O Kalifornii se říká, že je slunná, ale minimálně její severní část, San Francisco, okolní tzv. Bay Area i vnitrozemí za nimi jsou kromě toho taky větrné a dosti chladné. Navíc na přelomu března a dubna prý místní nepamatují tolik bouří a deště, jako bylo letos. Ani nečekané klimatické podmínky nás však neodradily od toho, abychom na břehu Tichého oceánu nenavštívili místa a památky zajímavé z perspektivy raného novověku. XLII. konference americké Nineteenth-Century Studies Assosication, které jsme se účastnili, nám k tomu poskytla dobré výchozí podmínky.
MISIE SV. FRANTIŠKA
Z evropského kolonizačního pohledu je zdejší nejstarší památkou misie sv. Františka z Assisi. Překvapením může být, že právě po ní se vlastně celé město jmenuje, a česky bychom tedy San Franciscu mohli říkat Sv. František. Španělští františkánští mniši se na zdejší území dostali v létě roku 1776. Tehdy Bay Area obývali lidé kmene Yelamu z národa Ohlone, podle všeho jich ale bylo jen několik stovek. Ačkoliv jejich soužití s misií bylo pokojné, ve výsledku samozřejmě etablování kolonie Evropanů vedlo k tomu, že zbytky tradiční indiánské kultury dnes nalezneme především v muzejních vitrínách a že jejich území bylo urbanizováno a přetvořeno ve velkoměsto na pravidelné mřížce ulic, tolik typické pro americkou městskou krajinu.
Františkáni většinu Ohlone bez skrupulí christianizovali, nabourali jejich životní styl a sociální vazby a zapřáhli je do práce v misiích, neváhali ani provádět hromadné přesuny indiánského obyvatelstva. Nápomocna jim v tom byla koloniální španělská armáda, která měla v San Franciscu vlastní vojenskou pevnost, tzv. Presidio. Církev a vojsko tedy při záboru území spolupracovaly ruku v ruce.
Kaple sv. Františka (známá také jako Mission Dolores) představuje původní misijní kostel a nejstarší existující stavbu na území San Francisca. Základní kámen byl položen v roce 1782 a k dokončení svatyně došlo roku 1791. (Jen pro srovnání, to je doba, kdy u nás vládl Josef II.) Za jejím návrhem stál františkánský mnich Pedro Benito Cambón, který zde, stejně jako celá jeho řada dalších kolegů z jiných církevních řádů, vystupoval v roli de facto diletujícího architekta. Stavba tak vznikala zejména na základě jeho zkušeností a také experimentů, které měly pomoci nově vznikající svatyně adaptovat na náročné klimatické podmínky severní Kalifornie, jako i na riziko častých zemětřesení.
Z architektonického hlediska se sanfranciská misie jen málo liší od většiny z dvaceti dalších kalifornských misií z konce 18. a začátku 19. století. Jedná se o budovu připomínající vlastně velkou stodolu se sedlovou střechou – podélnou úzkou stavbu z masivního zdiva (cca 35 m dlouhou a jen 6,7 m širokou). Cambónova „projekční“ práce byla založena na syntéze různých inspiračních zdrojů, znatelné jsou například řeholníkovy vlastní zkušenosti z Filipín, a lze je interpretovat jako příklad transpacifické kulturní výměny a praxe.
Původně se vedle kaple ještě nacházel konvent pro mnichy a v okolí pak příbytky christianizovaných indiánů a rozsáhlé pastviny, které představovaly hlavní ekonomický zájem misie. Výjimečné v kontextu ostatních františkánských misií v Kalifornii jsou v San Franciscu dva detaily. Jednak průčelí, které je zdobeno masivními sloupy a polosloupy bez jakékoliv snahy o dodržení klasických řádů, proporcí nebo tektoniky, jednak malovaný strop v interiéru. Ten totiž vyzdobili právě indiáni z národa Ohlone ve svém typickém dekorativním stylu a barevnosti. Ostatně to byli právě domorodí obyvatelé, kdo pro mnichy celý areál vybudovali v potu své práce.
