Při procházkách Římem je návštěvník doslova zahlcen antickými, středověkými, renesančními a barokními památkami, a tak se zdá, jako by architektura konce 19. a začátku 20. století ve městě nezanechala příliš silnou stopu. Tedy nepočítáme-li proklínaný, leč monumentální pomník krále sjednotitele Viktora Emanuela II., nazývaný ovšem posměšně pro jeho tvar „La torta nuziale“ – svatební dort. Na tváři města samozřejmě nalezneme i další výrazné příklady moderní historizující architektury, jen je musíme chtít vidět. Úřední paláce vzniklé pro vládní kruhy sjednocené Itálie by totiž pro jejich kolosálnost nemělo být snadné přehlédnout, přesto tomu tak je.

Sjednocení Apeninského poloostrova neprobíhalo zrovna snadno – tzv. Risorgimento byl postupný a rozhodně ne mírumilovný proces mezi léty 1815–1870. Jedná se tedy o stejný časový úsek, kdy se různými formami snažili o sjednocení svých zemí Němci a kdy také probíhalo tzv. české národní obrození. Risorgimento se neobešlo bez třenic, vzpomeňme jen válku s Rakouskem ve 40. letech 19. století, kdy pro nás Benátsko hájil maršál Radecký. Přesto byl poloostrov v roce 1861 nakonec scelen jako monarchie pod vládou panovníků ze savojské dynastie, původně vévodů z Piemontu a králů ostrova Sardinie. Něco podstatného však chybělo. Krom tehdy ještě rakouských Benátek (do 1866) to byl především Řím a rozlehlé okolní Lazio, které stále patřily suverénnímu papežskému státu. Hlavním městem byl nejdříve Turín, od roku 1865 pak Florencie, kde se začala plánovat monumentální přestavba Piazza della Repubblica (tehdy přirozeně nazvaného Piazza Vittorio Emmanuele II). Nicméně Itálie bez Říma prostě nemohla být kompletní, a jen co to mezinárodní politické okolnosti umožnily, italská vojska v roce 1870 s přesilou zaútočila. V krátké šarvátce u jedné z bran padlo několik desítek vojáků, teprve poté se papež oficiálně podvolil a roku 1871 se stal Řím metropolí království. Ostatně i většina obyvatel města si to přála.

Nové hlavní město a nový stát přirozeně potřebovaly někam umístit svůj byrokratický, zákonodárny a soudní aparát. Pro některé funkce se využily staré paláce – například parlament začal zasedat v Berniniho a Fontanově Palazzo Montecitorio, z Fontanova Palazzo del Quirinale se stal palác královský. Zvítězila nicméně koncepce stavět pro nové království paláce nové. To je ostatně situace, kterou velmi dobře známe také z Prahy v meziválečné době, kde bylo například podél Vltavy vybudováno hned několik ministerských budov. Každopádně v Římě se výstavby ministerských paláců táhly po delší časové období, přesto však vykazují zajímavou vizuální kontinuitu. Jednoduše řečeno se ve všech případech jedná o obrovské „krabice“ s mnoha křídly a mnoha vnitřními dvory. Jejich monumentální, v podstatě plošné fasády, často sto a více metrů dlouhé, působí většinou dosti unifikovaně, neinvenčně a nudně – ostatně si můžeme  v duchu Franze Kafky představit, že podobně nezáživný je i úřednický život uvnitř. A to i přesto, že v některých případech jsou exteriéry bohatě dekorované po vzoru skutečných paláců minulosti.

Letecký snímek nejlépe ukáže, jak velký zásah tyto „mamutí“ architektury představují pro rostlý organismus města, jak narušují měřítko a strukturu běžných domovních bloků a tím i komplikují a omezují síť ulic. Pohled zachycuje část italské metropole okolo hlavního nádraží Termini, v pozadí nalevo s Koloseem a napravo s pomníkem Viktora Emanuela II. Napravo uprostřed je půlkruhové náměstí Republiky (Piazza della Repubblica) – jeho urbanismus sice kopíruje starší situaci, ale architektonické pojetí je také z konce 19. století – a právě okolo něj se rozkládají hned tři obrovské vládní paláce: Palazzo delle Finanze je zaznačen modře, Palazzo del Ministero della Guerra žlutě a Palazzo del Viminale červeně.

Palazzo delle Finanze

Nejstarší je Palazzo delle Finanze, sídlo ministerstva financí z let 1871–1876, zbudované tedy hned po připojení města k Itálii. Jeho stavbu si prosadil přímo dlouholetý ministr financí Quintino Sella, který rovněž zásadně mluvil do jeho architektonické podoby i umístění v rámci města. On také přišel s ideou postavit několik nových ministerských budov, zvláště kolem via XX Settembre (pojmenované podle data dobytí Říma). Záměr byl jasný – proměnit starou urbánní strukturu tak, aby bylo zřejmé, že Řím už není sídlem papeže, ale moderního, silného a jednotného národního státu.

