William Turner a Ellen Gallagher, Joshua Reynolds a Yinka Shonibare, John Singleton Copley a Hew Locke – spojení jmen malířů minulosti s autory současného umění se může na první pohled jevit překvapivým. Výstava jejich děl, organizovaná Royal Academy of Arts v Londýně, ale ukázala, že jde o zdařilý koncept. Společným jmenovatelem celého projektu je téma kolonialismu a jeho odrazu ve vizuální kultuře od konce 18. století až do současnosti.
Může se zdát, že k tragickému úmrtí George Floyda a na něj navázaným aktivitám hnutí Black Lives Matter došlo poměrně nedávno. Opak je pravdou. Již téměř před čtyřmi lety celý svět obletěly fotografie zachycující událost ze 7. června roku 2020, a tedy jak aktivisté svrhávají sochu otrokáře Edwarda Colstona (1636–1721) do vod přístavu v Bristolu. Tato a mnoho dalších veřejných manifestací, mezi které lze zařadit poničení sochy královny Viktorie (1819–1901) v guyanském městě Georgetown či odstranění soch belgického krále Leopolda II. (1835–1909), vyvolalo řadu bouřlivých debat o morální hodnotě umění, jehož významy rozkrývají témata imperialismu, kolonialismu a otroctví. V návaznosti na naléhavě aktuální problematiku se Královská akademie umění v Londýně, stejně jako mnoho dalších britských institucí (National Trust, National Gallery, English Herritage či Tate), rozhodla danému tématu podrobně věnovat ve výstavě Entangled Pasts (1768–now) Art, Colonialism and Change, jež potrvá do 28. dubna 2024.
1. Svržení sochy Edwarda Colstona do vod přístavu v Bristolu (7. 6. 2020)
Jistou upoutávku pro zájemce o výstavu představuje již dílo Tavarese Strachana The First Supper (2023), umístěné na nádvoří akademie, které v sobě veškerá témata shrnuje. U jednoho stolu lze nalézt dvanáct postav tmavé pleti, jež představují historický průřez jejich snah v rámci překonávání mocenských struktur od 17. století až do současnosti. Cílem Strachanovy „První večeře“ však podle autora není decentralizovat „nadvládu bílého muže“, ale upozornit na nutnost vzájemného pochopení a obohacování odlišných kultur skrze rodinný motiv setkání u společného stolu. Vlastní výstavní prostory, obsahující celkem dvanáct galerijních sálů, jsou pak rozděleny na tři tematické bloky: „Sites of Power“, „Beauty and Difference“ a „Crossing Waters“.
2. Tavares Strachman, The First Supper (2023), nádvoří Royal Academy of Arts, Londýn
První blok „Sites of Power“ se soustředí na posouvání geopolitických hranic na přelomu 18. a 19. století a sítí mecenášských vztahů, které byly udržovány mezi prominentními představiteli britského impéria a slavnými tvůrci anglické historické a portrétní malby. Jedním ze spojujících motivů je zde jistý nezájem o identitu zobrazených postav tmavé pleti, které na rozdíl od portrétovaných příslušníků britské aristokracie zůstávají pouhou figurální stafáží výsledného díla. Dokladem toho jsou obrazy Joshuy Reynoldse, jednoho ze zakladatelů Královské akademie umění. Ve svém zápisníku, poskytujícím řadu informací o jeho zakázkách, se malíř kupříkladu nikdy nezmínil o jménu černošského sluhy na portrétu Jiřího, prince z Walesu (pozdějšího krále Jiřího IV.), a to navzdory tomu, že daná postava zabírá téměř polovinu rozměrné malby. Dalším příkladem pak může být Reynoldsem zhotovená portrétní malířská skica Afroameričana, jehož totožnost se nikdy nepodařilo s jistotou prokázat. Dovětek s tvrzením, že se jedná „pravděpodobně o Francise Barbera“ byl k názvu díla připojen až v rámci pozdějšího bádání. V opozici vůči těmto sdělením stojí naopak četné realizace současného umění, které v expozici tvoří jakýsi protipól malbám z konce 18. století a dávají hlasu lidí tmavé pleti potřebný prostor.
