V rámci výuky Semináře dějin umění FF MU jsme se byli 19. dubna 2023 podívat na aktuálně restaurované malby v piaristickém kostele sv. Jana Křtitele v Mikulově za doprovodu našich učitelů Michaely Šeferisové Loudové a Tomáše Valeše. Restaurátorské práce zde byly zahájeny roku 2016 a budou pokračovat ještě několik dalších let. Doposud se tamnímu týmu odborníků podařilo obnovit více než polovinu nástěnných maleb, jejichž autorem je přední barokní malíř Franz Anton Maulbertsch (1724–1796). Během naší návštěvy jsme měli jedinečnou možnost vidět zblízka dvě scény, na nichž nyní probíhají poslední obnovovací zásahy: Sv. Jan Křtitel před králem Herodem a Kázání sv. Jana Křtitele. Získali jsme také nečekaný suvenýr – artefakt, jenž je pro historiky umění raritou.
Piaristy uvedl do Mikulova v červnu roku 1631 kardinál František z Ditrichštejna (1570–1636). Tento školský řád byl vázán nejen řeholními sliby, ale též povinností vyučovat chudé děti a mládež. Hlavním centrem edukační činnosti piaristického řádu Česko-moravsko-slezské provincie, jejíž vznik je datován rokem 1751, byl až do roku 1856 právě Mikulov. Piaristický kostel sv. Jana Křtitele stojí na místě původního špitálního kostela, při němž byla 20. června 1631 otevřena škola. K rozvoji vzdělávacích aktivit velmi napomáhala kardinálova hmotná podpora, která se za jeho nástupců postupně zvyšovala společně s rostoucím počtem studentů. Z pramenů víme, že kostel byl již před příchodem piaristů v politováníhodném stavu, proto se mniši v šedesátých letech 17. století rozhodli starý špitál společně s kostelem postupně zbourat a na jejich místě postavit nový klášterní komplex s kolejí, školou a kostelem, vysvěceným roku 1679. Kostel byl stavebně upravován znovu v závěru 17. století za knížete Ferdinanda Josefa z Ditrichštejna (1636–1698), interiér prošel rozsáhlými úpravami za správy knížete Karla Maxmiliána z Ditrichštejna (1738–1784) kolem poloviny 18. století.
Za autora stavebních projektů je považován původem severoitalský stavitel a zednický mistr Andrea (či Ondřej) Erna (†1652), který pracoval pro kardinála z Ditrichštejna například i na stavbě jezuitské koleje v Brně. Na výstavbě kolejních budov se podílel inženýr a architekt vídeňského dvora Giovanni Pietro Tencalla (1629–1702). Sochařskou a malířskou výzdobu kostela vytvořili v polovině 18. století umělci opakovaně zaměstnávaní piaristickým řádem: sochař Wolfgang Träger (1716–1763) a malíř Felix Ivo Leicher (1727–1812). Nástěnné malby na klenbě jsou dílem už zmíněného Franze Antona Maulbertsche.
Smlouvu na výzdobu presbyteria uzavřel Maulberstch s mikulovskými piaristy v únoru 1759, jako honorář mu bylo přislíbeno 300 zlatých. Námětem objednané malby bylo Stětí sv. Jana Křtitele. Dva měsíce po podpisu smlouvy započali práce v kostele dva Maulbertschovi pomocníci – Johann Angst a Andreas Brugger (1737–1812) – kteří vytvořili architektonické iluzivní orámování malby, figurální část dokončoval koncem dubna sám Maulbertsch. V květnu téhož roku byla malba hotova. Poté tehdejší rektor piaristické koleje a objednavatel malby v presbytáři Augustin König rozšířil spolupráci s Maulbertschem i na zbývající část výmalby chrámového interiéru. V lodi se v centrální části klenby nachází ústřední námět Nejsvětější Trojice, okolo něj jsou namalovány scény ze života patrona kostela – Janovo narození, Navštívení Panny Marie rodiči svatého Jana Křtitele – Alžbětou a Zachariášem, Pojmenování sv. Jana Křtitele, Kázání sv. Jana Křtitele a také Sv. Jan Křtitel před králem Herodem. Kompozičně jsou od sebe jednotlivé scény odděleny iluzivní architekturou.
Poprvé prokázal Maulbertsch své umění jakožto freskař při výzdobě piaristického kostela Maria Treu ve Vídni v roce 1752, když mu bylo dvacet devět let. Za tuto zakázku nedostal žádný honorář, zřejmě sama příležitost vytvořit zde nástěnné malby pro něj byla dostatečnou odměnou. Fresky v Maria Treu byly, spolu s dalšími Maulbertschovými realizacemi v rakouských zemích, podrobeny technologickému průzkumu, který ukázal, že Maulbertsch freskovou techniku ovládl jako samouk. Základy malířského řemesla mohl získat v dílně svého otce Antona Maulbertsche. Poté, ke dni 5. října roku 1739, je zapsán jako student v matrice vídeňské Akademie výtvarných umění, kde setrval až do roku 1745, resp. 1750.
