Besední dům v Brně, kongeniální dílo vídeňského architekta Theophila Hansena, letos Oslaví 150 let od slavnostního otevření, jež proběhlo 3. května 1873. Filharomonie Brno, která v budově sídlí, pojala toto výročí vskutku velkolepě, včetně odborné konference na téma architektury a společenského významu budovy.

Theophil Hansen (1813–⁠1891) se narodil v Kodani, poté působil v Aténách a nakonec se usídlil ve Vídni, kde se stal jedním z hlavních tvůrců tamější Okružní třídy a jedním z nejdůležitějších evropských architektů 19. století. Stylově mu byl východiskem klasicismus a historismus, nicméně pod touto dekorační slupkou fasád se u jeho staveb vždy skrývají perfektně naplánované a fungující vnitřní prostory. Zároveň typologický rozsah jeho realizací je obdivuhodný –⁠ kostely, parlament, akademie, koncertní sál, školy, zámky, nemocnice, muzeum, vily, obytné domy, burza a … český národní dům.

Národní domy byly v 19. století specifickým stavebním typem, který se rozvíjel zvláště v českých zemích, ale také v dnešním Slovinsku nebo v tehdejší Haliči. Zkrátka v těch oblastech, kde spolu žilo několik jazykových a národnostních skupin, jež se s nárůstem nacionalismu v druhé polovině století začaly vymezovat jedna proti druhé. Národní domy byly společenskými a kulturními centry jednotlivých národnostních komunit ve městech a zároveň středisky buržoazní smetánky, která většinou stála za jejich vznikem. Mezi moravskými národními domy je ten brněnský Besední unikátní, a to nejen proto, že začal vznikat jako první v celé zemi.

Bezpochyby nejdůležitější osobností, která se o vznik Besedního domu zasloužila, byl Alois Pražák. Brněnský právník a politik, dlouholetý poslanec Moravského zemského sněmu, později ministr rakouské vlády a po dlouhou dobu předseda moravské Národní strany, tedy obdoby tzv. staročechů na Moravě. Těžko říct, jestli mu větší inspirací bylo otevření německé tělocvičny v Brně 28. června 1868, která sloužila nejen ke cvičení, ale také jako centrum společenského života německojazyčných Brňanů, nebo ten výjimečný pocit, když 16. května 1868 stál a řečnil po boku Františka Palackého a Františka S. Riegra při slavnostním pokládání základního kamene Národního divadla v Praze. Každopádně brněnská „národní dvorana“ byla od počátku plánovaná se sálem pro koncerty a divadlo, spolkovými místnosti, tělocvičnou a restaurací a měla „se státi středem Čechů brněnských“ (Moravská orlice, 1868).

Pražák spolu s dalšími založil akciovou společnost, která měla národní dům postavit. Jedna akcie stála 100 zl., což byla v té době skutečně vysoká částka, je tedy zřejmé, že možnost stát se akcionářem a podpořit celou akci měli jen ti nejbohatší z bohatých. Na rozdíl třeba od Národního divadla se de facto nekonaly žádné veřejné sbírky. Seznam akcionářů to potvrzuje, najdeme mezi nimi právníky, továrníky, uhlobarony a také šlechtice. Právě účast šlechty je pozoruhodná a stvrzuje, že se jednalo o akci pro nejvyšší kruhy společnosti, ale také že Besední dům měl být centrem nejen českojazyčných aktivit v Brně, ale i na celé Moravě, a měl se tedy stát skutečně jakousi variací Národního divadla. Jen s ohledem na finance a moravské a brněnské možnosti měl plnit více funkcí, než jen tu divadelní.

