V posledním týdnu zkouškového období vyrazili studenti magisterského studia v rámci předmětu Šlechtická sídla v Anglii 16.–20. století na pětidenní exkurzi do Londýna pod vedením Tomáše Valeše a Jana Galety, za přispění kolegy z NPÚ Martina Šolce. Cílem výpravy však nebyla jen obydlí anglické šlechty, ale v širším kontextu také vizuální kultura této společenské vrstvy, jejich umělecké sbírky i architektura Londýna posledních pěti století.
První den po příjezdu jsme společně navštívili The Wallace Collection, jednu z nejvýznamnějších sbírek raně novověkého umění v Evropském prostředí. Ta je umístěna v Hertford House, v bývalém sídle stejnojmenného rodu, který jej obývá od roku 1797. Již od začátku jejich působení se Hertford House stal významným centrem výtvarných umění a nakonec připadl Richardu Wallacovi, nelegitimnímu synovi čtvrtého markýze z Hertfordu. Po jeho smrti se v roce 1897 sbírka otevřela veřejnosti a po smrti lady Wallace se její část dokonce stala majetkem britského národa. V této velice pestré sbírce jsme si mohli prohlédnout proslulou Fragonardovu Houpačku z roku 1767, Rembrandtovu Krajinu s duhou datovanou do roku 1636 nebo například Tizianova Persea a Andromedu z let 1554–1556. Mimo jiné se sbírky Wallace Collection pyšní také rozsáhlými uměleckými díly z oblasti porcelánu, nábytku nebo drobných šperků či dekorované zbroje. V kolekci zbraní je možné nalézt výjimečnou zdobenou kuši, pocházející z majetku předního moravského šlechtice Vratislava z Pernštejna.
Po prohlídce galerie následovala procházka centrem města přes ulici Pall Mall, kde jsme se zaměřili na architekturu významných britských klubů (Athenaeum, Reform Club ad.), které dodnes slouží výhradně soukromé společnosti. První den exkurze jsme pak zakončili návštěvou slovenské a české ambasády v Londýně, jež lze v kontextu tradiční britské architektury považovat za poměrně netypické stavby, významné jakožto příklad brutalismu. Oba objekty jsme měli možnost navštívit a díky doprovodu zástupců z každé instituce jsme se dozvěděli mnohé nejen o architektuře samotné, ale také o úloze a funkcích jednotlivých prostor v dnešní době. Obě stavby vznikaly v letech 1965–1970 pod taktovkou architektů Jana Šrámka, Jana Bočana a Karla Štěpánského. Do roku 1993 tvořily jeden celek, přičemž dnes slovenská část byla tou reprezentativní, zatímco ta česká byla původně jen obytnou, kancelářskou a servisní částí.
Kromě jednotlivých prostor, jako například kina, šaten s původním dřevěným obložením či hlavního společenského sálu s trubkovým lustrem od René Roubíčka, jsme si prohlédli také zahradu mezi ambasádami, kterou zdobí kovová plastika Stanislava Kolíbala. V kontextu londýnského kulturního dědictví nabyly obě stavby na důležitosti roku 1971, kdy komplex získal prestižní britskou architektonickou cenu RIBA (Royal Institute of British Architects) za nejlepší stavbu vytvořenou ve Velké Británii zahraničními architekty.
Následujícího dne jsme navštívili Eltham Palace, jehož historie sahá do roku 1086, kdy se jeho vlastníkem stal biskup Odo z Bayeux. V průběhu let palác vlastnilo mnoho významných osobností, mimo jiné například králové Eduard II., Richard II., Jindřich IV. a Jindřich VIII. V roce 1651 sídlo odkoupil parlament, který jej po další dvě století pronajímal, a jeho část byla využívána jako farma. Od 30. let 20. století sídlo pronajímali Stephan a Virginia Courtaldovi, jejichž rodina palác obývala bezmála sto let. Ti si přizvali architekty Johna Seelyho a Paula E. Pageta, kteří v letech 1933–1936 navrhli zásadní přestavbu. Výsledkem je unikátní komplex spojující středověký exteriér s moderními prvky 20. století. Exteriér domu je inspirován sídlem Hampton Court, fasáda je tvořena červenou pálenou cihlou společně s reliéfy nad vchodovými dveřmi. Ve všech místnostech sídla se střídá starší a moderní pojetí interiéru.
Nejvíce nás zaujala hlavní hala se svým unikátním designem stěn z exotických dřevin v kombinaci s jednoduchými křesly a pohovkou od švédského designéra Rolfa Engstömera. Světlo je v místnosti řešeno ojedinělou prosklenou kupolí. Původní pozdně gotický velký sál, který nechal postavit Eduard IV. v 17. století, používali manželé Courtaldovi převážně jako hudební místnost. Na pohled nevšednímu, avšak pro anglická královská sídla typickému stropnímu řešení, které zde můžeme pozorovat, se přezdívá „false hammer-beam“. Vitráže, vzniklé v roce 1936 podle návrhů George Krugera Gryae, pak reprezentují nejvýznamnější majitele Eltham Palace. Sídlo je mimochodem známé také díky nevšednímu domácímu mazlíčkovi paní Virginie – lemurovi – jenž měl vlastní ubikaci s vytápěním a žebříkem vedoucím do kuchyně, a nedávno se zde také natáčel rodinný film Wonka (2023) s Timothée Chalametem v hlavní roli.
