecenášské a sbírkotvorné činnosti vytvořit pozoruhodnou kolekci uměleckých předmětů. Část jeho sbírky pochází také z jihu Itálie, kam Metternich zavítal jako doprovod rakouského císaře Františka I. při jeho diplomatických cestách v roce 1819. Metternich zde nakupoval jak oblíbené drobné suvenýry, tak i velká díla tehdejších slavných umělců, což bylo považováno za nejlepší způsob, jak sdílet s rodinou a přáteli své nabyté vědomosti o místní kultuře, umění a architektuře. K oblíbeným způsobům prezentace architektury patřily zejména architektonické modely z luxusních materiálů, později o něco dostupnější korkové modely, a na začátku 19. století již sběratelský trh zaplnily drobné laciné modýlky, připomínající svou kvalitou a dostupností dnešní turistické suvenýry. Sám Metternich vlastnil celou řadu modelů rozličných kvalit i materiálů např. ze dřeva, mramoru, mastku či vápence.

Mezi všemi těmito kousky vyniká korkový model trosek antického chrámu. Korek byl obecně oblíbenou a vyhledávanou surovinou, jejíž použití bylo méně finančně nákladné a její struktura navíc napodobovala často zvětralý povrch kamenných architektonických struktur. Na rozdíl od miniatur z luxusních materiálů totiž korkové modely často zachycovaly zchátralý strav dochovaných památek beze snahy stavbu jakkoliv idealizovat. Mezi jejich přední výrobce patřili Giovanni Altieri (1766–1802), dvorní umělec švédského krále Gustava III. (1746–1792), římský architekt Augusto Rosa (1738–1784), který si takto přivydělával ke svému původnímu povolání, dále Antonio Chichi (1743–1816), architekt s celoevropskou klientelou působící v Římě, a v neposlední řadě Carl Joseph May (1747–1822), který původně působil na dvoře arcibiskupa v Mohuči překvapivě jako cukrář.

Metternichova ruina však nemá ani zdaleka estetické kvality těchto děl, nevypadá příliš reprezentativně, ani nepůsobí jako milá vzpomínka z návštěvy některého oblíbeného místa. Co přesně měla tato ruina zobrazovat a proč měl Metternich ve své sbírce právě takový model?

Osmdesát kilometrů na jih od Neapole leží městečko Paestum se stejnojmennou archeologickou lokalitou. Paestum je nejvýznamnějším příkladem osídlení Velkého Řecka, na jehož stavbách a stratifikaci se podíleli Řekové, Lukánci a později i Římané. Dlouhá staletí zůstávalo místo pusté, patrně z důvodu, který kancléř Metternich popisoval při své návštěvě Paesta v květnu 1819:

„Původně byly [chrámy] umístěny ve městě proslulém svým nádherným okolím a množstvím růží v zahradách, dnes stojí uprostřed pláně, kterou obývají buvoli a vodní ptáci. Poloha je nádherná, protože stojí u Salernského zálivu, ale v polovině června přestává být krajina obyvatelná. Do země přichází malárie […].“

Až s duchem osvícenské kultury začalo místo přitahovat italské a zaalpské učence, první oficiální návštěva sem zavítala v roce 1750. Hlavním lákadlem byly tři unikátně zachované starověké řecké chrámy v dórském řádu z období 6. – 5. století př. n. l.: první Héřin chrám (550 př. n. l.), Athénin chrám (500 př. n. l.), dlouho chybně přisuzovaný bohyni Demeter a tzv. druhý Héřin chrám (450 př. n. l.), kvůli nesprávné identifikaci v 18. století dlouho označovaný jako svatostánek Poseidona.

