V poslední době se s akvizicemi či vystavováním děl žen–umělkyň roztrhl pytel. Tato neustále se zvětšující pozornost věnovaná genderové otázce a (ne)vyváženosti žen a mužů ve světě uměleckých institucí má svá odůvodnění, ale i úskalí. Přečtěte si krátké shrnutí nejvýznamnejších letošních akvizic, a zamyslete se společně s autorkou, jak přistoupit k tomuto čím dál aktuálnějšímu tématu v současných dějinách umění.

Hvězdná Artemisia

Je večer 5. února 2026 a aukční síní na Rockefeller Plaza v centru New Yorku se rozlévá tlumené šumění hovorů, z nichž i přes dobré vychování a diskrétnost lidí usazených na oranžových židlích lze vyčíst napětí a očekávání. V této místnosti dojde dnes k prolomení jednoho z dalších aukčních rekordů. A ten bude tentokrát náležet ženě s až mýtickou aurou osobnosti, jejíž životopisné střípky k sobě skládali historikové umění po staletí, na světlo se však dostávají až posledních pár desítek let. Artemisia Gentileschi (1593–1654), jedna z nejuznávanějších italských barokních malířek, je přece mnohem víc než příběh velké zrady, která navždy pošpinila její tělo, city, pověst i příběh, co si o ní vyprávíme – a to potvrzuje i částka, kterou je jeden z účastníků aukce v perfektně ušitém a vyžehleném obleku ochotný tento večer zaplatit za obraz, na němž se umělkyně zvěčnila jako svatá Kateřina Alexandrijská. Za 5,69 milionů amerických dolarů (v přepočtu přes 120 milionů českých korun) je kupci odklepnuta tvář ve zlatém rámu a potlesk burácející aukční síní znamená jediné – Artemisiina sláva po 370 letech od její smrti roste do astronomických výšin.

Navýšení aukčního rekordu této umělkyně o 8% (od prodeje Lukrécie v Artcurialu v roce 2019) však není jediná důležitá událost tohoto čtvrtečního sychravého dne. Jen o 370 kilometrů od aukční síně Christie’s, ve Washingtonu D.C., sídlí National Gallery of Art, galerie se snad nejlepší kolekcí starých mistrů ve Spojených státech. 5. února 2026 instituce oznamuje, že tuto kolekci rozšiřuje o obraz Marie Magdaleny v extázi z roku 1625, připisovaný právě Artemisii Gentileschi. Jedná se o první obraz umělkyně v renomované sbírce, zakoupený díky daru rodiny Emanuela Cohena (1892–1977), filmového magnáta pracujícího ve třicátých letech 20. století pro Paramount. Plátno s jemnými tahy na bílé košili, broskvové pokožce či rusých vlasech Marie Magdaleny, která s rukama položenýma na kolenech prožívá své citové pohnutí, se objevilo na veřejnosti roku 2011. Do té doby snad odpočívalo v soukromých sbírkách, pověšené v obývacím pokoji neznámo kde. Znalci opěvují virtuozitu malby i reflexi Caravaggiova obrazu z roku 1606, který, ač dlouho ztracen a znám jen z kopií, byl nalezen roku 2014. Podobnost kompozice i posedu je očividná, Gentileschi však Marii zahalila ve fialový plášť a výraz zbožného utrpení nahradila tichou, meditativní kontemplací.

