Nejen aristokraté rádi cestovali. Zejména Řím byl cílem také vzdělanců a umělců, a to po poměrně dlouhou dobu, takže v 19. století, o kterém pojednává tento článek, byl umělci z různých evropských zemí doslova přecpaný. Nazaréni, Thorvaldsenova dílna nebo stipendisté římských cen ze zaalspských akademií, včetně té vídeňské, jsou asi těmi prvními, kdo se nám vybaví, když pomyslíme na umělce cestující do Říma. Lákadlem pro ně byly také antické památky. V první polovině 19. století se však někteří – a byli to především architekti – rozhodli posunout obvyklé hranice umělecké cesty za vzděláním mnohem dále než na Apeninský poloostrov. Rozhodli se vydat do Řecka!
Dnes, kdy je Řecko nezpochybnitelným členem západního světa, to může znít bizarně. Jenže v první polovině 19. století byl Peloponés i velký kus Balkánu stále součástí Osmanské říše, a pro Západo- i Středoevropany tak představovaly jednu z nejbližších pořádných exotik, jaké se daly najít. Dokonce to byla exotika tak velká, divoká a nebezpečná, že tam moc cestovatelů vlastně nejezdilo. Je známým faktem, že poznání antiky proběhlo spíše skrze římské než řecké artefakty.
Problém nebyl jen ve vzdálenosti, infrastruktuře, jazyku nebo odlišné kultuře. Mezi lety 1821–1829 totiž probíhala Řecká osvobozenecká válka. Jednalo se o konflikt relativně dlouhý a také krutý. Masakr civilního řeckého obyvatelstva na ostrově Chios silně zasáhl veřejné mínění ve zbytku Evropy a pohnul malíře Eugèna Delacroixe k vytvoření jednoho z jeho slavných obrazů. Do války se s chutí zapojily mocnosti – Británie, Francie a Rusko – které si nepřály nic jiného než dát Osmanské říši trochu zabrat. A také se blýsknout u vlastních občanů a podpořit boj za svobodu národa země pokládané za kolébku celé civilizace. Jedním z výsledků zapojení mocností byla destrukce osmanského loďstva v bitvě u Navarina, dalším pak mírová konference, tlak na Istanbul a konečné vyhlášení řecké samostatnosti v roce 1832.
Mocnosti také pomohly vybrat, kdo usedne na trůn nového království – protože Řecko sice dalo světu demokracii, ale nyní mu měl vládnout král. Stal se jím Ota z bavorské dynastie Wittelsbachů, mladší bratr velkého podporovatele umění a pozdějšího bavorského krále Maxmiliána II. Německý panovník v Řecku pak samozřejmě znamenal příliv učenců a umělců z německých zemí do řecké metropole Atén. Dokonce i takové veličiny jako Karl Friedrich Schinkel a Leo von Klenze se rozhodly zapojit. První z nich např. plánem na královský palác na Akropoli (1834), druhý se na pozvání nového krále vydal do Řecka osobně a naplánoval pro Atény urbanistický rozvoj a koncepci, vyprojektoval technickou univerzitu či katolickou katedrálu sv. Dionýsia Areopagity.
3. Karl Friedrich Schinkel, Královský palác na Akropoli, 1834
4. Leo von Klenze, Ideální podoba Akropole, 1846
Jiní, a tehdy ještě zdaleka ne tak známí architekti, se však do Řecka dostali i jinými cestami než na oficiální pozvání panovníka. Gottfried Semper, příslovečný „titán historismu“, měl 28 let, když v roce 1831 pobýval v Neapoli. Chtěl vidět Pompeje, rodičům dokonce napsal, že právě ty se stanou hlavním předmětem jeho zájmu. Mladý Semper totiž ještě moc nevěděl, co se sebou, a hledal si v životě správnou cestu. Studoval architekturu v Paříži, nicméně osobní zkušenost s antickými památkami byla pro tehdejší architekty tak silnou výzvou a potřebou, že jí ani on neodolal. Činorodá povaha jej však hnala dál než většinu ostatních. Už měl za sebou návštěvu Říma, kde ho to příliš nebavilo, a Pompeje to měly napravit. Z Říma cestoval pěšky, horským terénem. Jeho zážitek byl tedy diametrálně odlišný od aristokratů cestujících stejným směrem.
