Počátkem února 1921 přijíždí po naléhání přátel na Emin zámek u Hrušovan nad Jevišovkou těžkou nemocí i zjitřenou poválečnou dobou vyčerpaný vídeňský historik Max Dvořák (1874–1921).

Majitel zámku, uměnímilovný aristokrat Karl Khuen-Belasi, zde svého profesora z vídeňské univerzity a přítele hostíval pravidelně a Dvořák si sem s povděkem jezdil odpočinout od dusného vídeňského prostředí. Zámecká knihovna mu nadto nabízela plný komfort k vědecké práci. I tentokrát mu stačí den na zotavení a opět se vrací k rozpracovaným dílům o malíři Schongauerovi a o památkové péči. V úterý 8. února se však jeho zdravotní stav opět prudce horší a ještě téhož dne Max Dvořák umírá ve věku pouhých 46 let. Zanechává po sobě vdovu s dvěma dcerami, ohromné nedokončené dílo a mnoho hluboce zasažených studentů.

Hrabě Khuen-Belassi mu o dva dny později vystrojí okázalý pohřeb s průvodem z Emina zámečku, bez smutečních projevů. Nejprve se uvažuje o převezení těla do Vídně a výstavbě mauzolea podle návrhu Adolfa Loose. Nakonec jsou ostatky Maxe Dvořáka ponechány na hrušovanském hřbitově a nad jeho hrobem je vztyčen rokokový kovaný kříž věnovaný knížetem Františkem z Lichtenštejna. Skromný hrob v městečku ležícím na moravsko-rakouské hranici je pro historika umění, který byl v posledních letech svého života nepřátelsky napadán ve vypjatě německém prostředí Vídně a s určitou závistí a obavami z návratu sledován z Prahy, vlastně docela symbolický.

Max Dvořák pocházel z rodiny lobkovického archiváře na zámku v Roudnici nad Labem. Vyrůstal v bezprostřední blízkosti aristokratické rodiny, obklopen proslulými uměleckými sbírkami ve zdejší obrazárně a s přístupem k bohatě vybavené zámecké knihovně. Archivářská služba se v rodině Dvořáků předávala již po dvě generace a Max byl tedy v rámci tradice svým otcem stanoven jako další nástupce. A tak se elegantní mladík aristokratického vzezření, poněkud bledý a melancholický, ale mnohostranně vzdělaný a s literárními ambicemi, vydává po studiích na gymnáziu na pražskou univerzitu a zapisuje se na historické vědy. Jejich výuka se zde v 90. letech 19. století pod pedagogickým působením Jaroslava Golla formuje jako přísně pozitivistická věda s jasně vymezenou metodou, důrazem na důkladnou kritiku pramenů a evropské souvislosti dějin. Max Dvořák zde získává pevné základy pro budoucí vědecké působení a ke Gollovi se po celý život hlásí jako ke svému učiteli. Rovněž si v Praze utváří celoživotní pevné přátelství s Josefem Šustou ze schwarzenberské Třeboně, se kterým sdílí podobné rodinné prostředí, hloubavou povahu i zájem o literární činnost.

Po dvou letech pokračuje ve studiích na vídeňském Institutu pro rakouský dějezpyt, kde se seznamuje s dějinami umění. „Musel jsem v institutu převzít správu kunsthistorického aparátu a stal jsem se takto oficiálním kunsthistorikem. Nedělám si z toho ovšem nic“, píše Josefu Šustovi v roce 1895. Brzy nato se však tomuto oboru rozhodne zasvětit celé své odborné působení, opouští myšlenku návratu do roudnického archivu a stává se asistentem profesora Franze Wickhoffa na uměleckohistorickém semináři. To mu umožňuje podnikat náročné studijní cesty po Francii a Itálii, habilitovat roku 1902 s prací o iluminovaných rukopisech Jana ze Středy a získat uznání odborné světové veřejnosti další prací o bratřích van Eyckových.

Výtvarné umění Dvořák zkoumal v rozsahu od antiky po současnost a vždy v úzké souvislosti s historickým vývojem. Z korespondence s Josefem Šustou vyplývá množství témat, kterých se chápal, a jeho zapálení pro vědeckou činnost. Většinu léta vždy trávil badatelsky v italských městech, osobně pak nejvíce tíhl k práci v Benátkách, především k dílu Tintoretta. Stále zůstává v kontaktu s českým prostředím, zejména pravidelně přispívá do Českého časopisu historického referáty o nejnovější literatuře a drobnými pracemi. Se značným úsilím se spolu s Wickhoffem věnuje boji proti diletantismu v dějinách umění a snaze postavit obor na pevnou metodologickou základnu. Přes zdánlivě skvělou vědeckou dráhu prožívá Dvořák nelehké období – chatrné zdraví mu často nedovoluje pracovat, materiálně je stále nezajištěn, k tomu v nacionální Vídni žije v jemu mnohdy nepřátelském prostředí a je trpce zklamán ze svých českých přátel po neúspěšném ucházení se o profesorské místo na pražské univerzitě.