Je to jen náhoda, že se ve stejný den se objeví dvě naprosto prvotřídní díla umělkyně, která se v rámci gender turn a feministických přístupů v dějinách umění stala etalonem, podle něhož lze měřit progresivitu té které instituce? K tomu připojme ještě třetí aukci Artemisiina díla o dva měsíce později. Ta proběhla ve vídeňském Dorotheu v dubnu tohoto roku. Marie Magdalena  tentokrát dopadla, jako by si ji na paškál vzala přeslavná šerosvitná Judita – někdo jí vyřízl hlavu, pravděpodobně v chaosu nastalém po porážce nacistického Německa. Roberto Contini (*1957), kurátor italské malby v Staatliche Museen zu Berlin, nepochybuje o tom, že se jedná o autorskou kopii obrazu visícího v Palazzo Pitti ve Florencii. Taková autorská kopie mohla být pořízena díky technice podmalby na karton, což Artemisii naučil její otec, neméně slavný malíř Orazio Gentileschi (1563–1639).  Obraz, nebo spíše to, co z něj zbylo, se v aukci prodal za 837 500 eur (přes 20 milionů českých korun). Má otázka směřuje samozřejmě k autorství tohoto obrazu, který sice Contini objevil již roku 2011 a Riccardo Lattuada (*1956), přední odborník na Artemisiino dílo, bez výhrad tuto atribuci potvrdil. Nelze však neupozornit na rychlost, s jakou se dílo objevilo v aukci po stanovení rekordu jen dva měsíce předtím, a částka, za kterou se dílo, jemuž chybí to nejdůležitější, tedy tvář, prodalo. Patří tento rok snad Artemisii? A můžeme očekávat, že dřív nebo později se na trhu objeví i vyříznutý fragment plátna se zbědovanou tváří Marie Magdaleny?

Nákupní horečka?

V současné době mají velké galerijní instituce v programu posilovat zastoupení žen-umělkyň ve svých sbírkách. Jako příklad uveďme Tate v Londýně, která minulý rok zakoupila celé dílo Magde Gill (1882–1961), autodidaktky realizující se v halucinačních kresbách ve stylu art brut, díla na papíře od Barbary Walker (*1964), černošské kreslířky zaměřující se na otázky třídy, genderu, rasy a dalších kategorií tvořících britský národní mýtus, nebo sochu od Lubny Chowdhary (*1964).

National Gallery, taktéž v Londýně, zase v roce 2024 zakoupila obraz La Psyché, 1869–1870, od Evy Gonzàles (1849–1883), jediné žákyně Edouarda Maneta (1832–1883). Již zmíněná National Gallery of Art ve Washingtonu D. C. zakoupila už v roce 2024 sochu od Luisy Roldán (1650–1704) a portrét od Lavinie Fontany (1552–1614) a doplnila tak stálou expozici, v níž jsou kromě výše zmíněných vystavena i díla Angelicy Kauffman (1741–1807), Judith Leyster (1609–1660), Clary Peeters (1594–1658?), Elisabetty Sirani (1638–1665) či Élisabeth Vigée Le Brun (1755–1842).  Web artherstory.com, specializující se na ženský gender ve výtvarném umění, nabízí ve svých článcích přehled této galerijní strategie, plné akvizic či výstav ženských umělkyň ve velkých institucích.

nákupem a vystavením boj nekončí

Mohlo by se zdát, že gender turn konečně odstraňuje institucionální překážky, o kterých psala již před 55 lety Linda Nochlin (1931–2017). Kulturní sféra by tak i v otázce ženské emancipace mohla jít světu příkladem, a jako předvoj prozkoumávat možnost fungování principů, které ve společnosti ještě nefungují (což je ostatně esencí existence kulturních institucí a umění obecně – mnoho současných politiků tuto esenci naprosto ignoruje a bojí se jí).

Zrovnoprávnit ve stálé expozici slavné galerie umělkyně s umělci je však pouze prvním krokem, který sice pozitivně mění zaběhnutý uměleckohistorický kánon a okruhy výzkumu, ale docenění žen žijících před tři sta lety jen těžko zapříčiní jakoukoliv viditelnou změnu v životech žen dnešních. Ty podle World Inequality Report 2026 celosvětově pracují více, protože práce v domácnosti je pořád práce, a dostávají za to méně peněz než muži. Pokud tedy umělecké instituce chtějí podpořit ženská práva, měly by kromě nakupování obrazů vytvořit také adekvátní zaměstnaneckou politiku (jak vyžaduje např. tento manifest z roku 2017 nebo manifest Mothers Artlovers). Ta například v České a Slovenské republice není v poslední době příznivá k nikomu, jak ukázalo nedávné dění jak v Národní galerii, tak např. v slovenském Fondu na podporu umenia. Zrcadlem současného pojetí a implementování výstavního feminismu v českém prostoru podle pověstného velkého státního reprezentativního měřítka by mohla být například loňská velká letní výstava NGP v nejlepším výstavním prostoru v Praze, koncipovaná jako „odkladiště“ pro ženské umělkyně, které se nevešly a nedostaly do stálé expozice Staří mistři I a II. Segregace ženských děl do samostatného, jim vyhrazeného prostoru, ve kterém mohou existovat, jistě zrovnoprávnění a možnost za stejných podmínek koexistovat s díly mužů nepřinese (jak ostatně trefně píše Milena Bartlová: „(…) ani nadále není třeba ženám přiznat univerzální humanistickou hodnotu rovnosti příležitostí a jejich výkony mohou být odklizeny do samostatné kategorie, kde s „normálním“, tedy mužským uměním nesoutěží.“)