Nicméně již po dvou měsících u Pompejí se s několika dalšími mladými francouzskými studenty architektury rozhodl vydat do Paesta, k ruinám řeckého chrámu, a na Sicílii. Poháněla je k tomu znalost prvních archeologických a uměleckohistorických pojednání o tamějších lokalitách, která v nich budila zvědavost a naději, že i oni sami tam učiní nějaký objev a proslaví se. Možné to tehdy skutečně bylo, ale spíše tvrdou prací v terénů než náhodným zakopnutím o velký objev. Jak Semper napsal otci, jejich záměrem bylo pročesat místní kraj a shromáždit všechny cenné poznatky a nálezy. Návštěva chrámu v Paestu i pobyt na Sicílii Sempera vedly k tomu, že se v srpnu 1831 rozhodl vydat do Řecka. Na tamější frontě sice vládlo příměří, ale Řecký stát ještě nebyl oficiálně vyhlášen.
Vylodili se na Korfu, kde je britští celní úřednici podrobili, jak sám Semper uvedl, tyranii a obtěžování, když jim zkonfiskovali zbraně a zabavili dopisy, které pak museli zpět vykoupit. Zdá se, že Západ tehdy dovedl do Řecka vyvézt i jiné, horší zvyky než jen svobodu. Každopádně v následujících týdnech oba mladí architekti prozkoumávali Peloponés. Krom archeologických nalezišť, jako chrámu v Bassai, se setkávali s nevraživostí a podezřívavostí místních obyvatel. Zdejší situace tedy byla napjatá, o čemž nejlépe svědčí to, že se stal Semper náhodným svědkem vraždy řeckého národního hrdiny a prezidenta neuznané 1. řecké repuliky Joannise Kapodistriase v Nauplionu 9. října 1831.
7. Gottfried Semper, Appolónův chrám v Bassai, 1831
Z nebezpečného výzkumu na vlastní pěst v zemi zmítané nepokoji a konflikty Sempera zachránilo seznámení s Friedrichem Theodorem Thierschem. Tento v Mnichově působící filolog, pedagog a historik umění, osobní přítel krále Ludvíka i mnoha umělců a architektů vzal Sempera pod svá křídla jako osobního pobočníka. Thiersch byl sice v Řecku soukromě, ale zároveň s posvěcením Ludvíka I. jako diplomat. Po jeho boku se tak Semper účastnil mnoha jednání s představiteli Ruska, Británie a Francie, stejně jako s řeckými elitami, a byl tak svědkem toho, jak Thiersch obratně vyjednal, že na řecký trůn usedne panovník z bavorského rodu. I v takových časech si ale Semper s Julesem Gourym našli čas na výzkum. Doprovázeli na podzim 1831 Thiersche z Nauplionu do Atén a navštívili mnoho lokalit, například Afain chrám na ostrově Aigina. Pro oba mladé muže to musely být úžasné chvíle, zvláště po předchozí nejistotě a nebezpečích, které na cestách zažili sami, než je svou autoritou a možnostmi polooficiálního bavorského emisara zaštítil Thiersch.
V Aténách se pak Semper naplno pustil do práce. Zachovalo se skoro 200 jeho kreseb z pobytu v hlavním městě Řecka. Detailně prozkoumal především Propylaje, Erechteum, Věž větrů, Lýsikratův památník či Héfaisteion. Neúspěšně žádal tehdy stále úřadujícího osmanského správce města o povolení kopat na Akropoli a nejvíce pozornosti věnoval Parthenonu, okolo kterého si nechal postavit dokonce lešení. Přistupoval tak k památkám nejen jako architekt, ale také jako historik umění a archeolog. Právě zde učinil objev, který tehdy považoval za zásadní pro svou kariéru. V dopise bratrovi napsal: „Staří Řekové velmi propracovaně vymalovávali nejen interiéry svých chrámů, ale velmi bohatě také pokrývali vnějšek. Nejušlechtilejší bílý mramor byl oděn do jasných barev, dokonce i basreliéfy byly pomalované.“ Na základě svých zjištění pak vypracoval několik kresebných rekonstrukcí o své představě používaní polychromie v antickém Řecku.
