O prázdninách nás zastihla smutná zpráva – 11. července 2025 zemřel ve věku 82 let vynikající slovenský historik umění a filozof dějin umění, patřící k poslední generaci „brněnské školy dějin umění“, profesor Ján Bakoš. Připomeňme si proto jeho osobnost a výzkum, kterým výrazně obohatil náš obor.
Ján Bakoš (1943–2025) započal svá studia v rodné Bratislavě, nicméně záhy přešel na univerzitu v Brně, kde v letech 1961–1965 vystudoval obory dějiny umění a estetiku u profesorů Alberta Kutala a Václava Richtera. Obou si po celý svůj život velmi vážil a u obou si osvojil dvě zdánlivě protikladné cesty k uměleckému dílu – pečlivé studium struktury sensuálních složek díla a filozoficky založenou reflexi předpokladů jeho možného výkladu. K tomu si našel hned na počátku adekvátní problém k řešení – tehdy nově nalezené malby v raně středověkém kostele v Kostolanech pod Tribečom, jež se staly tématem jeho závěrečné diplomové práce.
Po skončení svých brněnských studií nastoupil zprvu jako kurátor do Slovenské národní galerie v Bratislavě a poté na Ústav teorie a dějin umění Slovenské akademie věd. Zde pak působil po celý svůj život – byl postupně vědeckým pracovníkem, ředitelem ústavu, a nakonec i členem akademického předsednictva. Zůstával přitom ale stále spojen s brněnským univerzitním prostředím – jeho první významné studie byly zveřejněny v brněnském uměleckohistorickém časopise, a ještě později se Ján Bakoš objevoval v Brně při hostujících přednáškách či při obhajobách doktorských prací. Ostatně pamatujeme si na jeho perfektní a zářivě čistou češtinu. Ale stejně tak byl přítomný v Praze. Na Univerzitě Karlově se roku 1992 prostřednictvím prof. Jaromíra Homolky habilitoval a roku 1997 tam byl ještě jmenován profesorem dějin umění (o rok později se stal též profesorem na Univerzitě Komenského v Bratislavě s profesorskou přednáškou o proměnách intelektuála v dějinách).
Ve své badatelské práci se Ján Bakoš věnoval několika základním výzkumným tématům od dějin umění až k dějinám památkové péče. Jeho prvním zaměřením se samozřejmě stalo umění na rodném Slovensku – především umění středověké, ale také moderní a současné. Zajímalo jej přitom nejen z hlediska líčení jeho historického průběhu, ale především z pozice jeho interpretace v rámci periferie, regionu či enklávy v širší oblasti uměleckého dění středoevropského. Ovšem jeho nejdůležitějším badatelským zájmem se stala historiografie dějin umění, zejména interpretace uměleckohistorických koncepcí vídeňské školy dějin umění. Od roku 1983 úzce pracoval v mezinárodní organizaci pro dějiny umění CIHA a pravidelně se účastnil svými referáty jejích mezinárodních vědeckých kongresů. Od historiografie se pak dostal k metodologii dějin umění (jeho krátké studie ve slovenském časopise Romboid se u nás v Brně staly jakýmsi „úhelným kamenem“ metodologie) a k filozofii dějin umění – k jeho takřka celoživotně řešené otázce: do jaké míry jsou uměleckohistorické koncepce výsledkem čistě gnozeologické zvědavosti a naopak, co se do nich dostává zpředmětněním ideologických či uměleckých intencí přítomnosti?
Když Ján Bakoš jednou přemýšlel nad odkazem svých brněnských učitelů, uvedl, že tento odkaz má dvojí polohu – explicitní a implicitní:
„Prvá znamená priamy gnozeologický odkaz. Dal by sa charakterizovať ako pochopenie hypotetického, pluralitného a dynamického charakteru vedeckého poznania, z ktorého vyplýva na jednej strane potreba tolerancie, na strane druhej nutnosť permanentnej sebareflexie skrytých predpokladov.
Odkazom implicitným je naopak tiché poučenie, ktoré plynie z osudov Brnenskej stolice. Tak ako umenie, ani dejiny umeleckohistorickej disciplíny nemožno chápať ako jedno lineárne a kumulatívne. Dejiny dejepisu umenia sú viacprúdovým procesom, v ktorom nejestvujú len progresívni a regresívni, spravodliví a zatratení, novátori a brzdiči, ale v ktorom jestvuje viacero stanovísk, a každé z nich má pre celkový dejinný pohyb svoje, nenahraditeľne miesto.“
Myslím, že ti, kdo jsme Jána Bakoše znali, slyšíme dnes v jeho slovech nejen úvahu o určitém stanovisku brněnské školy dějin umění, ale především jeho vlastní ideál uměleckohistorické, vědecké práce a jeho odkaz, který nám zanechává.