Právě tak je nešťastné vybírat exponáty na výstavu jen podle domnělého genderu autora. Připisovat totiž „ženským rukám“ specifické vlastnosti (jako např. talent na malbu květin nebo vyšívání, což uvádí katalog výstavy na s. 20, viz recenze od Martiny Pachmanové (*1970), s. 68) jen umocňuje genderové stereotypy. A z těch například taková Pepa Mařák (1872–1907), jedna z vystavených, jistě velmi vybočovala.

Stejnou kritiku, tedy že nebyl dostatečně zohledněn androgynismus či nebinární identita autorky, schytala velká výstava surrealistické malířky Toyen (1902–1980), Toyen: Snící rebelka, také pod taktovkou NGP. Karla Huebner (*1959), profesorka dějin umění a autorka monografie Magnetic Woman: Toyen and the Surrealist Erotic, Pittsburgh 2020, upozorňuje na naprostou ignoraci tohoto queer aspektu života Marie Čermínové v rámci výstavy. Také již zmíněná prof. Bartlová mluví v souvislosti s výstavou o mnohem větším problému, než je jen zanedbání Toyeniny queerness, a tím je bagatelizování a usměrňování Toyeniny rebélie „jako něco nereálného a snad i nezdařeného, subjektivního a psychologického, každopádně neškodného.“ Redukce rodové otázky, která mohla být skvěle využita pro osvětové účely, na pouhou zmínku o absenci jasných a tvrdých důkazů o nebinaritě Toyen, se přece v roce 2021 už nenosí. Dějiny umění by totiž neměly „interpretovat feminismus jako intimní prožívání feminity samotné„, jak píše v důležitém textu pro Artalk.cz Anna Remešová (*1990), tedy neměly by považovat gender nebo feminismus projevované umělkyní za cosi vysoce individualizovaného, ale jako vědomou volbu nepodvolit se společenským stereotypům a bojovat proti nim.

Navíc se nelze zbavit dojmu, že NGP výstavou z minulého léta naskočila na jakýsi trend ve výstavnictví (a nebyla jediná!), kdy jste mohli navštívit pět různých výstav věnovaných ženským umělkyním otevřených souběžně. To otvírá dvě otázky: zaprvé, co když se jedná jen o prezentování instituce na povrch, aniž by proběhly jakékoliv strukturální kroky k potlačení nerovnosti (tedy marketing skrz tzv. purplewashing)? A zadruhé, pro naplnění prostoru a programu výstavy uměleckými díly od žen, kterých je z principu méně (protože ženy měly samozřejmě méně příležitostí se vůbec dostat k tvorbě umění), se do výstavních prostor nutně dostanou obrazy druhořadé kvality, jen kvůli pohlaví autora. Tento krok, téměř zavánějící násilným plněním kvót a pozitivní diskriminací, pak může na návštěvníka vytvářet dojem, že ženy skutečně nemají ve vizuálním umění coby tvůrkyně co dělat. Ano, zařazení druhořadých obrazů do sbírky může na druhou stranu i poukázat na rozmanitost, kterou se lidská tvorba může (a měla by se) pyšnit, jenže stálé expozice jsou většinou budovány na klasickém kánonu umělecké kritiky 19. století (a recipročně tento kánon budují). Tedy, i kdybychom do těchto stálých expozic „špičkových“ obrazů zařadili „špičková“ díla ženských umělkyň, z obecné teze feminismu o prosazování rovnoprávnosti nejen mezi ženami, ale mezi celým spektrem diverzity lidstva, by toto bylo jaksi kontraproduktivní.  Dělat feministické dějiny umění totiž znamená zrušit dosavadní patriarchální, evropo- a antropo- centristický kánon.

co s tím?