Kulturně pluralitní charakter měl i samotný chrámový inventář, v němž našlo své místo liturgické vybavení z Filipín a Číny, které do Nového Španělska přivezl právě Pedro Benito Cambón. Asijský původ tak má patrně například dřevěný tabernákl uchovávaný dnes v muzeu misie nebo čínské porcelánové talířky s motivy ptáků mezi pivoňkami, které sloužily v drobných výklencích jako kropenky na svěcenou vodu. Další chrámový inventář byl, jako i v případě ostatních misií ve španělské kolonii Alta California (Horní Kalifornie), zhotovován a zasílán z Mexika.
V San Franciscu se jedná například o hlavní vyřezávaný retábl (reredos) v presbytáři, který byl do kaple v roce 1797 dopraven ze San Blas ve středním Mexiku, což byl důležitý přístav, odkud vyrážely výpravy právě na tehdy ještě Evropany neprobádaný sever kontinentu. Vedle vyřezávaných architektonických prvků tvoří hlavní součást výzdoby retáblu dřevořezby zdůrazňující františkánskou ikonografii (sochy sv. Františka v extázi, sv. Františka se stigmaty, sv. Klára), doplněné o sochu Immaculaty a příznačně také figurami Mariiných rodičů sv. Jáchyma a Alžběty. V hlavní ose retáblu se pak nachází sv. Archanděl Michael a krucifix s ukřižovaným Kristem. Obdobného charakteru, i když spíše v klasicistních formách, je také dvojice bočních oltářů zhotovených v Mexiku v roce 1810.
Poté, co Kalifornii v roce 1846 získaly od Mexika Spojené státy, se misie stala předním katolickým kostelem rozrůstajícího se města, užívaným v druhé půli 19. století především irskými přistěhovalci. Ostatně památkou na ně je dodnes přilehlý hřbitov. Právě z iniciativy irské katolické většiny pak vznikl vedle misie na místě konventu novogotický kostel z červených cihel ve viktoriánském stylu, dokončený roku 1876. Na rozdíl od nízké a rozložité misie však tato k nebi se tyčící stavba nepřežila mohutné zemětřesení, které v roce 1906 postihlo San Francisco a srovnalo jeho velkou část se zemí. V roce 1918 byla na místě kostela vysvěcena nová rozlehlá bazilika od architektů Franka T. Shea a Johna O. Lofquista, dominující svému okolí dodnes.
Její novobarokní sloh a formy jasně odkazující k mexické koloniální církevní architektuře (tento styl je označován jako „kalifornský churriguerismus“) naznačují, kdo po přelomu století vystřídal Iry v roli dominantní složky sanfranciských katolíků. Na stavbě zaujme extenzivní štuková dekorace na věžích a hlavním průčelí a skořepinová betonová kupole nad křížením. Ostatně celý kostel je ze železobetonu, aby ustál případná zemětřesení. Uvnitř přitahuje pozornost diváka bohatá výzdoba, především mozaiky, vitráže zobrazující ostatních dvacet kalifornských misií či kopie Pražského Jezulátka. V interiéru se ale nacházejí i některé starší artefakty, například sochařsky pojatá scéna zjevení Panny Marie Guadalupské Juanu Diegovi nebo také nepochybně devoční obraz Ukřižovaného Krista s Bolestnou P. Marií a Máří Magdalenou doplněný o kovové aplikace, tak jak to známe i u obdobných obrazů například ve středoevropském prostředí.
LEGION OF HONOR
Další raně novověké památky pak v San Franciscu nalezneme již pouze jako druhotně importované, bez souvislosti s místem původního určení. Přesto jejich druhý „život“ v severoamerických kolekcích hrál mnohdy podobnou úlohu jako v původních sbírkách evropské aristokracie. Galerie Legion of Honor, stojící v místech městského Golden Gate Cemetery, totiž nabízí kvalitní výběr evropského umění od pozdního středověku do 20. století, založený původně na sbírkách průmyslnické rodiny Spreckelsů. Díla „tradičních“ starých mistrů (např. Rubens, Rembrandt, Hals, Boucher, El Greco, Il Guercino, Bouchér) zde doplňují nejen práce Moneta, Gogha či vybraná sbírka děl Augusta Rodina, ale také transfery celých historických interiérů. Příkladem toho je salón Doré, hlavní reprezentační místnost šlechtického paláce z Paříže doby Ludvíka XVI. darovaný muzeu v roce 1962.