10. Gottfried Semper, idelní pohled na Akropoli, 1832
11. Gottfried Semper, detail rekonstrukce Parthenonu, 1836
Na jedné straně se tak Semper zapojil do právě probíhající a značně vzrušené debaty o existenci, či neexistenci, popřípadě povaze polychromie v antickém Řecku. Plánoval na základě svých nálezů vydat album, ale k tomu nakonec nenašel dostatek finančních prostředků, respektive sponzora. V roce 1834 však vydal brožuru Vorläufige Bemerkungen über bemalte Architectur und Plastik bei den Alten (Předběžné poznámky k malované architektuře a sochařství ve starověku). Ta sice nemá žádnou obrazovou přílohu, ale text byl dostačující. Semper v něm odvážně a sebevědomě zavrhl veškeré dosavadní názory na polychromii a načrtl tu vlastní verzi. Jeho představy o barevnosti i rozsahu malby se dosti lišily od toho, co v té době vědci opatrně začali přijímat jako skutečnost – že řecké chrámy nebyly bílé. Na obrázku níže lze vidět porovnání s představou o polychromii, kterou v 19. století vědci nakonec přijali. A je dost jiná než Semperova, liší se barvy, odstíny i rozsah. Semperův text byl také podroben kritice od dalších badatelů, zároveň sklidil pochavlu např. od Karla Friedricha Schinkela a dalších soudobých kapacit. Semper se přitom své představy o polychromii nikdy nevzdal, trval na ni i ve svém monumentálním spise Der Stil in den technischen u. tektonischen Künsten (1861 a 1863).
Navíc, vrátím-li se k Semperově dopisu bratrovi, pozorný čtenář si všimne, že když popisuje svůj objev, používá slovo „oděn“, v originále „bekleidet“. Jedná se tedy o zárodek jeho slavné teorie odívání v architektuře (Bekleidungstheorie). Ta praví, že zdi, respektive jejich povrch, jsou dobré pouze proto, aby byly pokryty dekoracemi rozličné povahy, a že mají tedy fungovat jako nositelé významu. Semper své teoretické koncepty precizoval v dalších desetiletích, kdy k nim přidal svůj názor na proces materiálové proměny, když tvrdil, že stěna má svůj původ v textiliích visících mezi sloupy či pilíři, a i proto by měla být dekorována, tak jako jsou dekorovány textilie (závěsy, koberce, oděvy atd.).
Z Řecka Semper odjel již roku 1832, protože se dozvěděl, že mu doma zemřel otec. Dne 2. července 1832 se vylodil v italském městě Bari a pokračoval přes Řím za Alpy, ačkoliv zvláště nespěchal. V Řecku se tak doslova minul s velkou vlnou architektů, kteří zde hned po roce 1833 přišli budovat nové království pod bavorskou dynastií. Byla jich celá řada, mezi nimi již zmíněný Leo von Klenze z Mnichova, ale také bratři Christian a Theophil Hansenové z Dánska, z nichž druhý se pak přestěhoval do Vídně, kde se stal prominentním architektem, a jehož stavby známe také v Brně. Semper ale nemusel litovat. Náročná cesta do Řecka mu přinesla nejen kontakty, ale díky publikaci zmíněné brožury i slávu. Právě zkušenost z výzkumu Akropole, přetavená do odborného spisu, byla jedním z podstatných důvodů, proč v roce 1834 získal místo saského dvorního architekta, ačkoliv ještě nepostavil takřka žádnou stavbu. Dobrodružství v Řecku byla bezpochyby Semperova životní „Grand Tour“.
Použitá literatura:
Mari Hvattum, Gottfried Semper and the Problem of Historicism, New York 2004.
Winfried Nerdinger – Werner Oechslin (edd.), Gottfried Semper 1803–1879 : Architektur und Wissenschaft, München 2003.
Harry F. Mallgrave, Gottfried Semper, Architect of the 19th Century, New Haven – London 1996.
Ákos Moravanszky, Metamorphism: Material Change in Architecture, Basel 2017.
Gottfried Semper, Vorläufige Bemerkungen über bemalte Architectur und Plastik bei den Alten, Atona 1834.
Gottfried Semper, Der Stil in den technischen u. tektonischen Künsten, Frankfurt 1861, 1863.
Obrázky:
- Wikimedia Commons
- Wikimedia Commons
- Architects‘ Journal
- Wikimedia Commons
- Wikimedia Commons
- Harry F. Mallgrave, Gottfried Semper, Architect of the 19th Century, New Haven – London 1996.
- Ibidem.
- Wikimedia Commons
- Britton-Images
- journals.openedition.org
- Wikimedia Commons
- Gottfried Semper, Vorläufige Bemerkungen über bemalte Architectur und Plastik bei den Alten, Atona 1834.
- Universitätsbibliothek Heidelberg
