Lesklé kabinety s čínskými motivy, zlatě tónované stříbrné fólie, rudě lakované stěny zámeckých pokojů. Za částí lesku evropského 17. a 18. století stojí nenápadná surovina: šelak, pryskyřice, kterou na větvích indických stromů vylučuje drobný hmyz. Cesta šelaku z Asie do evropských dílen ale není jen dějinami jednoho materiálu: vypráví také o koloniálním obchodu a o tom, jak cena suroviny dokáže proměnit vkus celého kontinentu.

Když v 17. století zaplavila Evropu móda „čínského zboží“, k nejžádanějšímu artiklu patřily orientální lakové práce. Poptávka mnohonásobně převyšovala dovoz, a proto se mnozí evropští výrobci začali uchylovat k jejich napodobování. Pravý východoasijský lak se však do Evropy dovážet nedal, a tím se otevřel prostor pro šelak – materiál, který se na po dvě staletí stal základem evropských lihových laků.

Šelak vzniká jako výměšek samiček červce lakového (Kerria lacca), který parazituje na různých hostitelských stromech v Indii a jihovýchodní Asii. Hmyz obaluje větévky souvislou pryskyřičnou krustou, které se ořezávají a po rozemletí a propírání vodou, které odstraní nečistoty a část červeného barviva, vzniká zrnitý šelak. Jeho roztavením a filtrací se následně získává čištěná pryskyřice ve formě nepravidelných průsvitných šupin. Vedlejším produktem bylo ceněné červené barvivo, pro které se surovina do Evropy dovážela už ve středověku. Jako základ pro výrobu lihových laků se však šelak prosadil až s rozvojem zámořského obchodu a destilační techniky v 17. století, která umožnila opakovaným předestilováním (rektifikací) vyrábět vysoce koncentrovaný vinný líh.

Základní postup výroby laku byl ve všech raně novověkých evropských příručkách víceméně podobný. Rozdrcený šelak, ať už samotný, anebo v kombinaci se sandarakem či dalšími pryskyřicemi, se za mírného tepla rozpouštěl v rektifikovaném lihu, a následně filtroval přes plátno. Součástí receptur bývalo i čištění suroviny mýdlem nebo louhem, které mělo odstranit rušivé červené barvivo. Výsledný lak řemeslníci nanášeli v mnoha tenkých vrstvách, a poté brousili a leštili, dokud povrch nezískal lesk připomínající sklo.

Nejstarší tištěný recept byl vydán roku 1660, nicméně skutečný rozmach odstartovalo několik traktátů z konce 17. a počátku 18. století. K nejvlivnějším autorům patřil jezuitský polyhistor Athanasius Kircher (China Illustrata, 1667), který Čínu sice nikdy nenavštívil, ale díky misijní síti svého řádu sepsal encyklopedii Dálného východu, v níž publikoval několik návodů na výrobu laků – včetně receptury založené na „gummi lacca“, tedy šelaku.

Na Kircherovu práci navázal jeho nástupce v římském Collegiu Romanu Filippo Bonanni (Trattato sopra la vernice detta comunemente Cinese, 1720). Bonanni své dlouholeté experimenty s přírodními pryskyřicemi a laky shrnul do systematického pojednání, které poprvé sledovalo celý proces od získání suroviny až po aplikaci výsledného laku. Překlady do francouzštiny, němčiny, angličtiny a španělštiny učinily z tohoto pojednání standardní příručku, kterou teprve na konci 18. století vytlačily praktické návody profesionálních lakýrníků.

V německojazyčném prostředí byl zajímavou postavou také Johann Kunckel, alchymista a sklář braniborského kurfiřta, který své prakticky odzkoušené návody na sedm druhů šelakového laku, zdůrazňující rychlost a jednoduchost příprav, připojil ke svému průkopnickému dílu o sklářství (Ars Vitraria Experimentalis, oder Vollkommene Glasmacher-Kunst, 1679). Díky popularitě knihy a četným následovníkům se jeho receptury staly v německojazyčném prostředí standardem. V Anglii pak patřilo k nejvlivnějším pojednáním Treatise of Japaning and Varnishing (1688) od Johna Stalkera a George Parkera. Termínem japanning se označovalo napodobování asijských lakovaných výrobků; dobové přívlastky „čínský“, „indický“ či „japonský“ přitom odkazovaly v podstatě k témuž typu laku. Vedle receptur kniha jako první přinesla i dekorativní předlohy a návody, jak lakovat konkrétní druhy dřeva, čímž zásadně ovlivnila podobu anglického lakovaného zboží.

Znalosti technologií a receptur ovšem samy o sobě nestačily. O tom, kde a kdy se šelak skutečně používal, rozhodovala jeho cena a dostupnost na trhu — a obojí se mezi koncem 17. a polovinou 18. století zásadně proměnilo. V prvním období, zhruba do prvních desetiletí 18. století, sloužil šelak především jako pigmentovaná luxusní surovina. Používal se například při výrobě drahocenných holandských kabinetů s aventurinovým dekorem (lakové intarzie s kovovými šupinkami po vzoru japonských laků nashi-ji) a proslulých chinoiserních skříněk z belgického Spa; dělaly se z něj červené a černé lakové obklady zámeckých interiérů (například na zámku Favorite markraběnky Františky Sibyly Augusty Sasko-Lauenburské u Rastattu) i zlaté laky na bázi žlutě tónovaného šelaku, kterými se přetíralo stříbro na způsob zlacení.

