Na počátek drobné vysvětlení k poněkud neobvyklému výběru. Říjnové dílo měsíce mělo být původně věnováno Tintorettovi, malíři, jehož pětisté výročí narození si v Benátkách aktuálně připomínají dvěma výstavami. Tintoretto zaujímá v mém osobním žebříčku nejoblíbenějších umělců příčky nejvyšší. I proto mi zadání vybrat jedno jeho dílo a napsat o něm krátký text přišlo jako poměrně snadný úkol. Omyl. Hned na začátku se totiž vyjevily dvě nepřekonatelné překážky. Nejsem schopna vybrat jen jedno Tintorettovo dílo. A nejsem ochotná publikovat jeho tvorbu na webu, protože si myslím, že právě jemu ubírají reprodukce snad nejvíc. Bylo tedy třeba najít náhradní řešení a přitom se příliš nevzdálit od původního záměru. S drobným prodlením je nakonec říjnový příspěvek zde. A dokonce pojednává i o Tintorettově dílu (pravda, v poněkud přeneseném významu) – o jeho dceři Mariettě Robusti.

Marietta Robusti se bezpochyby řadí k nejznámějším umělkyním raně novověké Itálie. Zároveň však mezi nimi náleží k těm nejméně poznaným. Jméno, přibližné roky narození a úmrtí a pár zpráv z jejího života, které zaznamenal její první životopisec Carlo Ridolfi v Le maraviglie dell’arte (1648), a které jsou bez větších změn a zásadnějších korekcí parafrázovány v podstatě dodnes, to je vše, z čeho můžeme vycházet.

Portrét Marietty Robusti v Le maraviglie dell’arte, 1648

Mariettta se narodila někdy v 50. letech 16. století snad jako první dítě Tintoretta a jeho ženy Faustiny z benátské rodiny Episcopi. V literatuře se však setkáme i s variantou, že její matkou byla neznámá žena patrně německého původu. Mariettina tvorba je spojena s otcovou dílnou. V ní se školila a následně, společně se svými mladšími bratry Domenicem a Marcem, i působila. Vedle práce na dílenských zakázkách se věnovala, stejně jako většina tehdejších malířek, portrétní tvorbě. Již v antice byl portrét chápán jako hlavní a vhodný žánr pro ženu, šlo přeci o „pouhou“ nápodobu viděného, která nevyžadovala vlastní intelektuální přínos. A jak psal Giovanbattista Armenini v De‘ veri precetti della pittura (1587), i průměrný autor může být v portrétu mistrem, když umí dobře používat barvy. Marietta je nejspíš používat dobře uměla. Ridolfi uvádí, že ji na svůj dvůr zvali císař Maxmilián, španělský král Filip II. i arcivévoda Ferdinand II. Tyrolský. Tintoretto však s jejím případným odchodem z Benátek nesouhlasil. Patrně roku 1578 se Marietta provdala za zlatníka Marca Augustu. Zemřela pravděpodobně při porodu roku 1590 a je pochována v rodinné hrobce Episcopi v Santa Maria dell’Orto.

Nezodpovězenou zůstává rovněž otázka její tvorby. Již v Ridolfově době byly mnohé Mariettiny portréty členů významných benátských rodin, vzhledem k osudům aktérů a jejich potomstva, roztroušeny neznámo kde. Zbylá tvorba se „ztrácí“ v produkci Tintorettovy dílny. Plátno, jež bývá Mariettě Robusti nejčastěji připisováno, je její domnělý autoportrét z Vasariho koridoru v galerii Uffizi. Malba, kterou do florentské sbírky získal kardinál Leopoldo de Medici roku 1675, zachycuje mladou ženu ve světlých šatech stojící u klavichordu. Dívka třímá v ruce knihu s madrigalem Philippeho Verdelota – Madonna per voi ardo. Jeho text „má paní, hořím láskou k Vám“ naznačuje možnou souvislost vzniku obrazu se zásnubami či svatbou.

Autoportrét Marietty Robusti, kol. 1578, Florencie, Galleria degli Uffizi

Již v první literární zmínce o Mariettě v Borghiniho Il Riposo (1584) je Tintorettova dcera představena jako půvabná a ladná mladá žena, dokonale ovládající hru na cembalo, loutnu a další hudební nástroje. Až zcela na konec jsou zmíněny i její malířské schopnosti. Zvolené pořadí do značné míry odpovídá dobovým konvencím prezentace mladých dam z vyšší společnosti. Stejnou posloupnost volil například i Vasari pro představení Tizianovy žákyně Irene di Spilimbergo. Jistou konvenčnost údajné Mariettiny malby dokládají rovněž dochované autoportréty dvou snad nejznámějších současnic, Sofonisby Anguissoly a Lavinie Fontany. Obě malířky rovněž vyhotovily své podobizny s hudebními nástroji. Umělkyně na nich samy sebe představily jako kultivované ženy, k jejichž dovednostem hudební vzdělání neodmyslitelně patřilo.

Nejasný původ i smrt, opěvovaná krása, talent zmařený v mladém věku, neidentifikované dílo údajně zaměnitelné s tvorbou geniálního otce, jejich vzájemný blízký vztah, to vše vytvořilo kolem jména Marietty Robusti až legendistickou auru. Ridolfi píše o nesmírné bolesti a zkroušení, které Tintoretta zasáhly po náhle smrti milované dcery. Tato zmínka, jež podněcovala fantazii romantistů 19. století, ještě jednou vrátila Mariettu na malířská plátna. Na nich benátský mistr maluje svou nejlepší žačku i múzu mrtvou.

Léon Cogniet, Tintoretto maluje svou mrtvou dceru, 1843, Bordeaux, Musée des Beaux-Arts

Literatura:

Melania G. Mazzucco, Jacomo Tintoretto e i suoi figli. Storia di una famiglia veneziana, Milano 2009.

Carlo Ridolfi, The life of Tintoretto and of his children Domenico and Marietta (La Maraviglie dell’Arte), překlad Catherine Enggass a Robert Enggas, Pennsylvania State University 1984.

Louise Arizzoli, Marietta Robusti in Jacopo Tintoretto’s workshop – her likeness and her role as a model for her father, Studi di storia dell’arte 27 (2016), 2017, s. 105–114.

Catherine King, Looking a Sight. Sixteenth-Century Portraits of Woman Artists, Zeitschrift für Kunstgeschichte 58, 1995, 381–406.

Mary D. Garrard, Here’s Looking at Me. Sofonisba Anguissola and the Problem of the Woman Artists, Renaissance Quarterly 47, 1994, s. 556–622.

Zdroje obrázků: WikimediaCommons