NEOSTYLY V ARCHITEKTUŘE SAN FRANCISCA
Samotná neoklasicistní budova Legion of Honour architektů George Applegartha a Henriho Guillaumeho byla dokončena roku 1924 a jedná se o dobrou ukázku dlouhého trvání fenoménu historismu a klasicismu v architektuře Spojených států. Ten ještě lépe stvrzuje budova sanfranciské radnice, dokončená v roce 1916 podle projektu Arthura Browna Jr. Z třípatrové rozložité neoklasicistní budovy, která může našinci vzdáleně připomenout např. pražské Národní muzeum z let 1885–1891, vyrůstá doslova monstrózní neobarokní kupole. Ta je dokonce vyšší než kupole Kapitolu ve Washingtonu a vůbec se netají tím, že jejím vzorem byly kupole pařížské Invalidovny (1708) a sv. Petra v Římě (1590).
V interiéru jsou sice chodby k jednotlivým úřadům dosti střídmé, ale pod kupolí se nachází velkolepý otevřený prostor tzv. „rotundy“ s monumentálním schodištěm, galeriemi a štukovou a sochařskou výzdobou, který nezapře smysl pro pompu a teatrálnost. Výzdoba využívá schémat klasické evropské ikonografie a celá síň působí velmi římsky. Jako na běžícím pásu zde potom probíhají svatební obřady využívající tuto bohatou kulisu.
Architektura radnice, beroucí si za vzor raně novověké stavby, patří k tzv. stylu Beaux-Arts nazvaném po pařížské škole výtvarných umění, kde se vyučilo mnoho amerických architektů. Zvláště po roce 1893, po Světové výstavě v Chicagu (World’s Columbian Exposition), se tato stylová poloha stala v USA dominantní. Ruku v ruce s touto architekturou pak šlo hnutí City Beautiful, které prosazovaly americké elity i administrativa od 90. let 19. století. Jeho cílem bylo okrášlení měst skrze majestátní budovy, parky a veřejná prostranství.
Právě oblast Civic Center v San Franciscu, jejíž středobod radnice představuje, je zhmotněním těchto idejí. Grandiózní měřítko náměstí, bulvárů i samotných budov vede k tomu, že se člověk cítí jako malé zrnko písku v soukolí velkého systému. Radnici totiž obklopují státní a veřejné stavby – auditorium, knihovna, opera, soudy atd. Ty se přitom všechny stylově drží neoklasicismu či Beaux-Arts, bez ohledu na to, že jsou třeba až z roku 1932, jako je tomu v případě opery. Prostor dále doplňují pomníky a aleje.
O obytné architektuře San Francisca, kterou představují především nekonečné řady domů s barevnými fasádami, arkýři, štíty, falešnými atikami, sloupovím, dřevořezbami apod. (tzv. stick style), lemující rovné, do vrchů stoupající a zase klesající ulice San Francisca, vlastně ani nemá smysl mluvit. Jedná se de facto o prefabrikované a montované dřevostavby (tzv. Balloon Frame, tedy druh rámové konstrukce z dřevěných trámků). Cizinec se v pestrých ulicích snadno ztratí, protože postrádá záchytné a orientační body, zatímco přehršel barev a historizujících dekorací útočí ze všech stran. Mezi nimi se na některých místech nacházejí také větší usedlosti elity, například Nightingale House označovaný za příklad „tesařské gotiky“ (Carpenther Gothic).
Už jen z několika zde naznačených pojmů je zřejmé, že středoevropský historik umění se zde pohybuje na zcela neznámé půdě, a pro tuto architekturu vlastně i postrádá potřebný odborný slovník a reference.