Zmíněná výstava v NGP naráží na problém, který je logickým vyústěním institucionálního hladu po dílech od žen-umělkyň ze zlatého období závěsné malby – je jich konečné množství, které zvyšuje jejich cenu a zároveň otvírá obrovskou příležitost pro padělatele. I proto je nutné se často omezit na výpůjčky z jiných institucí, což sice napomáhá osvětě publika v regionu, do něhož byla díla zapůjčena, ale pořád se v rámci budování dlouhodobé strategie jedná o polovičaté řešení. Tyto jmenované problémy komplikují již tak složitě uskutečnitelnou akviziční politiku snažící se vystavovat i něco jiného než díla bílých mužů. Jak však ukazují některé galerie, přeci jen to není nemožný plán. Je to plán na vytvoření současnosti a budoucnosti, která se nebude omezovat jen na jména, místa a konstrukty zaběhlé v 19. století, a právě kulturní instituce by měly být příkladem takové budoucnosti pro nás všechny.

Maura Reilly (*1969), vědkyně, kurátorka a teoretička muzeologie, která mj. vystudovala pod již zmíněnou Lindou Nochlin, varuje také před pastí tzv. tokenismu, tedy zařazení menšinového autora do exhibice na důkaz inkluzivity bez jakýchkoliv dalších dlouhodobých systematických změn. Při zmínění „menšinového autora“ pak musíme myslet na to, že kurátorský aktivismus (tak zní název Reillyové nejzásadnější knihy, Curatorial Activism: Towards an Ethic of Curating, London 2018) začíná u žen, ale nesmí u nich skončit – mimoevropská, nebílá, neheteronormativní i nevystudovaná díla pořád čekají na svůj hřebík ve zdi galerie. A pokud tento přístup čtenářům náhodou čpí dojmem přílišné politizace a aktivismu, musíme si společně s Reilly uvědomit, že kulturní a výstavní instituce vždy tvořily příběh umění, a to vědomou selekcí vystavených a přehlížených děl. Pochvalme tedy galerie za to, s jakou vervou nakupují či vystavují umění od ženských autorek, protože tím dávají možnost nejen divákům posoudit, že kvalita neodvisí od genderu, ale i historikům umění rozšiřovat oblasti bádání a sdílení znalostí o předtím opomíjených skutečnostech. Zároveň zatlačme na to, aby se nejednalo jen o slavná díla již slavných autorek, které si už zvládly vydobýt své místo v uměleckém kánonu, jako je to právě u případu Artemisie, ale bojujme za diverzifikaci a postupné, ale úplné zboření zaběhlého uměleckohistorického kánonu. Hlavně však nezapomínejme, že výstavní program na odstranění nerovnosti mezi ženami a muži nestačí – k tomu se musí proměnit celý systém, který nerovnost (a to nejen genderovou, ale i rasovou, ekonomickou, sociální či geografickou, což jsou všechno domény, které v sobě intersekcionální feminismus propojuje) způsobuje.

---

ZDROJE:

• https://www.nga.gov/press/national-gallery-art-acquires-mary-magdalene-ecstasy-defining-masterwork-artemisia-gentileschi
• https://news.artnet.com/market/artemisia-gentileschi-record-nga-acquisition-2743003
• https://heni.com/news/article/artemisia-gentileschi-self-portrait-as-saint-catherine-of-alexandria-2026-02-04
• https://apollo-magazine.com/artemisia-gentileschi-boom-auction-record-national-gallery-of-art-mary-magdalene-ecstasy/
• https://www.dorotheum.com/en/l/10074919/
• https://www.artnews.com/art-news/news/tate-acquires-works-2025-frieze-london-1234757531/
• https://www.nationalgallery.org.uk/about-us/press-and-media/press-releases/national-gallery-acquires-its-first-painting-by-eva-gonzales
• https://www.ghmp.cz/qartal/kopie-tema-q-jeste-vice-takovych-prilezitosti/
• Maura Reilly, Curatorial Activism: Towards an Ethics of Curating, London 2018

ZDROJE OBRÁZKŮ:

1, 2, 3, 7: Wikicommons

4: Artlyst.com

5: Barbarawalker.co.uk

6: Webwire.com

8: Guerrilla Girls via WePresent