Vedením celého týmu architektů a odborníků pro výstavbu svého ministerstva přitom Sella pověřil inženýra a specialistu na mostní a vodní stavby Raffaela Canevariho, který patřil k význačným osobnostem podílejícím se v 70. letech 19. století také na novém urbanistickém plánu města. Ten původně zamýšlel použít na stavbu ocelovou konstrukci, ale finanční a jiné problémy tomu zabránily. Jelikož šlo o první státní stavbu v Římě, byla bedlivě sledována a průtahy při konstrukci veřejnost nelibě nesla. Kvůli výstavbě paláce musela padnout zachovaná část antické hradební brány i část Diokleciánových lázní. Zatímco vnější fasády jsou dílem Luigiho Martinoriho, hlavní nádvoří navrhl Francesco Pieroni a vnitřní výzdobu ještě další umělci. Obří budova tak byla skutečně kolektivním dílem. Bohužel se nedá říci, že by Martinoriho průčelí odkazující k římské architektuře 16. století nějak obohatila veřejný prostor. Jakkoliv v nich můžeme hledat jak snahu o horizontální a vertikální gradaci, tak i o práci s hmotou díky výrazným nárožím a rizalitům, 300 metrů dlouhá a takřka rovná fasáda v úzké ulici je zkrátka příliš rozlehlá a žádné rizality ani sloupoví to nemohou vylepšit. Tento domov pro tisíce úředníků má samozřejmě i svou symbolicky reprezentační stránku. Sousoší nad vstupem zobrazuje vedle znaku království také personifikace zemědělství a průmyslu, tedy hlavních odvětví, z nichž do státní kasy plynuly daně. Hlavní jsou pak interiéry, různé zasedací místnosti a kanceláře s tapetami, dřevěným táflováním, kazetovými stropy a historizujícím nábytkem. Z nich nejzajímavější je ústřední Sala della Maggioranza s figurální malbou oslavující savojskou dynastii, slavné italské vojevůdce, politiky a filozofy – jinými slovy galerie titánů nově sjednoceného národa.

Válka, parlament, vnitro, námořnictvo, letectvo

Dva další paláce, zachycené na výše přiloženém leteckém snímku, jsou Palazzo del Ministero della Guerra a Palazzo del Viminale. První, původně patřící ministerstvu války, dnes náleží ministerstvu obrany (Palazzo Esercito) a vznikl v letech 1875–1883 po zbudování paláce financí. Při jeho stavbě bylo potřeba se vyrovnat s komplexem klášterů a kostelů, který v lokalitě již stál.  Jmenovitě to byl klášter karmelitek Santissima Incarnazione del Verbo Divino, klášter bosých karmelitek Santa Teresa alle Quattro Fontane a ještě kostel San Caio, všechny ze 17. století. Ačkoliv se nejednalo o významné stavby, přeci jen šlo o zajímavé památky, které nový italský stát bez skrupulí vyvlastnil, z většiny zboural a částečně začlenil do nové budovy, čímž je vymazal z mapy a paměti města. Bezpochyby se tak i zde projevila snaha o jistou sekularizaci a opanování městského prostoru státní reprezentací na úkor církve.

Plány ministerské budovy vypracovali vojenští inženýři – první vznikly pod vedením plukovníka Luigiho Garavagli, od roku 1878 je přepracovával plukovník Louis Durand de la Penne a inženýr Paolo Comotto. Podobně jako v případě ministerstva financí i tady dlouhé fasády (cca 156 x 120 m) zabraňují jakémukoliv příznivému dojmu z budovy a byly kritizovány již v době vzniku. Jsou pojaty velmi střízlivě, a ačkoliv podle italských badatelů lze jejich formy odvodit od renesanční architektury severní Itálie 16. století, ve skutečnosti se naopak zdá, že jejich tvůrci se inspirovali  římskou architekturou cinquecenta, například Palazzo del Quirinale, Lateránským palácem a nejen v barevnosti snad také fasádou Palazzo Senatorio na Kapitolu od Giacoma della Porty. V interiérech se opět nachází bohatě zdobené místnosti a sály, včetně obdivované armádní knihovny.