Na jaře roku 1905 přebírá s určitým sebezapřením na žádost těžce nemocného profesora Aloise Riegla jeho funkce v komisi pro zachování památek, jež jej spolu s povinnostmi spojenými po jmenování mimořádným profesorem s univerzitními přednáškami odvádí od vědecké práce, která jej naplňovala ze všeho nejvíce. Veškeré své činnosti – reorganizaci památkové péče, přípravu zákona o ochraně památek, vydávání rakouské umělecké topografie i průpravu svých studentů, vykonává s pílí a smyslem pro povinnost. Ostatně za svou dnešní proslulost Max Dvořák nepochybně vděčí právě své činnosti v oblasti památkové péče a mnoha oddaným studentům po celé Evropě, kteří se k němu celý život hlásili.

Tuto horečnatou aktivitu poněkud přerušily události první světové války, které mu paradoxně opět přinesly více času na vědeckou činnost, jež vyvrcholila v monografii Der Idealismus und Naturalismus in der gotischen Skulptur und Malerei (1918). Jeho pojetí dějin umění se zde proměnilo: namísto předchozího formalistického pohledu na ně nově pohlížel jako na výraz proměn lidského ducha. Jeho práce byla zároveň zakotvená v pevných metodologických základech vídeňské školy založené na přesném studiu pramenů a zevrubné znalosti zkoumaných památek. Přes tísnivé poměry po zániku monarchie, vlastní nejisté postavení na vídeňské univerzitě i otřesené zdraví dále pracoval na tématech, kterými tuto novou koncepci ilustroval – malířství v katakombách, studie o manýrismu a další. Krátce před koncem semestru, během kterého přednášel o manýrismu a počátcích barokního umění, se počátkem roku 1921 po jedné z přednášek tělesně zhroutil a odjel načerpat síly na jihomoravský venkov…

Pokud byste chtěli poznat Dvořákův život a osobnost hlouběji, fascinujícím pramenem je edice korespondence s přáteli Josefem Šustou, Josefem Pekařem a učitelem Jaroslavem Gollem, kterou v roce 1936 pod názvem Listy o životě a umění vydal Dvořákův žák Jaromír Pečírka. Zachycuje jeho odborné i lidské zrání od dekadentních studentských let až k uznávané vědecké osobnosti i badatelskou praxi historika umění na přelomu století. A jaký tedy Max Dvořák byl? Křehký muž s podlomeným zdravím a silnými sklony k určité osobní melancholii a samotářství. Zároveň z dopisů vysvítá jeho břitký, sebeironický humor, kterým pohotově komentoval dění kolem sebe. Především byl ale člověkem, jemuž byla vědecká práce samotná skutečným smyslem života. Historik Josef Šusta na něj vzpomíná slovy:

„Nápadně hezký, nasnědlý mladík s tesklivým výrazem krásně obrvených očí, jemuž drobný knírek a lehce zvlněný vlas, vyznívající v krátkých anglických licousích dodával aristokratické pěstěnosti. Vleklé plicní katary vzbudily u něho náladu bytosti odsouzené ku krátkému jen nebo polovičatému žití. Voním od mládí vůní pohřebních tuberos, bylo jeho obvyklé rčení a osud nalomeného květu dodával mu nepochybně wertherovského kouzla… Nebyla to však planě preciosní koketerie, nýbrž skutečná nedůvěra v možnost normálně sytého žití… Vskutku kryla však tato dosti slabá tělesnost zdroj veliké síly a vnitřní odolnosti, stejně jako se klidná zdrženlivost osvědčila jako pouhá zástěra podivuhodné schopnosti vrcholných výkonů… Nosným pilířem Dvořákovy bytosti byla bohatě tvořivá inteligence vybavená zcela osobitým darem pronikavého vidění i cítění, která dovedla i prosté postřehy ozlatiti leskem jedinečnosti.“

Použité zdroje:

Jaromír Pečírka, Max Dvořák [životopis], in: Max Dvořák, Umění jako projev ducha: výbor z díla. Praha, 1936, s. 1–42.

Pavla Vošáhlíková, Biografický slovník českých zemí, 15. sešit, Dvořák–Enz. Praha 2012, s. 488–489.

Jaromír Pečírka, Dr. Max Dvořák, Roudnice nad Labem 1966.

Rudolf Fukal: V Hrušovanech nad Jevišovkou je pochován učenec evropského jména (Věnováno památce dr. Maxe Dvořáka), Vlastivědný věstník moravský, č. 13, 1958.

Max Dvořák – Jaroslav Goll – Josef Pekař – Josef Šusta, Listy o životě a umění: dopisy Jaroslavu Gollovi, Josefu Pekařovi a Josefu Šustovi. Praha 1943.

https://eminzamek.cz, vyhledáno 25.2.2020.