Dále naše kroky směřovaly do londýnské čtvrti Greenwich, konkrétněji ke Queen’s House a do kaple svatého Petra a Pavla v The Old Royal Naval College. Queen’s House byl navržen Inigo Jonesem pro manželku krále Jakuba I. Annu Dánskou v roce 1616. Jedná se o jednu z prvních realizací recipujících Palladiovu renesanční vilovou architekturu, ve své době se tedy budova naprosto vymykala z konvenční anglické stavební kultury a musela na současníky působit jako naprosté zjevení. Rezidenci dále obývala Henrietta Maria, manželka Karla I., díky níž byla stavba roku 1635 dokončena. Sídlo se v následujících staletích používalo nejen jako královská rezidence, ale také jako zázemí vlády, sirotčinec nebo ubytování pro královské návštěvy. V současné době se Queen’s House pyšní významnou sbírkou obrazů a soch – najdeme zde díla Van Dycka, Holbeina, Van de Veldeho a mnoha dalších. Neměli bychom opomenout ani proslulé tulipánové schody, zahradu nebo královninu observatoř.
9. Queen’s House v Greenwich
Na místě dnešní The Old Royal Naval College, již navrhl Christopher Wren roku 1690, byl vyhrazen prostor pro královskou nemocnici pro námořníky a charitativní instituci Royal Navy. Tehdejší královna Marie II. požadovala, aby budovy nebránily dnes tak proslulému výhledu z Queen’s House na město a řeku Temži.
10. Pohled na město a The Old Royal Naval College
V odpoledním čase jsme se dopravili lodí zpět do centra Londýna a strávili dlouhé hodiny v galerii moderního umění Tate Modern. Zde jsme si mohli na vlastní oči prohlédnout slavná díla umělců, jako je Yves Klein, Andy Warhol, Jasper Johns, Jean Debuffet, Marcel Duchamp a Ellsworth Kelly, a ti šťastní zahlédli na vlastní oči také Nicka Cavea.
Následující den jsme vyrazili na panství Petworth, které se nachází necelé dvě hodiny za Londýnem, v oblasti západního Sussexu. Historie sídla sahá až do roku 1135, z tohoto období zde můžeme najít také původní středověkou kapli. Rodina Percyů učinila z Petworthu své hlavní sídlo a v 17. století jej rozsáhle přestavěla. Inspirací jim byla především soudobá francouzská palácová architektura, ostatně sám architekt Daniel Marot pocházel z Francie. Nejvýznamnějším dědictvím panství je rozhodně rozsáhlá sbírka uměleckých děl, za jejímž vznikem stojí v prvé řadě George O’Brien Wyndham, earl z Egremontu, jenž se v druhé polovině 18. století stal patronem umělců, jako byl například William Turner nebo John Constable, kteří na panství také pobývali. Z tohoto období pochází mnoho uměleckých děl s námětem místní krajiny, jež jsou vystavena v prostoru nazývaném Carved Room. Ten nabízí pomocí zrcadel a oken pohled přímo do okolního uměle vytvořeného parku, který se stal inspirací pro konkrétní plátna.
Mimo to jsme si také mohli prohlédnout velice působivou sbírku sochařských a malířských děl, která byla vystavena zejména v hlavním prostoru Severní galerie, jež sloužila jako hlavní reprezentační prostor. Zde byly k vidění zejména sochy inspirované antickou mytologií, ale také velké množství obrazů jako Vize Posledního soudu (1808) od Williama Blaka nebo několik krajin od Williama Turnera. V dalších prostorách se nacházela také díla jako Sedící pes v krajině (1774) od Thomase Gainsborougha nebo Portrét neznámé ženy (kol. 1570), atributovaný Lavinii Fontaně. Mimo umělecká díla upoutalo naši pozornost také zázemí pro služebnictvo spolu s kuchyní, která se může chlubit množstvím dobového vybavení. Za mírného deště jsme se pak prošli parkem se stavbami chrámků v antikizujícím stylu.
Čtvrtý den jsme započali návštěvou kostela All Saints, jenž leží společně s palácem na panství (a tedy v dnešní čtvrti) Fulham. Z původního kostela z 15. století zbyla pouze věž a na jeho místě byl roku 1880 postaven architektem Arthurem Blomfieldem kostel zcela nový. Poblíž se nachází chudobinec pro ženy, postavený Williamem Powellem v roce 1680, který byl v 19. století přestavěn do současné, opulentní neogotické podoby. U hlavního vchodu do areálu se tyčí věž s výjevy významných biblických žen, jež upoutaly naši pozornost.
