Když si vzpomenu na Benátky, první, co se mi vybaví, je chuť zteplalého vína s příměsí mořské vody a šťavnatých třešní, záblesk modrých očí, vůně rozmarýnu a svit zapadajícího slunce odrážejícího se od mořské hladiny, jejž pomalu vystřídal stříbřitý jas měsíce nad Il Redentore. Slyším zvuk šplouchajících vln, smích lidí vychutnávajících si společný večer na břehu Canal Grande, a i když sedím na tenké dece s plastovým kelímkem v ruce, plně si užívám milou společnost a poetickou atmosféru města. A v tomto okamžiku zcela chápu ty přede mnou, jež toto místo také okouzlilo a inspirovalo.

Cesta z Brna do Benátek autobusem trvá necelých deset hodin a až na moc přátelského stevarda uběhla rychle a rázem jsme se ocitly na rušném náměstí Piazzale Roma, kde nás čekal náš kamarád, jehož jsme se rozhodly navštívit. Měly jsme štěstí, že nám mohl nabídnout ubytování v centru města hned u Scuoly di San Rocco. Dotáhly jsme svoje kufry a po krátkém odpočinku a seznámení se s místním černookým Italem a jedním Nepálcem jsme se vydaly, vyzbrojeny mapou města, na první průzkum. Hned jsme navštívily proslulou Gallerii Academii, několik benátských kostelů a paláců. Byly jsme odzbrojeny velkolepou krásou benátských staveb a velkou četností starých mistrů, jejichž obrazy byly prakticky všude kolem. Během našeho putování jsme stály tváří v tvář Tizianovi, Tintorettovi, Sansovinovi a Canovovi. Krása jejich děl nás natolik vyčerpala, že jsme musely dát zavděk italské kávě a modernímu umění v galerii Peggy Guggenheimové, odkud jsme z terasy pozorovaly plující gondoly před paláci.

Benátky nabízí mnoho, většina volí známá místa z průvodců, což způsobuje neustálý dav proudící od San Marca po Ponte Rialto, avšak nejlepší atmosféru lze nasát procházkami a touláním se malými romantickými uličkami lemovanými mosty a kanály a ochutnávkou specialit, i když tiramisu není tak snadné získat.

Noci nepřinášely však jen potěšení, ale také přítomnost otravného, bzučivého hmyzu, který sdílel pokoj s námi. Avšak brzká rána s čerstvou kávou ve stínu rozmarýnového keře, do kterých nás probouzelo zvonění zvonů, vykoupila utrpení předchozích nocí. Po třech dnech jsme opouštěly Benátky s úsměvem na rtech a myšlenkou: kéž bychom si s sebou vzaly repelent a fenistil!