Dílo měsíce | Zimní krajina s pastí na ptáky

Pieter Bruegel starší | 1565 | Musées royaux des Beaux-Arts de Belgique

Co jiného očekávat v tomto zimním období, než některý z notoricky známých Bruegelových obrazů zasněžených krajin s žánrově bohatou a pitoreskní stafáží? A zvláště teď, kdy je možné tyto malby zhlédnout na vídeňské výstavě v Kunsthistorisches Museu (2. 10. 2018 – 13. 1. 2019)! Takové obrazy mohou jistě rozveselit nejednu zachmuřenou mysl deprivovanou z nedostatku slunečního světla. Pro tento měsíc jsem zvolil mně snad nejmilejší – Zimní krajinu s pastí na ptáky, i když bych mohl mít k námětu jako milovník ptactva a fanoušek České společnosti ornitologické jisté výhrady. Obraz nicméně patří k jednomu z nejoblíbenějších malířových děl, které se, možná i pro svůj „kapesní“ formát, dočkalo množství kopií – známe jich na 130, zvláště ze 17. století.

Pieter Bruegel, Zimní krajina s pastí na ptáky

Tato malá dřevěná deska (37 x 55,5 cm), uložená v bruselském Musées royaux des Beaux-Arts de Belgique (Koninklijke Musea), vznikla ve stejné době jako Bruegelův cyklus Čtyř ročních období, v roce 1565. Malba byla objevena v roce 1925 a jistou chvíli se uvažovalo, že jde o práci podle Jana Bruegela staršího. V roce 2012 byla deska prozkoumána v rámci velkého projektu „The Brueg(H)el Phenomenon“ a i když se zjistily četné přemalby, přesto se podařilo díky charakteru autentické, velmi živé a spontánní malby přesvědčivě doložit autorství Pietera Bruegela staršího. Tato práce přitom tvoří součást dalších děl z  jistého „zimního období“ z let 1563–1566, na jejímž počátku stojí jeho Klanění tří králů. Vznik těchto  maleb se přitom někdy vykládá v rámci tehdejších tuhých zim, představujících v dějinách klimatických změn jistou malou dobu ledovou. Ze samotného Holandska to komentuje zápis z roku 1564 v kronice města Brabantu, která popisuje „nejchladnější zimu a mráz za posledních 53 let. Mnoho lidí v zemi umrzlo. Bylo tak chladno, že v Antverpách se mohlo na řece Schledt jezdit s koňmi a vozy od 14. listopadu do 18. února“.

Zimní krajina s pastí na ptáky představuje typickou Bruegelovu krajinomalbu pojatou z vyvýšené perspektivy. Malba skvělým způsobem vystihuje podstatu zimy a její ledově mrazivou atmosféru. Vidíme zasněženou holandskou vesnici 16. století v mělkém údolíčku, jejímž centrem prochází zamrzlá řeka. Prostředí rámují jednoduché domy se zasněženými střechami, kterým uprostřed vévodí kostel se zvonicovou věží. Na zamrzlé ploše říčky přitom dovádí mladí i dospělí bruslaři a předvádí spoustu kejklí – hrají hokej, točí káču, pohybují se rychle i obezřetně. Barevný charakter těchto postav, s červenými a modrými akcenty, vnáší do pochmurné tonality zimní krajiny působivé a kontrastní momenty. Ve srovnání např. se soudobou Bruegelovou malbou Lovců ve sněhu může tato malba působit jako v podstatě veselá, žánrová scéna, kde nikdo nepracuje a všichni se oddávají zimním radovánkám a kratochvílím. Je však otázka, zda je tomu tak skutečně.

