Je tu podzim a s ním chladno, tma a déšť. A víte, kam se před plískanicí schovat? Třeba do galerie! Vzhledem k dodržování stabilních podmínek pro vystavená díla se tam sice nejspíš moc neohřejete, a pokud se vydáte na výstavu grafiky, tak se nevyhnete ani přítmí, avšak vystavené umění a úžas nad tím, jak vynalézavý a citlivý člověk dokáže být, jistě přinese do vašeho života světlo a zahřeje vás u srdce.

Zahraniční výstavy:

Michaelina Wautier – Malerin | Kunsthistorisches Museum Wien

30. 9. 2025 – 22. 2. 2026

Tvorba teprve nedávno objevené malířky vlámského baroka Michaeliny Wautier je v KHM představena širokému publiku skrze výstavu téměř všech jejích doposud známých děl. Malby, jako například monumentální Bakchův triumf (1650), byly tradičně připisovány Michaelininu bratru Charlesovi, protože se nepředpokládalo, že by žena mohla malovat tak rozměrné mytologické obrazy. Smyslností barevné palety i zachycením emočních výrazů však lze tuto ženu, pracující se svým bratrem v Bruselu, srovnávat s velikány, jako byl Anthonis van Dyck nebo Peter Paul Rubens. Právě jejich malby jsou v KHM hojně zastoupeny, a tak toto odvážné porovnání můžete zhodnotit sami na vlastní oči. Continue reading →

Medúza – obávaná mytologická postava, známá pro své hadí vlasy a pohled, kterým každého na místě promění v kámen – byla pro nás sama proměněna v sochu. Není však znázorněna s useknutou hlavou, jak bylo zvykem, nýbrž jako živá postava se silným emocionálním výrazem ve tváři. Dá se nějak vysvětlit toto neobvyklé ztvárnění Medúzy a může reflektovat zranitelnost svého pravděpodobného autora Giana Lorenza Berniniho?

První zmínka o díle Hlava Medúzy pochází z roku 1731, kdy byla darována markýzem Francescem Bichim do římského Palazzo dei Conservatori. Jedinou zmínkou o původu Hlavy Medúzy byl nápis na jejím podstavci: celeberrimus statuarius neboli oslavovaný sochař. Netrvalo proto dlouho a mramorová busta v nadživotní velikosti byla především na základě sochařského stylu připsána Gianu Lorenzovi Berninimu (1598–1680). Historici umění její vznik řadí do rozmezí let 1636 až 1640, avšak ani v jednom z jeho dobových životopisů, sepsaných Fillipem Baldinuccim a jeho synem Dominicem Berninim, se busta neobjevuje. Medúza tak zůstává poměrně záhadnou sochou – dodnes není zcela jisté, zda ji opravdu vytesal Bernini, anebo jde o dílo jednoho z jeho žáků. Připsání autorství tomuto velikánovi barokního sochařství nám však může osvětlit způsob ztvárnění tohoto námětu. Continue reading →

V roce 1583 bylo umístěno do Loggia dei Lanzi na náměstí Piazza della Signoria ve Florencii sousoší Únos Sabinek od významného manýristického sochaře Giovanniho da Bologna (Giambologni). Toto sousoší bylo již ve své době obdivováno pro svoji technickou dokonalost a složitou kompozici, jíž se Giambologna snažil dokázat své mimořádné umělecké schopnosti. Když se takto díváme na výtvarně „dokonalé“ sousoší, často přitom můžeme zapomínat na násilí, které zobrazuje. A proč bylo vůbec znázorňování únosů s cílem znásilnění tak oblíbené?

Giambologna (1529–1608) proslul technickou dokonalostí svých komplikovaných děl, přičemž narativní nebo duchovní rovina pro něj hrála spíše podružnou roli. Sousoší Únos Sabinek (1579–1583) je často považováno za vrchol jeho tvorby. Touto sochou dokázal, že se vyrovná Michelangelovi a v určitých aspektech ho umí i překonat. Giambologna se zde postavil hned několika výzvám – například ztvárnil jednu postavu nesoucí druhou a vytvořil kompozičně náročné sousoší tří postav z jediného bloku kamene. Výsledkem byla dokonalá „figura serpertinata“, jejíž dynamické esovité stočení zajišťuje, že divákovi při pohledu z různých stran vždy otevírá nová vizuální zkušenost. Continue reading →

Sedm esejí o sochařství raného novověku, které na našem blogu postupně představíme v následujících týdnech, vzniklo původně v rámci jednoho z kurzů na Semináři dějin umění. Společné zadání – interpretovat „sochu, která nejlépe vyjadřuje lidskou zranitelnost“ – se ukázalo jako mimořádně podnětné pole pro rozmanité interpretace i osobní čtení sochařských děl. Autorkami textů jsou začínající, avšak velmi vnímavé historičky umění, které spojuje cit pro detail, kontext a schopnost číst sochu jako výraz lidské zkušenosti. Každá z nich k tématu přistupuje jinak, všechny však sdílejí citlivost k tělesnosti, emocím a času – k aspektům, jež činí sochařství tak výmluvným médiem lidské existence.

Může se zdát absurdní mluvit o pocitech sochy. Pokud bychom se ale vcítili do ženy žijící v době vzniku sochy Skromnosti od Antonia Corradiniho – tedy v druhé polovině 18. století – uvědomili bychom si, že se v mnohých ohledech mohla s touto sochou ztotožňovat. Nejenže viděla samotné umělecké dílo, ale i to, jak o něm muži mluví, přemýšlí, či dokonce píšou. Žena si tak mohla představovat samu sebe, jak stojí na místě sochy a přijímá na ni směřované pohledy. Domnívám se, že Corradiniho Skromnost ztělesňuje ten nejniternější pocit lidské zranitelnosti, který mohly ženy při pohledu na toto dílo zažívat na vlastní kůži. Continue reading →