3. Sir Joshua Reynolds, Portrét muže, pravděpodobně Francise Barbera, kolem 1770, olej na plátně, 78,7 × 63,8 cm, The Menil Collection, Houston
Druhý výstavní blok nesoucí název „Beauty and Difference“ sleduje šíření estetických norem prostřednictvím masmédií 19. století: grafiky, poezie a fotografie. Vystavená díla tak ztělesňují rozporuplnost osvícenství, viktoriánské éry a průmyslové revoluce, během nichž se zrušení otroctví stalo módním tématem mnoha umělců. Jedním z nejvýstižnějších příkladů dané problematiky a zároveň ozvláštněním celé expozice je snímek Isaaca Juliena Lessons of the Hour (2019), který lze zhlédnout v jedné z výstavních místností. Dílo pojednává o životních osudech Fredericka Douglasse (1817–1895), jednoho z čelních představitelů boje za občanská práva Afroameričanů v 19. století, který byl se svojí kampaní za zrušení otroctví aktivní také na britských ostrovech. Zvláště silnou scénou krátkometrážního filmu je Douglasův proslov před britským obecenstvem, který byl záměrně natočen v jednom ze sálů akademie. Třetí tematická sekce „Crossing Waters“ se pak zabývá motivem nekonečných vod moří a oceánů, které představují místo kolektivní paměti a v souvislosti s aktuální otázkou migrace a ekologických katastrof také evokují velký smutek nad mnoha zmařenými životy.
4. Scéna ze snímku Isaaca Juliena Lessons of the Hour (2019)
Nutno podotknout, že tematika výstavy londýnské akademie není v poslední době zdaleka ojedinělou záležitostí. Nelze pominout moravskému prostředí zřejmě nejbližší výstavu Angelo Soliman: Ein Afrikaner in Wien (2011), vzešlou z kooperace uměleckohistorického a městského muzea ve Vídni. Vhodným příkladem pak může být rovněž výstava Prussian Palaces, Colonial Histories (2023), uskutečněná v prostorách berlínského zámku Charlottenburg. Projekt se primárně soustředil na zjištění identity osob tmavé pleti sloužících v 18. století u pruského dvora či armády, a to na základě kombinace informací z písemných i obrazových pramenů. Na rozdíl od německého projektu, který představoval jakýsi první krok nezbytný pro širší interpretační rámec, se návštěvník v prostorách londýnské akademie v nejednom případě může setkat s velmi jednoznačnými komentáři, které se již nesnaží „hrát na obě strany“ a zmiňovat vzájemnou a veskrze ojedinělou prospěšnost daných vztahů. Příkladem mohou být skupinové portréty Johanna Zoffaniho (1733–1800), v jejichž popiscích se lze dočíst, že bohatství a luxusní životní styl britské aristokracie nebyl založen na ničem jiném než na vykořisťování obyvatel jejich koloniálních statků.
5. Katalog výstavy Angelo Soliman. Ein Afrikaner in Wien (2011)
6. Katalog výstavy Prussian Palaces. Colonial Histories (2023)
7. Johann Zoffany, Rodina Sira Williama Younga, 1769, olej na plátně, 114,3 × 167,8 cm, National Museums Liverpool
Otázkou zůstává, proč na podobné projekty tematicky propojující nenásilnou formou staré s moderním a současným uměním český zájemce naráží jen s velmi sporadickou frekvencí. Ačkoli v rámci tuzemského prostředí pochopitelně může být komplikované hovořit o kolonialismu (byť by to stálo za pokus například s ohledem na meziválečné Slovensko a Podkarpatskou Rus), je nesporné, že středoevropský prostor nabízí řadu jiných kontroverzních třecích ploch. Obecně stačí zmínit konfesní či národnostní problematiku proplétající se snad téměř všemi stádii českých dějin. Tato témata, jejichž odraz ve vizuální kultuře přímo vybízí k průřezovému zpracování napříč epochami i uměleckými ztvárněními podobnému britskému projektu, by tak mohla a měla tvořit náplň programu galerijních institucí, jež jsou v našem prostředí svým dosahem s londýnskou akademií analogické.
ZDROJE:
Dorothy Price (ed.), Entangled Pasts 1768–now. Art, Colonialism and Change, London 2024.