Takovéhoto fasádního schématu, odvozeného z architektury 16. století, se pak drží rovněž nová část parlamentu, kterou poněkud bezohledně napasoval na místo části barokního Palazzo Montecitorio nejvýznačnější secesní architekt Itálie Ernesto Basile z Palerma. Ten v letech 1902–1905 vypracoval projekt obsahující především velký sněmovní sál. Ke slavnostnímu otevření však došlo až v roce 1918. Na parlamentu nicméně moc secesních prvků nenajdeme, pouze v něktrých detailech kamenické výzdoby, nikoliv ve hmotě, ani v pojetí fasády, ani v designu vnitřního prostoru nebo vnitřních architektonických dekorací. Interiéry však vzhledem ke své funkci představují to nejlepší ze soudobého italského umění – v monumentální fresce (dlouhé 110 metrů) od Giulia Aristide Sartoria či na reliéfech Davide Calandry jsou zde oslavovány dějiny panující dynastie, vlastností sjednoceného národa, výdobytků italské civilizace atd. Ačkoliv byla Basileho přístavba považována za do Říma se nehodící a cizí, nelze si opět nevšimnout její podobnosti s Lateránským palácem od Domenica Fontany a se stavbami na Kapitolu od Michelangela a Giacoma della Porty. Tedy samozřejmě především z hlediska materiálu a barevnosti, protože pojetí detailů se zásadně liší; určitá návaznost na onu římskou tradici zde ale přeci jen bude. Každopádně právě díky Basilemu se travertin a cihla pravděpodobně staly kodifikovaným výrazivem státní italské architektury v Římě.

Podobné fasádní principy – tedy kvádrované přízemí, nárožní armováni, kontrast červené plochy a světlých článků ad. – totiž využívají rovněž další ministerské paláce. Z let 1908–1914 je Palazzo dell’Agricoltura, nacházející se v sousedství slavné Mojžíšovy kašny a kostela Santa Maria della Vittoria, takřka naproti ministerstva financí na via XX Settembre. Ten se pravda vymyká použitím článkování s dvojitými sloupky, které lze snad označit za michelangelovské (viz interiéry Biblioteca Laurenziana ve Florencii), ale jinak do konceptu zapadá. Jeho autorem je secesní architekt Odoardo Cavagnari, který se  později proslavil plánováním v italské kolonii v Eritrei.

Palazzo del Viminale byl původně krom ministerstva vnitra také sídlem premiéra. Jeho stavbu inicioval mnohonásobný ministerský předseda Itálie Giovanni Giolitti v roce 1911. Realizaci budovy podle projektu architekta Manfreda Manfrediho, který se podílel i na pomníku Viktora Emanuela II., však zdržela válka, a palác tak byl používán až od roku 1923 (a dokončen 1925), kdy už byl u moci Mussolini.

Palazzo Marina od architekta Giulia Magniho nelze vzhledem ke dvěma obřím kotvám u vchodu minout bez povšimnutí – pokud tedy vůbec kdy zavítáte do této části Říma. Kotvy mimochodem patřily rakouským válečným lodím Viribus Unitis a Tegetthoff, které po válce připadly Itálii. Ze všech popisovaných vládních budov je snad právě tato oku nejmilejší a nejmalebnější. Bezpochyby za to může jednak minuciózní neobarokní štuková dekorace hlavního rizalitu i až pitoreskní grotty naznačené nad vchody na rizalitu zadním. Byť nutno říci, že většina výzdoby fasády se z úsporných důvodů neuskutečnila a symboliku tu krom kotev představují především jména tří hlavních italských přístavů (Janov, Řím a Benátky) u oken na hlavním průčelí. Příznivý dojem však vytváří také umístění paláce. Stojí u Tibery, kousek od parku Villa Borghese a má okolo sebe dostatek místa. Ačkoliv se rozlohou zase jedná o hrozivý kolos, díky tomu, že přiléhá k řece a na druhé straně má malé náměstí, nepůsobí násilně ani předimenzovaně. Také Palazzo Marina se stavěl během první světové války, totiž v letech 1912–1928. Uvnitř zaujmou i takové detaily jako kliky v podobě mořských koníků, nábytek odkazující k lodím a mnohá další námořní symbolika, a samozřejmě bohaté interiéry, například hlavní schodiště.

Nejmladší z ministerských budov, o které bude řeč, je Palazzo dell’Aeronautica od architekta Roberta Marina, postavena v letech 1929–1931 nedaleko Termini. Ačkoliv se jedná o železobetonovou stavbu (údajně první celou takto zkonstruovanou budovu v Itálii), jež byla uvnitř vybavena nejmodernějšími technologiemi (například páternostery), navenek ji opět definuje cihla, travertin a přísný řád moderního klasicismu. Ty nenechávají nikoho na pochybách, že stojí před budovou postavenou fašistickým režimem, který si zakládá na tradici a imperiálním slovníku. Marino se pokusil pojmout vnitřní dispozice v moderním, americkém duchu jako open space s variabilní náplní, avšak ministerstvo samo bylo proti, a tak má budova nakonec stejně ordinérní rozvrh jako ostatní ministerstva – nekonečné labyrinty chodeb a řady dveří pro jednotlivé kanceláře.

