Dne 29. dubna 1812 byla do florentské galerie Uffizi umístěna socha, která se stala múzou básníků a spisovatelů, uchvátila publikum po celé Evropě a stala se symbolem odporu Italů vůči okupaci jejich zemí ze strany Francouzů. Řeč je o Venuši nazývané Venere Italica od italského sochaře Antonia Canovy (1757–1822), dnes vystavené v Palazzo Pitti. Tehdejší publikum ji oceňovalo především pro její ladnost a živost, kterými připomínala skutečnou ženu a vzbuzovala tak touhu. Sám autor se ale nesnažil o co nejvěrnější kopii ženy, nýbrž o vytvoření určitého ideálu – o moderní sochu, která by svými kvalitami a inovacemi předčila antická díla.

Za objednávkou Venere Italica se skrývá dlouhá historie. Socha byla objednána jako náhrada za Venuši Medicejskou (Venere Medici), která se nacházela v Uffizi. Ta byla totiž jedním z uměleckých děl, jež Napoleon zkonfiskoval a umístil do Louvru, který se měl stát světovým muzeem umění. Venere Medici byla odvezena z Itálie 11. září 1802. Florentské autority – zejména Giovanni degli Alessandri, prezident florentské Accademia delle Belle Arti – se za podpory etruského krále Ludvíka Parmského rozhodly nahradit zabavenou sochu Venuše a požádali Antonia Canovu o její kopii.

Continue reading →

Co všechno může mramor prozradit o lidské zranitelnosti? Socha Antonia Corradiniho Apollón stahující Marsya z kůže (1719–1723) překvapuje nejen drastickým námětem, ale i jemností provedení, která dokáže v tvrdém kameni vyjádřit bolest, bezbrannost i lidskou křehkost.

Sochař Antonio Corradini (1688–1752) je nejvíce spojován se svou mistrovskou technikou práce s mramorem, označovanou jako „mokrá drapérie“. Jeho tvorba vzbudila obdiv nejen pro iluzi průhledné látky, kterou dokázal v tvrdém kameni navodit, ale především pro inovativní způsob, jakým rozvíjel tradiční postupy zpracování mramoru. Unikátní byly zejména jeho sochy zahalených postav, u nichž je i přes vrstvy kamenné drapérie patrný výraz obličeje – motiv, kterému se díky Corradinimu dostalo v umění mimořádného ohlasu. Inspiraci přitom nacházel ve starověkém řeckém umění, k němuž bývá jeho práce často přirovnávána. Zkušenost získaná během krátkého působení v dílně Giovanniho Bonazzy mohla sehrát důležitou roli v jeho formování; právě Bonazza využil obdobný přístup k mramoru například při tvorbě oltáře Panny Marie v kostele Santa Maria dei Servi v Padově. Continue reading →

Když se v roce 1599 v kryptě baziliky Santa Cecilia in Trastevere zvedala víka starobylých sarkofágů, přihlížející mohli jen stěží tušit, jaký zázrak spatří. Mezi hedvábnými závoji a látkami leželo neporušené tělo raně křesťanské mučednice a patronky kostela. Sv. Cecílie se díky svému zázračnému nalezení stala nejen symbolem baziliky, ale i obnovy raně novověkého Říma během jubilejního roku 1600. Téhož roku vytvořil na počest onoho vzácného okamžiku italský sochař Stefano Maderno sochu sv. Cecílie. Jaké politické, náboženské a emocionální významy se v tomto díle skrývají?

V období 17. a 18. století se hrozivá mučednická smrt raně křesťanských světců stala v Římě velmi populárním motivem pro výzdobu kostelů. Barokní umělci, fascinovaní dramatickým patosem, našli zalíbení ve znázorňování tragického osudu mučedníků a ve svých dílech kladli důraz na jeho silný emocionální účinek na diváka. To dokládá například šípy probodnutý Sv. Šebestián (1600) od Alessandra Vittoria, na roštu umučený Sv. Vavřinec (1617) od Giana Lorenza Berniniho nebo i mučednice jako třeba v plamenech se zmítající Sv. Anežka (1660–1664) od Ercola Ferraty. Continue reading →

Je tu podzim a s ním chladno, tma a déšť. A víte, kam se před plískanicí schovat? Třeba do galerie! Vzhledem k dodržování stabilních podmínek pro vystavená díla se tam sice nejspíš moc neohřejete, a pokud se vydáte na výstavu grafiky, tak se nevyhnete ani přítmí, avšak vystavené umění a úžas nad tím, jak vynalézavý a citlivý člověk dokáže být, jistě přinese do vašeho života světlo a zahřeje vás u srdce.

Zahraniční výstavy:

Michaelina Wautier – Malerin | Kunsthistorisches Museum Wien

30. 9. 2025 – 22. 2. 2026

Tvorba teprve nedávno objevené malířky vlámského baroka Michaeliny Wautier je v KHM představena širokému publiku skrze výstavu téměř všech jejích doposud známých děl. Malby, jako například monumentální Bakchův triumf (1650), byly tradičně připisovány Michaelininu bratru Charlesovi, protože se nepředpokládalo, že by žena mohla malovat tak rozměrné mytologické obrazy. Smyslností barevné palety i zachycením emočních výrazů však lze tuto ženu, pracující se svým bratrem v Bruselu, srovnávat s velikány, jako byl Anthonis van Dyck nebo Peter Paul Rubens. Právě jejich malby jsou v KHM hojně zastoupeny, a tak toto odvážné porovnání můžete zhodnotit sami na vlastní oči. Continue reading →