Na první, či druhý pohled na malbě zaujme právě past na ptáky v pravé části popředí. V proporcích malby má tato past vytvořená ze starých prkenných dveří naddimenzovaný charakter a poutá bezesporu pozornost. Staré dveře jsou postaveny na tenké tyčce, od které vede provaz do tmavého okna v domku namalovaném úplně vpravo. Kdo se za ním skrývá, nevíme. Vidíme ale, jak se z početného a pestrého hejna někteří neopatrní opeřenci slétli na zob pod pastí a jejich svoboda se tak dostává do nebezpečí. Tento motiv se stal od samého počátku předmětem různých interpretací, které jeho prostřednictvím vykládaly malbu jako alegorii nestability a ohrožení lidské existence. Ptáci v blízkosti pasti tak ukazovali analogii bezstarostným bruslařům, kteří se podobně pohybují „na tenkém ledě“. Již Gustav Glück tak v roce 1932 spojil malbu s lidovými příslovími, které se v Holandsku objevují v několika variantách (např. Stát na praskajícím ledu – dostávat se do problémů; Vést někoho na led – přivádět někoho do nebezpečí; Jít na brusle  – dostávat se na scestí). Pomocí nich pak vyložil dílo jako emblém lidského hazardu a nejistoty, stejně jako ohrožení. Na něj poukazuje rovněž díra situovaná přímo v popředí, symbolicky snad představující (ďáblovu) past na lidi. Toto ideové východisko nemusí být nijak překvapující, když uvážíme, jak sám Bruegel téma přísloví akcentoval, například v „programové“ malbě Nizozemská přísloví z roku 1559, která představuje osobitou zábavnou hříčku směřující k záměrnému luštění jejich významů poučenými diváky.

Johann Mannlich, Sacra emblemata

Metafora ptačí pasti jako obrazu nástrah lidské existence a spásy duše byla poměrně rozšířená. Mohla se opírat i o žalmický obraz „Jak ptáče unikli jsme z pasti ptáčníka, my jsme unikli, léčka selhala!“ (Ž 124, 7) a v biblických textech bychom mohli nalézt řadu dalších obrazů ďábla, který na člověka a jeho duši líčí past. Taková metafora se přirozeně objevovala i v textech 16. století (např. v Lodi bláznů Sebastiana Branta) Podobné představy získávaly též obrazovou podobu, například v soudobém dřevořezu Hanse Sebalda Behama Ďábel jako lovec ptáků (1525), ale téma mělo svou tradici ještě v emblematické obraznosti 17. století (např. Johann Mannlich, Sacra emblemata, 1625, č. LXXVI). Toto alegorické pojetí ovšem není vzdálené ani Bruegelovi. Na jeho rytině Bruslaři u brány sv. Jiří se objevuje v několika jazycích příznačně moralizující text, který ve vztahu k bruslícím a zvláště padajícím postavičkám varuje před „kluzkostí lidského života“, tedy pomíjivostí a smrtelností člověka. Také obraz Zimní krajina s pastí na ptáky můžeme číst jako podobenství o člověku jako poutníku a jeho životě jako pouti, která je na cestě k toužebně očekávané spáse neustále ohrožována jeho slabostí, jíž jsou ďábelské síly vždy připraveny využít. Za bezstarostným a zdánlivě „realistickým“ výjevem zimní krajiny se tak může nacházet i moralizující varování.

Hans Sebald Beham, Ďábel jako lovec ptáků

Na druhé straně se ovšem upozorňuje na to, že by se tato významová rovina neměla přeceňovat, a zmíněný ikonologický výklad má i své odpůrce. Například Klaus Demus pobaveně tvrdí, že v  obraze je „tato past spíše líčena na ikonology“. Také aktuální podání v katalogu vídeňské výstavy je k takovým výkladům zdrženlivé, stejně jako k propojování Bruegelových maleb s dobovými příslovími. Věc je o to složitější, že nedávný technologický průzkum ukázal, že motiv pasti v pravé části obrazu nebyl od počátku připraven v podkresbě. Nepočítalo se tedy s ní od počátku a past byla domalována zcela nakonec. Proč se tak stalo až na závěr? Bylo to důsledek dodatečného kompozičního rozvrhování, anebo snaha dodat dílu alegorický smysl a přidat mu další vrstvu významu? Snad na přání objednavatele…? Odpovědi na takové otázky se nehledají snadno. Připomenutí tohoto půvabného obrazu tedy můžeme uzavřít názorem Sabine Pénot: „Otázky interpretace zůstávají otevřené a do určité míry jsou ponechány na názoru diváka“.

Pieter Bruegel starší, Bruslaři u brány sv. Jiří

Literatura:

Linda Bauer – Georg Bauer, The Winter Ladscape with Skaters and Bird Rap ny Pieter Bruegel the Elder, The Art Bulletin LXVI, 1984, č. 1, s. 145–150.

Sabine Haag (ed.), Bruegel. The Hand of the Master, Vienna 2018 (katalogové heslo, Sabine Pénot, s. 212–213)

Mark A. Meadow, Pieter Bruegel the Elder´s Netherlandisch Proverbs and the Practice of Rhetoric, Zwolle 2002.

Zdroje obrázků: WikimediaCommons, Metropolitan Museum of Art