Také Metternich byl místem okouzlen a v dopise manželce si antické stavby pochvaluje:

„Paestum si zaslouží nejvyšší obdiv. Tři chrámy, které dosud stojí – a které vzhledem ke své velké pevnosti mohou stát ještě mnoho století – pocházejí z bájných dob. Určitě patří do doby před založením Říma. Jejich architektonický sloh se podobá dórskému, ale není tak vytříbený jako ten, který nesl toto jméno v pozdějších obdobích.“

Že mu chrámy ještě na dlouhou dobu uvízly v paměti, víme díky krajinářským úpravám zámeckého areálu v Kynžvartě v roce 1835. Metternichem povolaný architekt Pietro Nobile (1774–1854) mu 6. září 1835 předložil kresebné návrhy jednoho chrámku a dvou triumfálních oblouků, které měly být situovány poblíž obelisku na Františkově vrchu. Metternich přirovnal formu chrámku „k těm, jež stojí v Paestu“ a dal Nobilemu pokyn k jejich provedení (realizace se bohužel nedochovala).

Metternichův korkový model zachycuje část druhého Héřina chrámu z poloviny 5. století. Na rozdíl od originálu, který je zachován v relativně dobrém stavu, představuje Metternichova ruina pouze průčelí stavby. Jedná se tedy o podobu chrámu před jakousi pozdější rekonstrukcí? Nebo byl snad Metternichův model později upraven do podoby této romantické chátrající zříceniny? Odpověď na tyto otázky najdeme v jedné královské dílně pod Vesuvem.

Ve stejné době probíhaly u Neapole snad nejslavnější vykopávky moderní doby. Výzkum antických Pompejí a Herkulánea se stal nejen symbolem nové vědecké disciplíny, ale i příkladem destruktivních důsledků tehdy používaných metod, které vedly neapolské autority k většímu úsilí o zachování a zejména zdokumentování antických památek. Kresba však nedokázala postihnout všechny aspekty často zchátralých budov, a proto král rozhodl o využití populárních korkových modelů. Vznikla tak první vědecká trojrozměrná dokumentace. V neapolském archivu se nachází dokumenty, které dokazují, jak úzce byla provázaná archeologická a konzervátorská práce s výrobou korkových modelů. Jedním z příkladů je královské nařízení, že se má „restaurovat Dům tragického básníka (Casa del poeta tragico) a současně má být vytvořen jeho korkový model.“ To se netýkalo samozřejmě jen vykopávek pod Vesuvem, jak ukazuje jiný archivní pramen, kde se nařizují provést „práce potřebné pro konzervování kampánského amfiteátru (Anfiteatro Campano), pro dokončení plánu a pro vytvoření modelu z korku.“

Od samotného počátku měly modely sloužit výhradně pro archeologickou dokumentaci, nikoliv jako předměty sběratelského trhu. Existovaly samozřejmě výjimky, jak potvrzují některé evropské sbírky a i samotný neapolský archiv. Král několikrát povolil vytvořit kopii některého z modelů pro vysoce postavené a zasloužilé jedince, kterým byl například bavorský král Ludvík I. (1786–1868), pro kterého nechal vytvořit model Sallustiova domu (Casa di Sallustio, Diana e Atteone), nebo sasko-výmarský vévoda Karel Fridrich (1783–1853), který podle dochovaných účtů dostal darem několik modelů a kreseb pompejských domů. Příznačným je příklad švédského krále Gustava III., který při své návštěvě Neapole požádal neapolského krále, jestli by jeho dvorní umělec, již zmiňovaný Giovanni Altieri, mohl vytvořit model chrámu bohyně Isis z Pompejí. Král k tomu svolil, avšak když po dokončení Altieri požádal o svolení vytvářet tyto modely pro jiné sběratele, jeho žádost byla důrazně zamítnuta a Altieri dostal přísný zákaz dalšího šíření neautorizovaných korkových modelů.

Výrobou všech těchto modelů byl v královské dílně od roku 1802 pověřen Domenico Padiglione (?–1830?), kterého později nahradili jeho synové Felice a Agostino. K těmto účelům nechal král zřídit speciální oddělení v rámci královských dílen (Real Fabbrica) nazvané Officina per la costruzione di modelli in sughero, následně vznikla v rámci královského muzea tzv. Gallerie dei Modelli. Jedním z prvních jeho projektů byly právě chrámy v Paestu. Domenico Padiglione byl do Paesta vyslán roku 1805 společně s archeologickým týmem, aby zdokumentoval stav lokality ještě předtím, než začnou restaurátorské práce. Byla to jedna z jeho prvních zakázek a údajně na výrobě korkových modelů pracoval přímo na místě. Královské zadání zahrnovalo vedle chrámů i čtyři věže městské hradby, bránu, jeden zde odkrytý hrob, celkový model lokality údajně v ploše 4 m² a konečně i tři zmiňované chrámy v měřítku 1:36.