Akciová společnost zakoupila pozemek na tehdejší Eliščině třídě (dnes Husova). Jednalo se o vynikající a exponované místo na brněnské okružní třídě, ve společnosti uměleckoprůmyslového muzea, vojenského velitelství, evangelického kostela, německého gymnázia, německé tělocvičny a vysoké školy technické. Traduje se, že toto místo bylo získáno jakousi lstí či podvodem, protože německé vedení města, by pozemek Čechům neprodalo. Doklady uložené v Archivu města Brna ale ukazují, že o žádnou lest nešlo. Pozemek byl de iure vyměněn za jiný na dnešním Kolišti, který vlastnil továrník Jan Hlávka. Akciová společnost však byla od počátku jednou ze smluvních stran, a město tedy dobře vědělo, v čích rukou parcela skončí a co na ní vznikne. Ostatně výměna to byla dokonce pro město ne zcela výhodná, protože parcela přišla celkem na 9.000 zl., ale v novinách se společnost chlubila, že prodat by se dala obratem až za 24.000 zl. (Moravská Orlice, 1871).

Alois Pražák se s Theophilem Hansenem znal, protože architekt pro moravské markrabství projektoval zemskou nemocnici u sv. Anny v Brně a Pražák jako poslanec měl tuto akci na povel. Proto jej oslovil i pro Besední dům a posléze i pro svůj vlastní obytný dům na vedlejším pozemku. Ukázalo se, že Hansen byl skvělou volbou, protože jeho dílo bylo posléze oceňováno jako jedna z nejlepších brněnských budov. Z Prahy se však hned v počátku ozvaly uražené hlasy, když Národní listy, hlavní periodikum Národní strany v Čechách, napsaly: „Což by se nebyl domácí stavitel nalezl, který by byl stavbu tu převzal? Ku př. nedostačuje stavitel Národního divadla nebo měšťanské besedy v Praze pro národní dům brněnský?“ (Národní listy, 1870). Brňané si však výtku nedali líbit a kontrovali v Moravské orlici: „… představenstvo ‚besedního domu‘ se dříve, než k Hansenovi obrátilo k více domácím architektům v Praze. Tito ale buď zhola  zamítli vypracování plánu, aneb nedali ani žádné odpovědi“ (Moravská orlice, 1870). Byl jedním z oslovených skutečně autor Národního divadla Josef Zítek?

Při samotném projektování zřejmě Hansen váhal, jak s pro něj novou typologií spolkového domu naložit. Jak ukázal prof. Pavel Zatloukal, vzal si co do formy nakonec ponaučení z londýnských pánských klubů, především z budovy Reform Club od Charlese Berryho. Prof. Jiří Kroupa pak podobně ukázal, že ve skladbě vnitřního prostoru Hansen vycházel z teoretické tvorby francouzského architekta Jean-Nicolas-Louise Duranda. Při pohledu na fasádu pak není ani tak důležité, čím přesně se Hansen v minulosti inspiroval, jako spíš to, že samotná forma fasády prošla v průběhu plánování několika verzemi. Jak je vidno z plánu níže, původně měla mít budova ještě jedno podlaží, mezanin, a mnohem triumfálněji pojaté hlavní průčelí. Od obojího se upustilo, zřejmě pro finanční nákladnost. Místo monumentálního portiku se sloupy a sochami tak má Besední dům jen balkón před vstupem, který zase na druhou stranu alespoň slouží jako úkryt před rozmary počasí ‒ a původně pod ním hosté mohli vystupovat z kočáru déšť, nedéšť.

Také z hlediska vnitřního rozdělení Hansen vše důkladně promýšlel. Nešlo o jednoduchý úkol ‒ měl totiž jasně daný nevelký pozemek, pro který v podstatě nepřipadala v úvahu jiná, než bloková stavba na půdorysu čtverce. Žádná boční křídla nebo hra s hmotou zde nebyla možná. Jeden z půdorysů zachovaných v Kupferstichkabinett Akademie der Bildende Künste ve Vídni je pozoruhodný tím, že Hansen tuší zakreslil obvodové stěny s okenními a dveřními otvory, ale už nikoliv stěny vnitřní a příčky. Ty pouze naznačil tužkou od ruky, nikoliv pravítkem. To ukazuje, že si vnitřní dispozici důkladně rozmýšlel a musel pečlivě lavírovat mezi rozdělením vnitřku tak, aby do jasně daného objemu vměstnal všechny požadované funkce a zároveň dostatečné komunikační prostory.