NEOSTYLY V ARCHITEKTUŘE SACRAMENTA
Je to kupodivu Sacramento, nikoliv San Francisco, které je hlavním městem Kalifornie. To má o něco kratší historii, první cihelná budova zde prý byla postavena až v roce 1848 – tedy v době kdy v Evropě probíhala vlna liberálních revolucí. Ačkoliv je menší a jeho vylidněné centrum působí v poslední době dojmem zapadákova, najdeme zde jednak zajímavé neostylové budovy, jednak zřejmě největší sbírku středoevropského raně novověkého umění na americkém kontinentu.
Vedle klasicizujícího Kapitolu státu Kalifornie (1874), barokizující Beaux-Arts radnice (1909) či pro Spojené státy poměrně netypicky italsky neorenesanční katolické katedrály Nejsvětější svátosti (v angličtině Blessed Sacrament, což jasně ukazuje na původ názvu města, 1889) se i zde dají najít příklady dlouhotrvajícího fenoménu historismu. Je to například neorománské auditorium z roku 1927 či mrakodrap zvaný Losí věž z roku z roku 1926 (Elks Tower, patřící původně pánskému klubu Benevolent and Protective Order of Elks), který i přes svou výšku využívá v podstatě tradiční neorenesanční tvarosloví běžné v Evropě v druhé půlce 19. století, a nikoliv mezi válkami.
Za zmínku stojí rovněž nádraží z roku 1926 od architektonické kanceláře Bliss & Faville. Také tato budova využívá i přes svou cihelnou industriální fasádu historizující neorenesanční prvky běžné v naší středoevropské architektuře především v 70. a 80. letech 19. století, v tom, co je někdy nazýváno přísným historismem. Jedná se např. o kamenicky zpracované klenáky, kovové markýzy nad vchody či dekorativní římsy. Při pohledu na tuto meziválečnou historizující budovu, u které je v podstatě nemyslitelné, že by v této době mohla vzniknout ve střední Evropě, si historik umění lehce uvědomí limity, které na tomto výzkumném poli skýtá v našem prostředí stále tolik aplikovaná formální analýza. Zvláště pokud se používá takříkajíc s „klapkami na očích“, bez komparace s jinými přístupy.
Uvnitř nádražní haly se pak nachází monumentální nástěnná malba – zhotovená krátce po otevření stanice – která oslavuje rok 1863. Tehdy začala výstavba železnice ze Sacramenta na východ, jež znamenala dokončení První transkontinentální železnice (First Transcontinental Railroad), tedy splněný sen tehdejších Spojených států o spojení východního a západního pobřeží. Malíř John A. McQuarrie využil motivů a forem dobře známých už z barokního malířství, a tak můžeme v davové scéně zachycující idealisticky a poněkud strnule slavný historický okamžik vidět paralelu k davovým scénám velkých maleb Velzáqueze (Dobytí Bredy) či Rubense (Medicejský cyklus).
Na obraze jsou přítomni všichni místní potentáti, dále geometři, obyvatelstvo a přijel dokonce i parník ze San Francisca či kurýr Pony Expressu na koni. (V Sacramentu se nacházela konečná stanice této transkontinentální koňské poštovní služby.) Na levé straně obrazu se v potu tváře dřou s prvními pražci statní muži evropských rysů, zatímco Číňané, kteří po selhání irských pracovníků železnici skutečně za velkých útrap a ztrát na životech postavili (uvádí se okolo 1000 mrtvých), pozorují celou situaci jakoby bez zájmu. Malíř je zobrazil otočené k divákovi zády, takže jim není vidět do tváří, čímž je odosobnil a marginalizoval do role pouhé stafáže, ačkoliv je umístil do popředí malby.
