Objevení antických měst Herkulánea a Pompejí v první polovině 18. století představovalo jeden z důležitých mezníků evropské kultury na prahu moderní éry. Nálezy autentického antického umění vzrušovaly v 18. a 19. století zástupy sběratelů, umělců, historiků i teoretiků umění. Ovlivnily podobu architektury, malířství, sochařství, uměleckého řemesla či interiérového designu. Jejich zkoumání formovalo počátky několika vědeckých oborů, muzejnictví a památkové péče. A také samotné téma zkázy obou měst pod Vesuvem se stalo nedílnou součástí moderní imaginace.
S objevováním měst tragického osudu se pojí desítky a stovky fascinujících příběhů. Mnohé jsou všeobecně známé, jiné pozapomenuté, další ještě čekají na badatele v přítmí archivů. My jsme se pokusili pro následující nepravidelný tematický seriál vybrat a připomenout díla, osobnosti či události, které vzájemně spojuje určitá souvislost s regionem střední Evropy. Jejich prostřednictvím bychom chtěli rovněž obecněji připomenout význam zmíněných archeologických objevů pro formování moderního vkusu a imaginace na přelomu 18. a 19. století.
Náš první příběh začíná fascinujícím nálezem učiněným v Herkuláneu v roce 1711 – tedy v době, kdy o Herkuláneu samotném dosud nikdo nic nevěděl. Město totiž bylo „oficiálně“ objeveno teprve v roce 1737. V roce 1709 zavály tehdejší bouřlivé válečné události do Neapole prince d’Elboeuf (vlastním jménem Emmanuel-Maurice de Lorraine, 1677–1763), francouzského generála jízdy ve službách habsburského císaře Josefa I. Prince na jihu Itálie okouzlila móda populárních „ville Vesuviane“, a proto se rozhodl postavit na místě mezi vulkánem a mořem své vlastní letní sídlo. K tomu byla třeba notná dávka odvahy, protože Vesuv sice probouzel v lidech dobrodružné a vzrušující představy, avšak díky pravidelným otřesům, dešti kamenů nebo dokonce proudům lávy vyvolával i značnou nervozitu.
Josef Rebell, Molo v Portici, 1818. Villa d’Elboeuf je znázorněna v levé části obrazu.
K princi d’Elboeuf se brzy po jeho příchodu donesly místní legendy o starověkých sochách a uměleckých předmětech, náhodně nalezených při kopání studní. Právě hluboké studny byly jediným způsobem, jak bylo možné se k zapomenutému starověkému městu přiblížit, neboť po více než 1630 let spočívalo pod dvacetimetrovou vrstvou lávy ztvrdlé na kámen. Princ proto zakoupil pozemek se studnou a s vidinou vlastních nálezů začal od jejího dna hloubit tunely. A měl štěstí. Jeho studna totiž ústila přímo na pódium antického divadla v samotném srdci Herkulánea. A protože ničivý proud lávy po výbuchu Vesuvu strhl bohatou sochařskou výzdobu divadla a nahrnul ji zčásti do prostoru jeviště, netrvalo dlouho a d’Elboeuf vynesl na světlo světa několik starověkých soch.
Plán divadla v Herkuláneu (Rocco Joachim de Alcubierre, 1739). Písmeno L označuje polohu studny, od které d’Elboeuf hloubil první tunely (zvýrazněné tečkami).
O dva roky později se tři nejslavnější ženské sochy vydaly na dobrodružnou cestu do střední Evropy. Generál d’Elboeuf daroval trojici mramorových vestálek svému velkému zastánci na vídeňském dvoře a nejslavnějšímu habsburskému vojevůdci, princi Evženu Savojskému (1663–1736). Princ Savojský je poté přikázal vystavit na čestném místě v Mramorové galerii svého velkolepého zahradního paláce Belvedere. Bílé antické sochy se tak staly součástí efektního barokního prostoru zasvěceného oslavě princových nedávných vojenských triumfů. Jak trefně podotkl Vít Vlnas, „bezpohlavní pieta klasicismu, která odsoudila antické sochy k pobytu v márničních glyptotékách, byla princi Evženovi a jeho architektovi zcela cizí.“ Poněkud trofejní charakter princovy sochařské sbírky názorně evokují i fiktivní pohledy do jeho zahrady, kde jsou slavné sochy vyobrazeny společně s exotickým inventářem Evženova zvěřince.
Mramorová galerie Dolního Belvederu ve Vídni na rytině Salomona Kleiner z alba Residences memorables de l’incomparable heros de nôtre siècle, 1740
Salomon Kleiner, rytina z alba Representation des animaux de la menagerie du prince Eugene François de Savoye, 1734.
Jestliže ve Vídni lesk barokního válečníka a obdivované celebrity možná poněkud zastiňoval jeho drahocenné sochy, v Drážďanech, kam byly po princově smrti v roce 1736 zakoupeny, se staly cílem obdivovatelů už ony samy. V roce 1755 je například ve svém průkopnickém spise „Myšlenky o nápodobě řeckých děl v malířství a sochařství“ postavil na piedestal vedle nejlepších děl starověkého Řecka jeden z „otců“ dějin umění Johann Joachim Winckelmann (1717–1768). A ještě pár let před Winckelmannem spatřila tři vestálky z jižní Itálie také mladičká saská princezna Marie Amálie (1724-1760).
Malá a velká žena z Herkulánea, mramor, přelom letopočtu. Drážďany, Staatliche Kunstsammlungen.
Marie Amálie byla pár měsíců nato jako čtrnáctiletá provdána za neapolského krále Karla III. (1716–1788). Osud tomu chtěl, že už krátce po svatbě byly v Neapoli pod patronátem královského dvora oficiálně zahájeny archeologické práce. Vykopávky pokračovaly právě tam, kde před téměř pětadvaceti lety skončil princ d’Elboeuf. Královský pár si v těsném sousedství princovy vily vybudoval vlastní palác Portici a v něm v roce 1758 otevřeli první veřejné muzeum antických starožitností z měst pod Vesuvem. Tři anonymní sochy s dobrodružnými osudy tak nepřímo odstartovaly nejslavnější archeologické vykopávky moderní éry.
Literatura
- Kordelia Knoll – Christiane Vorster – Moritz Woelk, The Herculaneum Women: History, Context, Identities, Los Angeles 2007
- Francis Haskell – Nicolas Penny, Taste and the Antique: The Lure of Classical Sculpture: 1500-1900, New Haven – London 1981
- Vít Vlnas, Princ Evžen Savojský. Život a sláva barokního válečníka, Praha 2002