Půdorysy, které zaslal do Brna a které se nakonec realizovaly poněkud odlišně (bez mezaninu, ale hlavně zrcadlově obráceně, schodiště vzniklo nalevo, ne napravo), ukazují, jak zdařile to nakonec udělal. Středem budovy naplánoval v přízemí jako hlavní komunikaci chodbu od vstupu až do tělocvičny v přízemí. Ta byla pronajímána Sokolu, a jedná se tak o první brněnskou sokolovnu.

Ve středu budovy se pak nacházel ústřední komunikační prostor, tedy poměrně monumentální schodiště procházející všemi podlažími. V přízemí je rozšíření o jakési malé foyer, v dalších podlažích se okolo tohoto ústředního uzlu táhnou chodby vedoucí k jednotlivým místnostem. V patře se nad tělocvičnou nachází hlavní prostor budovy, velký společenský sál s menším sálem po straně. Hansen jej nechal dekorovat podobně, jako předtím vyzdobil sál Musikvereinu ve Vídni, tedy velmi bohatě, s karyatidami, štukovými rámci a zlacením. V sále se zprvu hrálo i divadlo, ale v roce 1881 bylo městskou radou zakázáno. Stalo se tak po tragickém požáru vídeňského Ringtheateru, kde zahynulo na 400 lidí, což vedlo k razantním změnám zákonů ohledně provozování divadelních prostor. Nešlo tedy až tolik o úřední šikanu německé radnice, jak bývá někde tvrzeno, ale o bezpečnost. Hudební koncerty se v sále odehrávaly nadále.

K česko-německým vztahům v době stavby Besedního domu lze zmínit, že při slavnostním otevření budovy nebyla pouze českojazyčná měšťanská smetánka a šlechta, ale také zástupci německé části společnosti, například zemský soudní rada Ignaz Feil a rovněž brněnský místostarosta Johann A. Herlth. Šlo tedy o akci prestižní, a ačkoliv byla manifestem místních Čechů, účast zástupce obce dává vědět, že město Brno Besední dům vzalo na vědomí a rozhodně nebylo v tak zásadní opozici, jak by se mohlo zdát. K tomu došlo až v pozdějších letech. Na programu slavnosti byly mimochodem nejen recitace z Rukopisu královédvorského či Smetanova Prodaná nevěsta, ale také část z Lohengrina od Richarda Wagnera. Vznik Besedního domu tedy evidentně neměl být ani tak výrazem vzdoru Čechů proti Němcům či snahou vyhranit se, ale naopak spíše pokusem etablovat českojazyčnou kulturu jako součást brněnského a moravského prostředí. Takto byl zřejmě zpočátku chápán i Němci, než se poměry na konci století změnily.

Z hlediska funkce Besedního domu je pozoruhodná jeho variabilita. Podle dokumentů v Archivu města Brna zde v roce 1872 měly své sídlo různé spolky a podniky, všechny platící nájem, protože budova musela vydělávat na svůj provoz. V tomto ohledu šel tedy nacionalismus ruku v ruce s kapitalismem. Ve sklepě byla knihtiskárna (se sazečskou dílnou v suterénu přístavby podél ulice Besední z roku 1888), v přízemí restaurace, tělocvična Sokola, redakce Moravské orlice, redakce Hlasu a Akademický čtenářský spolek Zora. Většinu prvního patra zabíral čtenářský spolek Beseda brněnská (tedy hlavní spolek stojící za výstavbou budovy, které dal i své jméno), s čítárnou, hernou, šatnou, salonkem, kulečníkem a výborovnou, zbytek tvořil sál a jeho zázemí. Ve druhém patře pak sídlila Katolická politická jednota, pojišťovna Slavia a pojišťovna Praha. Obytné prostory pro personál byly ve sklepě, v domě byl i byt domovníka. V dalších letech se tu vystřídaly i další spolky, jako Matice moravská, Cyrilská jednota, Musejní spolek, spolek českých živnostníků a Ženská vzdělávací jednota Vesna, houslová škola. Zajímavostí je, že v roce 1900 v Besedním domě žil i s početnou rodinou školní inspektor Antonín Vorel. Jeho dcerou přitom byla malířka Zdenka Vorlová-Vlčková, která si jednu místnost v budově pronajímala zřejmě jako ateliér. Na půdě Besedního domu tak mohla vzniknout některá její díla, například portrét ženy datovaný do roku 1901.