Na akademiích se ovšem technice nástěnné malby nevyučovalo. Její znalost bylo možné získat pouze v dílně jiného freskaře, a tudíž není jasné, kde konkrétně se s ní Maulbertsch seznámil. Zprostředkovatelem těchto znalostí a dovedností mu mohl být učitel na vídeňské akademii Paul Troger (1698–1762), vynikající freskař vyškolený v Itálii, avšak sama Maulbertschova tvorba tomu příliš nenasvědčuje. Výzkum a následné srovnání technologických postupů obou malířů ukázalo na jedné straně technickou dokonalost Trogerových maleb, vyplývající z důkladného poznání italské freskové malby, na druhé straně technické nedostatky a stopy diletantismu provázející celou Maulbertschovu tvorbu a mající za vinu i horší stav zachování jeho nástěnných maleb.
Aktuálně prováděná restaurátorská obnova Maulbertschových nástěnných maleb v kostele piaristů v Mikulově z velké části potvrzuje dřívější závěry rakouských restaurátorů a historiků umění, na rozdíl od jejich poznatků však Maulbertsch v Mikulově nepracoval s nadprůměrně velkými denními plány jako například v Maria Treu. Typická je absence užití kartonů ve figurálních partiích a rytá, relativně volně pojatá rozkresba u iluzivní architektonické a štukové výzdoby, kterou vytvářeli pravděpodobně Maulbertschovi spolupracovníci. Nejmarkantnějším rysem Maulbertschovy tvorby nástěnných obrazů je způsob malby samé, který se velmi blíží malbě olejem na plátno, odtud v nástěnné malbě ojedinělé barevné přechody a modelace objemů, které můžeme dobře vidět při pohledu zblízka například v partiích s krajinnými motivy.
Charakteristické jsou dále silné nánosy vápenné pasty, které pozorujeme v celém Maulbertschově díle a které vytvářejí unikátní světelné efekty. Z hlediska formálního pojetí maleb je pozoruhodné propojení ženské ladnosti a mužské síly, které se zrcadlí kupříkladu v postavě ženy na výjevu Janova narození v jeho dolní části vedle malého Jana Křtitele. Tato ženská postava je k pozorovateli otočena zády, tudíž tak mohou lépe vyniknout její odhalená záda a mohutná ramena, která symbolizují mužskou sílu, ladná póza, ve které je znázorněna, oproti tomu působí velmi žensky. Díky jejímu prostšímu oděvu a nahým zádům můžeme usuzovat, že se jedná o služebnou, což podporuje i motiv džbánu, který drží v rukou.
Během pozorovaní scény znázorňující sv. Jana Křtitele před králem Herodem jsme na malbě objevili přilepený chlup ze štětce, který zřejmě patřil samotnému Maulbertschovi. Byla to prasečí štětina, ze kterých se malířské štětce převážně vyráběly a dodnes vyrábí. Podle slov restaurátora Petera Stirbera jsou takové „objevy“ v jeho profesi časté, avšak pro nás je takový fyzický doklad malířovy práce vzácností.
Maulbertsch však zanechal ještě další pozoruhodnou „stopu“, tentokrát v přeneseném slova smyslu – v díle Alfonse Muchy (1860–1939). Peter Stirber, který se podílel mimo jiné také na obnově Muchovy Slovanské epopeje, si během prací v Mikulově povšiml nápadné podobnosti jedné z postav na Kázání sv. Jana Křtitele s postavou z Muchova slavného díla. Zdá se tedy, že Alfons Mucha během svého mikulovského pobytu v letech 1880–1882 čerpal inspiraci z Maulbertschových maleb, konkrétně postavy nacházející se u nohou světce, jež je natočena k divákovi obličejem.
Restaurátorský tým se po dokončení obou zmíněných maleb připravuje na opravu malby Stětí sv. Jana Křtitele v klenebním poli před kněžištěm, a následně i na opravu kněžiště včetně hlavního oltáře a jeho sochařské výzdoby.
Zdroje:
Klára Garas, Franz Anton Maulbertsch 1974–1796, Budapest 1960.
Franz Anton Haberditzl – Gertrude Aurenhammer (ed.), Franz Anton Maulbertsch, Wien 1977.
Ivo Krsek et al., Umění baroka na Moravě a ve Slezsku, Praha 1996.
Jörg Riedel, K technice freskové malby Franze Anton Maulbertsche, in: Zora Wörgötter – Jiří Kroupa (edd.), Kostel Bičovaného Spasitele v Dyji, Brno 2005.
Zdroje fotografií:
úvodní foto: Tomáš Valeš
1.–4. Adéla Macková
5.–6. Barbora Bendová
7.–8. Michaela Šeferisová Loudová