16. Chudobinec pro ženy u panství Fulham
Po krátké procházce přes zahrady panství Fulham jsme měli možnost prozkoumat interiér samotného sídla, používaného již od roku 704 jako letní rezidence biskupů a jejich rodin. Nutno zmínit, že biskupů se zde v průběhu staletí vystřídalo hned 133! Palác tak častokrát změnil svou podobu, jelikož každý nový biskup si jej vždy přizpůsobil podle vlastních potřeb. V 19. století se panství otevřelo široké veřejnosti a pořádají se zde různé večírky a církevní slavnosti. Z uměleckohistorického hlediska stála za pozornost především neogotická kaple.
Následovala návštěva domu architekta Johna Soana v Holbornu, který si zde často zval své přátele, s nimiž společně debatoval o umění – často právě o tom, které sám sbíral. Celý dům, včetně jednotlivých prostor, byl navržen Soanem samotným, a to za účelem uložení jeho architektonických a starožitných sbírek. Jde o velice netypicky uloženou sbírku nejrůznějších předmětů od nábytku přes obrazy, sochy, architektonické modely až po rozsáhlou knihovnu a archiv spisů.
Poslední den naší exkurze jsme zahájili u bytového komplexu Isokon Flats, navrženého architekty Jakem a Molly Pritchardovými v roce 1934. Původní koncepce byla inspirována Le Corbusierovou myšlenkou budov jako „strojů pro život“. V budově se nachází celkem 32 malých bytů, které měly nabízet pohodlné bydlení na malém prostoru. Celý koncept se zakládal na nízkonákladovém bydlení a k nastěhování vám podle všeho stačil jen koberec, křeslo a obraz. Součástí komplexu byla také společná kuchyně, která byla později přeměněna na bar s restaurací. Komplex také nabízel spoustu dalších služeb, jako čištění bot nebo stlaní postelí. V budově bydleli také významní umělci jako Marcel Breuer, Walter Gropius nebo Agatha Christie, z nichž někteří do Británie utekli před Hitlerovým režimem v Německu. Bytový komplex je v dnešní době na seznamu památek English Heritage a stále je plně funkční. Byty jsou čas od času stále v nabídce k prodeji nebo pronájmu.
Náš exkurz do moderní architektury jsme zakončili na adrese 2 Willow Road, další památce ze seznamu National Trust, která byla navržena architektem Ernem Goldfingerem v roce 1939 jako jeho vlastní dům. Modernistická budova se u ostatních obyvatel Willow Road nesetkala s úspěchem, a to i přesto, že Goldfinger použil tradiční anglický prvek – režnou cihlu. Iniciativy sousedů, požadujících, aby architekt vilu dal více do souladu s „tradičními britskými konvencemi“, se účastnil dokonce i autor knih o agentovi 007 Ian Flaming, který pak podle architekta pojmenoval jednoho z ikonických protivníků Jamese Bonda.
Poslední návštěvou naší exkurze po anglických sídlech byl Kenwood House z počátku 17. století, ležící v rozsáhlém a poněkud bahnitém parku. Původně zde stál cihlový dům, který si nechal postavit královský tiskař John Bill, a v následujícím století Kenwood House mnohokrát změnil svého majitele. John Stuart, třetí hrabě z Bute, nechal pro svůj zájem o rostliny přistavět v roce 1746 oranžerii. Důležitý milník nastal v roce 1754, kdy sídlo získal Willam Muray, první hrabě z Mansfieldu, a spolu se svou manželkou Elizabeth jej využíval jako venkovskou vilu. Mezi lety 1764–1779 pak nechali dům přestavět architektem Robertem Adamem a jeho bratrem Jamesem. V roce 1766 zde Murrayovi ubytovali a vychovávali své dvě praneteře Elizabeth Murray a Dido Elizabeth Belle, přičemž zajímavostí je, že právě druhá jmenovaná představuje ojedinělý příklad nemanželského dítěte zotročené černošské dívky, vychovávané v aristokratické rodině stejným způsobem jako ostatní urozené děti. Jejímu příběhu je věnována nejen část expozice, ale i velká část merche v místním „museumshopu“, a to včetně dobrodružných románů pro děti s Belle v hlavní roli.
Potomci Murrayových v roce 1922 rozprodali vybavení domu a roku 1925 jej prodali Edwardu Cecilu Guinnessovi, řediteli slavného rodinného pivovaru, který Kenwood ve 30. letech zpřístupnil veřejnosti. Dnes je zde uchována významná sbírka maleb, např. nedatovaný Rembrandtův Autoportrét, Vermeerova Hráčka na kytaru (1670–1672), Cuypův Pohled na Dordrecht (1650) nebo Dvojportrét Dido Belle a Elizabeth Murray (1776), který je v současnosti zapůjčen na výstavu Entangled Pasts, 1768–now Art, Colonialism and Change do Royal Academy. Mimo obrazy jsme si mohli prohlédnout dobový nábytek a interiér proslulé knihovny, kterou nechal postavit Adam David Murray. Nejvíce nás okouzlil růžovo-modrý strop v knihovně, jenž je zdoben štukovými ornamenty a alegorickými malbami.
Zdroje obrázků:
17. FulhamPalace
22. Architectuul
23. House & Garden
24. English Heritage
Ostatní fotografie: Veronika Janulíková, Kristýna Kovářová, Katarína Kuchtová
Zdroje:
Slovenská ambasáda v Londýně, informační brožura