Také tyto tři paláce jsou rozložité „krabice“ s mnoha křídly a dvory, Palazzo del Viminale má nejdelší fasádu přes 160 metrů a paláce námořnictva a letectva skoro 150 metrů.

Do uvedeného vizuálního schématu fasád spadá s různými odchylkami i několik dalších budov, například přístavba původně pro ministerstvo veřejných prací z roku 1873 na via della Mercede (dnes část pošty) nebo ministerstva školství – Palazzo del Ministero della pubblica istruzione – až z let 1912–1926. Obecně lze říci, že architekty přijatý koncept neocinquecento architektury, odvozený z děl Michelangela, Giacoma della Porty, Domenica Fontany nebo Giacoma Barozziho da Vignoly, se stal na více jak padesát let oficiálním slohem pro velké státní stavby v hlavním městě. Měl tím nejen navazovat na místní tradici, ale architekti bezpochyby věřili, že řešení osvědčená na velkých palácích minulosti půjdou zdařile uplatnit i na novostavbách. Některé příklady však ukázaly, že v tom se poněkud spletli. Nedocenili totiž, že stavby, kterými se inspirovali, se vždy snažily udržet měřítko s okolím a mít okolo sebe dostatečný prostor. To ministerským novostavbám, které velikostí své dávné vzory navíc značně předčily, často nebylo umožněno. Každopádně v segmentu státních staveb to nebyla jen ministerstva, která v Římě v době 19. a první části 20. století vznikala. A tak za nejzajímavější státní budovu lze bezpochyby považovat fenomenální a velmi zdobný Palazzo del Giustizia na Piazza Cavour – o této budově však třeba až někdy příště.

Literatura:

Silvia Crialesi, I ministeri nei complessi conventuali di Roma capitale: atteggiamenti dottrinari, normativa e realizzazioni a confronto (disertační práce), Università Sapienza di Roma, Roma 2013.

Marcello Fabbri et al., Il Palazzo di Giustizia di Roma, Roma 1998.

Terry Rossi Kirk, Church, State and Architecture. The Palazzo di Giustizia of Nineteenth-Century Rome (disertační práce), Colomobia University, New York 1997.

Pamela Maiezza, Un cortile per una nuova capitale, in: Adriana Arena – Marinella Arena – Domenico Mediati – Paola Raffa (edd.), CONNETTERE /CONNECTING. Un disegno per annodare e tessere / drawing for weaving relationships, Milano 2021, s. 3835–3844.

Consuelo Mastelloni (ed.), La storia del Palazzo di via XX Settembre 123 a Roma-Viaggio dal 1871, Roma, 2018.

Palazzo Montecitorio, The Art Nouveau Building, Rome 2010.

Eberhard Schroeter, Rome’s First National State Architecture: The Palazzo delle Finanze, in: Henry A. Millon – Linda Nochlin (edd.), Art and Architecture in the Service of Politics, Cambridge 1978, s. 128– 149.

Ettore Sessa, Ernesto Basile e l’ampliamento di Palazzo Montecitorio, in: L’aula della Camera dei Deputati nel centesimo anniversario, 1918–2018, Soveria Mannelli 2018, s. 25–69.

Gianfranco Spagnesi, Il Palazzo delle Finanze e del Tesoro, Roma 1989.

Desirée Tommaselli, Palazzo Marina. Il Palazzo delle ancore a Roma, Roma 2017.

 

Zdroje obrázků:

1. Wikimedia Commons

2. Wikimedia Commons, zakreslení budov autor

3. LucianoGianazza.it

4. Repro: Maiezza 2021, s. 103.

5. InfoRoma.it

6. InfoRoma.it

7. pbs.twimg.com

8. Meisterdrucke.it

9. Repro: Mastelloni 2018, s. 76.

10. Wikimedia Commons

11. Wikimedia Commons

12. Difesa.it 

13. Wikimedia Commons

14. agefotostock.com 

15., 17., 18., 19. Repro: Palazzo Montecitorio. The Art Nouveau Building, Rome 2010.

16. Wikimedia Commons

20. politicheagricole.it

21. politicheagricole.it

22. politicheagricole.it

23. Wikimedia Commons

24. Wikimedia Commons 

25. express.adobe.com

26. Marina Militare FB

27. Aeronautica Militare

28. AWS 

29. Wikimedia Commons

30. Wikimedia Commons