Z pohledu Středoevropana je pak jednou z nejzajímavějších neostylových budov v Sacramentu centrum zdejší německé komunity, kterým je budova tělocvičny – Turnhalle. Tento stavební typ, který dobře známe i u nás (stačí jen vzpomenout na Turnhalle v Brně pod hradem či na desítky sokoloven), si do Ameriky němečtí imigranti přivezli ze své původní domoviny. (Ostatně podle jmen členů sacramentského tělocvičného spolku mezi nimi byly i rodiny z českých zemí.) Turnhalle tak drží půdorysné schéma typické pro mnoho našich tělocvičen, kdy směrem do ulice má patrovou budovu s kancelářemi, šatnami, spolkovými místnostmi zázemím atd. a teprve za ní se do dvora táhne samotný tělocvičný sál.
Také formální provedení odkazuje k cihelné německé neorenesanci, a potud se tedy vše zdá stejné, jako ve střední Evropě. Jenže podobně jako další již zmíněné historizující budovy v Kalifornii je i Turnhalle stavbou z let 1925–1926 a nikoliv z konce 19. století – z pohledu střední Evropy je proto naprosto anachronická a démodé. Je zřejmé, že uplatňovat naše měřítka a standardy na americkou architekturu prostě nelze.
Fascinujícím detailem Turnhalle je vstupní portál z dekorativního barevného keramického obkladu s florálním vzorem, který přechází také do šambrány a sloupků okna nad ním. Z keramiky je i znak American Turnerbund s diskobolem, jako i stěny zapuštěného zádveří s dekorativními nikami. Toto extenzivní využití keramiky je v architektuře Sacramenta i San Francisca poměrně běžné, byť mu zatím nebyla věnována větší pozornost.
CROCKER ART MUSEUM
Průmyslnická rodina Crockerů patřila ke crème de la crème sacramentské společnosti, byli to právě oni, kdo se zasadil o výstavbu transkontinentální železnice, do níž především Edwin B. Crocker investoval nemalé finanční prostředky (a neštítil se čínským dělníkům platit jen málo za jejich náročnou práci). V roce 1868 si Crockerovi u architekta Setha Babsona objednali přestavbu staršího objektu na rodinné sídlo. To dostalo italizující neorenesanční podobu v přízemí s arkádovými lodžiemi ze tří stran a méně honosným nižším křídlem směrem dozadu.
Na takovéto vile bohatého podnikatele by nebylo vlastně nic zajímavého, jenže Crockerovi nechali Babsona vyprojektovat ještě jednu budovu hned v sousedství vily. V podobném stylu, jen se štítem, spojenou s vilou pouze otevřenou arkádou. Tato druhá stavba dokončená roku 1872 představovala zvláštní mix veřejných funkcí – v přízemí reprezentativní foyer, taneční a společenský sál (ballroom) se zázemím, místnost s biliárem a dráha na bowling, v patře pak knihovna a galerie výtvarného umění, vystavující bohaté sbírky rodiny. Nechybí dobově nutné monumentální schodiště, luxusní a vytříbené materiály a výzdoba, například dřevěné táflování či dekorativní výmalba. Společenský sál byl navíc později směrem nahoru otevřen oválným okulem propojujícím jej s galerií a umožňujícím nejen vyhlídku na dění dole, ale i přívod světla. Tato stavba se tedy stala centrem společenského dění sacramentské smetánky a velice brzy, již v roce 1885, ji navíc rodina spolu se sbírkami umění věnovala městu.
Divák tu tedy stojí před typologií srovnatelnou se středoevropským prostředím – se spolkovými a národními domy, muzei a galeriemi. Liší se však cosi typicky amerického. Stavebníkem zde totiž nebyl spolek či komunita, ani obec nebo jiná samosprávná jednotka, ale bohatý soukromník, který ze svých vlastních prostředků zbudoval veřejný prostor pro sobě rovné, čímž si mezi nimi upevňoval své společenské postavení a dominantní roli. Slovy Pierra Bourdieua tím Crockerové navyšovali svůj společenský kapitál. Byl to totiž jejich prostor, a tedy bylo jen na nich, jaké akce budou ve své společenské budově pořádat a jaké ne, jak budou pojaté a koho na ně pozvou. Z tohoto úhlu pohledu se taková fundace vlastně stává nástrojem, jak alespoň částečně formovat společenský život a potažmo samu měšťanskou společnost k obrazu svému.