Z archivních pramenů vyplývá, že i samotný Domenico Padiglione se musel setkávat s nátlakem ze strany sběratelů, kterým – jak ukazuje oficiální napomenutí („Zákaz uložený panu Domenicu Padiglionemu zaměstnanému v dílně korkových modelů o prodeji modelů bez povolení ministerstva“ z roku 1820) – zřejmě také podlehl. Evidentně dosud platilo stanovisko o korkových modelech jako archeologické dokumentaci, a tedy zákazu jakéhokoliv dalšího šíření bez povolení od královských úřadů.

Padiglione však přišel s geniálním řešením, jak obejít královský zákaz a uspokojit neodbytný sběratelský trh. Jak ukazuje například model z kolekce významného britského sběratele Roberta Berkeleyho (1794–1874) z roku 1823, Padiglione zredukoval model druhého Héřina chrámu v Paestu do podoby pouhého průčelí.

A velmi podobný model, do dnešních dnů charakterizován pouze jako anonymní „model trosek antického chrámu, s rozpadlým průčelím tvořeným třemi kanelovanými sloupy s dórskou hlavicí bez patky, s vnitřními rozvalinami tvořenými sloupy“ se nachází také ve sbírce kancléře Metternicha. Jedná se však o záměrně fiktivní podobu tzv. druhého Héřina chrámu v Paestu, kterou vytvořil italský umělec ve službách neapolského krále po roce 1820.

Padiglione tímto smyšleným fragmentem našel chytrý způsob, jak neporušit královská nařízení, protože nešířil autentické modely ve své úplnosti, pouze část chrámu, provedenou však s dokumentační přesností. Na Metternichově modelu jsou zachyceny detaily do nejmenších podrobností, jako je přítomnost travin a mechů, chybějící kamenné struktury na průčelí nebo kusy zdiva ležící na zemi před chrámem.

Historie vykopávek na jihu Itálie vypráví příběh obrovského úsilí vynaloženého na zachování a zdokumentování archeologického materiálu. Nenápadný, donedávna neidentifikovaný předmět ze sbírek na zámku Kynžvart je tak drobným, avšak fascinujícím střípkem z dob, kdy vznikaly moderní vědecké obory a jejich metody.

Prameny:

Archivio di Stato di Napoli, Ministero della pubblica istruzione, Real museo borbonico e Soprintendenza generale degli scavi; Ministero degli affari interni, Inventario I – Antichità e Belle Arti.

Literatura:

Eliška Petřeková, Between a souvenir and archeological documentation: The cork model of the Paestum temple in the chancellor Metternich‘s collection, in: Pilar Diez del Corral Corredoira – David Ojeda Nogales (edd.), Buying Art and Antiquities in Eighteenth Century, Madrid 2023 (v tisku).

Lorenzo Giustiniani, Guida per lo Real Museo Borbonico, Napoli 1824.

Valentin Kockel, Towns and Tombs: Three-dimensional documentation of archaeological sites in the kingdom of Naples in the late eighteenth and early nineteenth centuries, in: Ilaria Bignamini (ed.), Archives & Excavations, London 2004, s. 143–162.

Clemens Wenzel Lothar Metternich – Richard Metternich (ed.), Memoirs of Prince Metternich 3, 1815–1829, London 1881, s. 236–237.

Taťána Petrasová, Neoklasicismus mezi technikou a krásou. Pietro Nobile v Čechách, Praha 2019.

Foto:

1., 7. Eliška Petřeková, Between a souvenir and archeological documentation: The cork model of the Paestum temple in the chancellor Metternich’s collection, in: Pilar Diez del Corral Corredoira – David Ojeda Nogales (edd.), Buying Art and Antiquities in Eighteenth Century, Madrid 2023 (v tisku).

2. Sir John Soane’s Museum

3., 5., 8. foto autorky

4. Wikimedia Commons

6. BADA