V dalších desetiletích byl Besední dům různě upravován. Nejdříve vznikla v roce 1888 již zmíněná přístavba podél ulice Besední, přízemní objekt fungující jako tiskařská dílna (stavitel Julius Zedník). V roce 1905 byly směrem do dvora přistavěny dva rizality a zároveň prostor mezi nimi uzavřen v přízemí kolonádou a v patře arkádou, v níž vznikla nová „vedlejší místnost“ sálu. Jeden z rizalitů obsahuje schodiště, druhý toalety. To vše svědčí o větší a větší návštěvnosti budovy a nutnosti navýšit kapacity vnitřních komunikačních linií a hygienických zařízení (architekt Josef Karásek). Podobně pak v roce 1937 upravil budovu architekt Vladimír Fischer, mimo jiné autor kostela sv. Augustina či Spořitelny na Zelném trhu. Z přízemí za kolonádou ve dvoře nechal postavit další nové schodiště do patra. Z toho se stal hlavní přístup do koncertní dvorany a z oné „vedlejší místonsti“ se tak stalo foyer. Fischer však vypracoval také o něco větší variantu přestavby, vyznačující se v exteriéru modernistickým pojetím. Ta se nerealizovala, ukazuje však, že Fischer zřejmě necítil přehnanou pietu k Hansenově dílu, ale sebevědomě by části stavby vtiskl nový, vlastní výraz. Poslední rekonstrukce z roku 1992 podle architekta Jindřicha Kaňka přitom šla přesně opačnou cestou.

A mimochodem, až do konce června je v Moravské galerii v Pražákově paláci (tedy v dalším Hansenově díle vedle Besedního domu) otevřena unikátní výstava části Hansenových plánů pro Besední dům ze sbírek Muzea města Brna. Neváhejte a jděte se na ně podívat!

Prameny:

• Archiv města Brna, fond Akciová společnost Besedního domu.
• Kupferstichkabinett, Akadademie der Bildenden Künste Wien, fond Theophil Hansen.

Literatura:

• Jan Galeta, Národní domy na Moravě. Architektura a nacionalismus (disertační práce), Brno 2020.
• Adolf Stiler (ed.), Theophil Hansen, Salzburg-Wien 2013.
• Pavel Zatloukal, Příběhy z dlouhého století, Olomouc 2002.
• Pavel Zatloukal, Brněnská okružní třída, Brno 1997.
• Miloš Štědroň –⁠ Lea Frimlová –⁠ Zdeněk Geist (eds.), Besední dům, Brno 1995.
• Renate Wagner-Rieger, Theophil von Hansen, Wiesbaden 1980.

Zdroje obrázků:

úvodní obrázek: gotobrno.cz

1. Wikimedia Commons
2. Wikimedia Commons 
3. Burda Auction 
4. Muzeum města Brna
5. repro: Pavel Zatloukal, Brněnská okružní třída, Brno 1997, s. 94 a 95.
6. Filharmonie Brno
7. tsdynamic.cz 
8. Moravská galerie
9. Archiv města Brna, Fond Akciová spol. Besedního domu, karton 94.