Raně novověká Neapol nabízela návštěvníkům celou řadu rozptýlení. Jedním z nejzajímavějších bylo období karnevalu, které trvalo od začátku února až do začátku března, během něhož se obyvatelé města mohli účastnit bohatých slavností, kostýmovaných průvodů a mnohých dalších radovánek.
Karneval byl také důležitý pro vládnoucí třídu, která jej využívala jako příležitost, jak upevnit svou moc a získat přízeň poddaných během dramatického střídání politické situace v Neapoli. Tyto slavnosti však nebyly jen velkolepé a pestré, ale zároveň i chaotické a brutální.
Karnevalu se účastnily všechny vrstvy neapolské společnosti, včetně šlechty, jež mohla díky kostýmům proniknout mezi obyčejné obyvatele a do jisté míry potřít tehdejší sociální hierarchii. Poddaní i šlechta se také podíleli na celé řadě oslav a žertů, které toho byly nedílnou součástí. Thomas Watkins, anglický cestovatel, jenž Neapol navštívil v roce 1788, byl svědkem praktického žertu, který spočíval v tom, že účastníci karnevalu v maskách házeli z otevřených kočárů balíčky s populárním dezertem chiacchiere (tenké proužky smaženého těsta posypané cukrem). Během takovéhoto žertu jednomu z lidí na kočáře maska spadla a k Watkinsově údivu odhalila, jeho slovy, „jeho neapolskou výsost“.
Existuje celá řada podobných dobových záznamů, z nichž víme, že se šlechta účastnila veselení spolu s poddanými, ale i přes tento fakt se jakákoliv iluze rovnosti vytratila v momentě, kdy měli být účastníci karnevalu potrestáni za překročení hranic, které měly striktně chránit autority. Když například někdo během oslav tasil na Via Toledo meč, následoval trest tří let v exilu pro šlechtice a tři roky nucených prací na galeonách pro poddané. Tyto tresty a opatření většinou následovaly po nějakém násilném incidentu, nebo po incidentu, který pobuřoval veřejnost. Byly vydávány vládou, která se snažila potlačit chaos a odvrátit možnost, že se karnevalové oslavy stanou revoltou. Tyto dvě protikladné roviny karnevalu – zdánlivě hravá a poskytující jakousi „rovnost“ mezi občany, zároveň ale chaotická a často násilná – koexistovaly souběžně a vrcholily během hlavního průvodu.
1. Pietro Fabris, Karneval v Neapoli v roce 1778, s průvodem „Cavalcata turca” procházejícím Largo di Palazzo, olej na plátně, 188 × 340 cm, soukromá sbírka
Jedním z nejvelkolepějších byl ten v roce 1778, o němž se mluvilo na mnoha evropských královských dvorech. [obr. 1] Účastnilo se jej až 200 000 lidí! Obdivovaný průvod měl připomínat fiktivní cestu otomanského sultána do Mekky. Vycházel z ulice Via Toledo a vcházel na Largo di Palazzo, pojmenované podle Palazzo Reale. Na levé straně se také nacházel jezuitský kostel San Fernandino. Účastníci průvodu byli oblečeni do honosných kostýmů, které jim propůjčovaly specifickou roli – byli to hudebníci, různé složky turecké armády, vlajkonoši, otroci nesoucí nádoby s parfémy a dokonce i velbloud, na němž vezli drahé perské koberce. Hlavní „atrakci“ průvodu ale představoval samotný panovník Ferdinand IV. a jeho manželka Marie Karolína, dcera Marie Terezie, jež byli oblečeni jako sultán a sultánka. Zvlášť opulentní byl kočár, na němž se vezla Marie Karolína – měl tři patra a vezl sedm šlechtičen, které měly představovat sedm sultánových manželek. Celý tento průvod ukazoval všudypřítomnou fascinaci Orientem a dával na odiv bohatství a sílu panovníka.