Ačkoliv to je našemu prostředí poněkud cizí, nelze nezmínit, že na Moravě jsou dvě stavby vzniklé na podobném pozadí. Newyorský obchodník a průmyslník Ludwig Vinzenz Holzmaister totiž nechal ve své rodné Moravské Třebové postavit muzejní budovu, do které věnoval i své sbírky z cest (1906) a zasahoval také do chodu provozu muzea. Pro změnu newyorský žurnalista a vydavatel Valentin Oswald Ottendorfer nechal ve svých rodných Svitavách postavit budovu knihovny, jež měla díky prostornému sálu plnit rovněž společenské funkce (1892).
Ale zpět ke Crockerům. To, co činí jejich sbírky vystavené dnes v muzeu obzvláště zajímavými, je zejména akvizice z let 1869–1871. Tehdy výše zmíněný Edwin B. Crocker v Evropě nakoupil (oproti mnoha svým současníkům) díla nikoliv západoevropské, ale středoevropské provenience. Konkrétně 1344 kreseb a 700 maleb. Milovníci umění tak dnes mohou paradoxně právě v Sacramentu obdivovat mimo jiné práce umělců 17. století jako byl Karel Škréta, Joachim Sandrart nebo Michael Willmann, ale také mladší generace umělců 18. století spojené s prostředím jižního Německa, jako byl Johann Georg Bergmüller, Johann Evangelist Holzer nebo Johann Wolfgang Baumgartner. Ve své době možná nelogické rozhodnutí upřednostňující středoevropské tvůrce před jejich francouzskými, italskými či nizozemskými kolegy tak vyneslo sacramentskou kolekci mezi nejreprezentativnější vzorky této výtvarné produkce na americkém kontinentu. Mnoho z nich má přitom návaznost na umění v českých zemích – Solimenův obraz založený na skice ze Sacramenta je dnes v NG v Praze, Johann Eleazer Zeisig se narodil ve Velkém Šenově u Děčína, Franz Dietrich vymaloval kapli na zámku Frýdlant a např. brněnský rodák František Xaver Rektořík působil celý život na Moravě.
Muzeum však má dnes již i širší záběr, a najdeme v něm umění mnoha dalších epoch i oblastí. Digitálně lze doporučit například The Peter T. Pope Early California Collection, tedy sbírku zachycující především skrze grafiky proměnu Kalifornie z kolonizované divočiny v zemi civilizovanou podle evropských standardů.
Základní literatura:
- Robert P. Lowman, Spanish missions of California, Arroyo Grande (CA) 2011.
- J. M. Mancini, Pedro Cambón’s Asian Objects. A Transpacific Approach to Eighteenth-Centruy California, in: Stacey Sloboda – Michael Yonan (edd.), Eighteenth-Century Art Worlds. Global and Local Geographies of Art, London 2019, s. 95–113.
- Jeffrey T. Tilman, Arthur Brown Jr.: Progressive Classicist, New York – London 2006.
- Kenneth Naversen, California Victorians, Woodburn (Oregon) 1998.
- Porter Garnett, Stately Homes of California, Baltimore 2003.
- Thomas DaCosta Kaufmann, Central European drawings in the collection of the Crocker art museum, Turnhout 2004.
Zdroje obrázků:
(pokud není uvedeno jinak, jedná se o fotky autorů)
- Původní neogotický kostel
- Salon Doré
- Misie před rokem 1835
- Nádraží Sacramento
- John A. McQuarrie, Transcontinental railroad, cca 1928
- John A. McQuarrie, Transcontinental railroad, cca 1928, detail
- Původní podoba vily a společenské budovy
- Franz Dietrich, Oedipus and Antigone, cca 1870
- Christian Wilhelm Ernst Dietrich, Holy family in a carpenter’s shop, cca 1750
- Francesco Solimena, Apollo and Phaeton, cca 1716
- Franz Xaver Rektorzik, Landscape with a cliff, cca 1830
- Theobald Reinhold von Oer, Allegory of mining, 1868
- Johann Eleazer Zeisig, Self Portrait, 1773