Tato praxe se zásadně proměnila okolo poloviny 18. století, kdy se šelak ze suroviny na výrobu barevného laku luxusních uměleckořemeslných předmětů proměnil v transparentní lak užívaný při povrchové úpravě hudebních nástrojů a dřevěného nábytku. V houslařství je tento obrat dobře doložen – šelak zde během několika málo let vytlačil starší olejopryskyřičné laky a stal se standardní surovinou. U dřevěného nábytku přímé doklady většinou chybějí, protože jeho povrchy se opakovaně obnovovaly; že se ale vývoj ubíral stejným směrem, naznačují dobové truhlářské a soustružnické traktáty od Plumiera (1749) po Rouba (1774) a moderní technologické analýzy. Například v případě psacího stolu proslulého nábytkáře Davida Roentgena z konce osmdesátých let 18. století byl šelak zjištěn jako nejspodnější vrstva laku.

Proč ale mezi prvními recepty a masovým rozšířením šelaku zeje propast přes půl století? Odpověď netkví v samotné technologii, nýbrž v koloniální ekonomice. V 17. století stál jeden a půl kilogramu šelaku roční plat řemeslníka; čištěná „gummi lacca“ byla podle dobových lékárnických ceníků v německých zemích i více než desetkrát dražší než obyčejná kalafuna. Surovinu do Evropy dopravovaly monopolní obchodní společnosti (anglická a nizozemská Východoindická společnost), jejichž lodě vozily šelak z Indie a dnešního Myanmaru společně s čajem, kořením a textilem. Když po roce 1713 nastalo mezi evropskými mocnostmi období míru, objem asijského obchodu se během půlstoletí zněkolikanásobil a ceny exotických komodit se zhroutily. Ve čtyřicátých letech 18. století byl šelak už jen dvakrát až třikrát dražší než kalafuna – a přesně v tom okamžiku se lihový lak, levný, rychleschnoucí a tvrdý „téměř jako sklo“, jak roku 1758 napsal Robert Dossie, všeobecně prosadil napříč Evropou. Podle starších odhadů dosáhl indický export počátkem 19. století už zhruba sta tun ročně.

Případ šelaku je tedy mimo jiné dokladem toho, že estetika evropského raného novověku stojí do značné míře na surovinách, jejichž exkluzivitu i dostupnost určoval objem zámořského obchodu a válečné konflikty evropských mocností v Evropě i v koloniích. Zároveň ukazuje, jak málo vypovídají dobové recepty o skutečné řemeslné praxi. Teprve jejich konfrontace s obchodními statistikami, cenovými záznamy a chemickými analýzami dochovaných laků dovoluje rekonstruovat, co se v raně novověkých dílnách doopravdy dělo. Ušlechtile lesklý povrch komody tak můžeme chápat i jako zrcadlo globální ekonomiky své doby: dějiny materiálů jsou vždy také dějinami obchodu, politiky a moci.

---

Snímky

1, 2: Wikipedia – https://en.wikipedia.org/wiki/Shellac

3: Biblioteca Pública de Burgos

4: Rijksmuseum – https://www.rijksmuseum.nl/en/research/our-research/conservation-science/furniture/dutch-lacquer

5: The J. Paul Getty Museum – https://www.getty.edu/art/collection/object/103QSG?canvas=7d0b2723-fe2a-46c5-a3b3-4616352dd477

6: repro: Stefan Zumbühl – Christophe Zindel, A Historical Review on the Use of Shellac for Lacquers and Spirit Varnishes, Bern: HDW Publications 2023, s. 28

 

Literatura

• Stefan Zumbühl – Christophe Zindel, Varnish Technology during the 17th and 18th Centuries: The Introduction of Shellac for Wood Coatings, in: Janet Bridgland (ed.), Working Towards a Sustainable Past. ICOM-CC 20th Triennial Conference Preprints, Valencia, 18–22 September 2023, Paris: International Council of Museums 2023, s. 1–14.
• Stefan Zumbühl – Christophe Zindel, A Historical Review on the Use of Shellac for Lacquers and Spirit Varnishes, Bern: HDW Publications 2023.
• Johann Koller – Katharina Walch – Ursula Baumer, The Lacquers of Margravine Sibylla Augusta: Early German Imitation Lacquers in the Palaces of Baden, in: Michael Kühlenthal (ed.), Japanische und europäische Lackarbeiten – Japanese and European Lacquerware, Arbeitshefte des Bayerischen Landesamtes für Denkmalpflege 96, München: Bayerisches Landesamt für Denkmalpflege 2000, s. 349–380.
• Delphine Steyaert et al., Japanning in Spa at the End of the Seventeenth Century to the Middle of the Eighteenth Century: Historical Context and Materials for Lacquered Bois de Spa, Studies in Conservation 64, 2019, s. 14–30.
• Anne Haack Christensen – Angela Jager (eds.), Trading Paintings and Painters‘ Materials 1550–1800, London: Archetype Publications 2019