Součástí průvodu byly také vozy překypující jídlem a často i živými zvířaty, nazývané cuccagne (podle mytického světa hojnosti a veselí), které byly tradičně „rabovány“ poddanými. Na signál krále, většinou upuštěním kapesníku z balkonu paláce, kde se král nacházel, se obyvatelstvo vrhlo na vozy a každý se snažil urvat si svůj díl. [obr. 2] Tato tradice byla tak brutální, že i samotný markýz de Sade, jenž byl svědkem rabování vozů cuccagne v roce 1776, byl znechucen. Podle něj se prý po signálu na vozy vrhlo až sedm set hladových lidí, kteří jej stihli zničit za necelých osm minut. Používali nože, jimiž nejenže trhali zvířata, ale používali je i k odhánění lidí kolem sebe. Také Marie Karolína, když byla svědkem rabování vozů při příležitosti svého příjezdu do Neapole v roce 1768, byla zděšena brutalitou této tradice a chtěla se okamžitě vrátit domů. Rabování vozů se v mnoha případech vymykalo kontrole víc, než by si tehdejší vláda přála. Často lidé rozkrádali vozy ještě před signálem krále, což znamenalo ještě více násilí a nekontrolovatelné běsnění davu. I proto bylo od této tradice postupně upouštěno a právě karneval v roce 1778 byl tím posledním.
2. Louis-Jean Desprez, Pohled na rabování cuccagne na Largo di Castello v Neapoli v letech 1778–1779, akvarel. Waddesdon Manor, Buckinghamshire
Tento poslední karneval s vozy cuccagne mistrně zachytil Pietro Fabris na dvou obrazech, jimiž se blíže zabývám ve své bakalářské práci. První verze malby se v současné době nachází na zámku v Ratibořicích a ta druhá byla v roce 2013 vydražena v aukční síni Christie’s do soukromé sbírky. Zajímavé je, že na první verzi obrazu jsou budovy a stáčející se ulice, vedoucí na Largo di Palazzo, zachyceny tak, jak ve skutečnosti vypadají, což ale značně omezilo pohled na celý průvod. Proto také možná začal pracovat na druhé, ambicióznější verzi obrazu, kde tento problém vyřešil tím, že mírně zploštil celou kompozici a tím nám umožnil dívat se na karnevalové procesí v celé své kráse.
Neapolský karneval byl tedy velkolepou veřejnou událostí, na niž se těšili jak občané Neapole, tak i spousta cestovatelů a také samotný královský dvůr. Návštěvníci měli možnost zažít divoké oslavy, procházející napříč celým městem – mohli obdivovat kostýmy veselící se veřejnosti, podílet se na praktických žertech nebo se jít podívat na královský průvod. Také se ale museli účastnit oslav, které často vyústily v násilí a brutalitu. Návštěvník tedy mohl odejít z karnevalu v různém rozpoložení, při nejlepším ovíněný a s balíčkem chiacchiere, při nejhorším traumatizovaný po zkušenosti s rabováním vozů cuccagne. I přesto byl však neapolský karneval událostí, kterou si nikdo nemohl nechat ujít.
LITERATURA:
- Gabriel Guarino, Public Rituals and Festivals in Naples, 1503–1799, in: Tommaso Astarita (ed.), A Companion to Early Modern Naples, Leiden 2013, s. 266–276.
- Gabriel Guarino, Taming the Transgression and Violence in the Carnivals of Early Modern Naples, The Historical Journal 60, 2017, s. 1–20.
- Jonathan Singerton, Sensory Experiences and the Construction of Space in the Early Reign of Queen Maria Carolina of Naples-Sicily, Innsbruck 2022, s. 44–45.
- Pierre Rosenberg, Una Cavalcata turca de Desprez au Museo di San Martino, in: Loredana Olivato – Giuseppe Barbieri (edd.), Lezioni di metodo. Studi in onore di Lionello Puppi, Vicenza 2002, s. 280.
- Abbie Barker, The Carnival in Naples in 1778, with the ‚Cavalcata turca‘ parading through the Largo di Palazzo, Christie’s, https://www.christies.com/en/lot/lot-5755412, vyhledáno 20. 6. 2025.
ZDROJE SNÍMKŮ:
2. Colnaghi