Ve spolupráci Královského muzea výtvarných umění (KMSKA) s Museum Oudenaarde (MOU) vznikla výstava věnovaná známému vlámskému malíři žánrových maleb 17. století, Adriaenu Brouwerovi (1605–1638), jehož rodným městem je právě Oudenaarde. Brouwer za svůj krátký život namaloval asi 70 děl, přičemž výstava prezentuje téměř polovinu z nich, a to vůbec poprvé pohromadě, včetně děl umělců Brouwerova okruhu. Continue reading
Konec měsíce února lze využít k návštěvě některé z výstav Národní galerie v Praze. Za pozornost stojí stále probíhající výstava Norbert Grund (1717-1767) / Půvab všedního dne v Paláci Kinských na Staroměstském náměstí, která seznamuje návštěvníky s výjevy z běžného života, ale také s kabinetními kusy rokokového malíře působícího v Praze. Continue reading
Ve dnech 28. – 30. října 2016 proběhla exkurze Semináře dějin umění do rakouských měst Graz a Wiener Neustadt. Tématem byly především pozdně středověké a raně novověké památky (například zámek Eggenberg a jeho umělecké sbírky, katedrála v Grazu, Neukloster ve Wiener Neustadt) s drobnými exkurzy do současného umění a architektury (Kunsthaus Graz). Jako ohlédnutí za studijní cestou přinášíme krátký fotoreport. Continue reading
V roce 2016 uběhlo 250 let od úmrtí jednoho z nejvýznamnějších barokních architektů českého původu Františka Maxmiliána Kaňky. Pod záštitou Kotěrova centra architektury u této příležitosti vznikla výstava a s ní související katalog. Publikace s názvem Slavné stavby Františka Maxmiliána Kaňky, jejímž autorem je Pavel Vlček, profesor dějin umění a jeden z předních historiků architektury, představuje životní osudy tohoto architekta, který výrazným způsobem ovlivnil vývoj barokní architektury na našem území.
Po stručném úvodu seznamujícím čtenáře s klíčovými momenty architektova života, představuje Vlček v chronologickém sledu na čtyřicet pět realizací, kterých se Kaňka prokazatelně zhostil. Mezi ně řadíme například projekty realizované pro významné představitele šlechtických rodů jako jsou Černínové, Valdštejnové a Kinští. Vlček neopomíjí zdůraznit ani důležité hráče na poli církevního mecenátu, mezi které řadíme především pražské jezuity. Závěrem autor doplňuje publikaci i o pětici staveb, u kterých je autorské určení nejednoznačné, nicméně vykazují stopy Kaňkovy práce.
Informačně bohatý text se Vlčkovi podařilo vměstnat na celých 144 stran, které kromě čtivých pasáží představujících okolnosti vzniku a analyzujících formální znaky jednotlivých realizací autor rovněž doplňuje o bohatý obrazový materiál. Ten sestává nejen z fotografií současného stavu objektů a půdorysných schémat, ale především dobových maleb zachycujících stavby či kreseb a nárysů samotného Kaňky, které nám dávají možnost ještě lépe prozkoumat schopnosti tohoto významného architekta.
Umění tkaných tapisérií kvetlo v zemích Beneluxu již od středověkých dob, ale svého uměleckého a ekonomického vrcholu dosáhlo během 16. století za nadvlády Habsburků. Ti byli aktivní jak v získávání tapisérií, tak při zvětšování průmyslu s tapiseriemi a udržování jejich ekonomické důležitosti. Brusel, jenž byl hlavním centrem tapisérií, v této oblasti průmyslu zaměstnával kolem 15 000 pracovníků.
Tapisérie mohly být srolovány a snadno převezeny mezi množstvím rezidencí vladaře, byly proto oblíbeny pro jednodušší transport, než je možný u maleb a také pro menší citlivost k poškození. Císař Karel V. měl sbírku čítající 96 tapisérií, které vždy cestovaly s ním. Tapisérie byly zavěšeny při všech velkých příležitostech jako křtech, korunovacích, svatbách a pohřbech a utvářely veřejný obraz o vladaři, jeho moci, bohatství a vznešenosti. Vlámské tapisérie jsou často srovnávány s italskými freskovými malbami, pro jejich narativní funkci a politický význam.
Publikace Habsburg Tapestries je čtvrtým svazkem série Studies in western tapestries, kterou vydává Brepols.
Zdroj obrázku: Booktopia
Ludvík XIV. je v této knize představen nejen jako patron a sběratel maleb, ale především tapisérií, které tvoří jednu z nejvýznamnějších částí majetku francouzských královských sbírek. Král žil obklopen uměleckými díly, které se podílely na vytváření nejkrásnějšího paláce v Evropě a byl obdivován již za svého života jako patron (architektury, zahradního designu, maleb, soch, tkaných gobelínů) všech forem umění, které kvetly pod vizí a vedením jeho talentovaného a všestranného dvorního malíře Charlese le Bruna.
Královská kolekce zahrnuje velmi staré, ale i soudobé kusy, které následují modely největších mistrů renesance a barokní doby jako byl Raffel, Guilio Romano či Petr Paul Rubens. V knize je představena sbírka, která patřila francouzskému království v době vlády Ludvíka XIV., se scénami zobrazujícími příběhy z bible, historie a mytologie.
Mimořádné výdaje peněz, času a uměleckého talentu, jež byl vynaložen na tapiserie, měl dát najevo vzdělanost, virtuozitu a estetickou sofistikovanost jejich patrona. Ludvík formoval jednu z největších raně moderních evropských sbírek tapisérií, jež ke konci jeho vlády obsahovala kolem 2650 kusů.
Zdroj obrázku: The Getty Store
Procházka zahradami, a nejen tak ledajakými. Zahradami, které vznikaly a proměňovaly se po osm století. Vliv na ně měly různé kultury a styly, přes Francii a Anglii se můžeme dostat až do Asie. Jsou nádherné, tajemné a dech beroucí. Přesně tak se dají popsat Vatikánské zahrady. A přesně tak je představuje Alberta Campitelli ve své knize The Vatican Gardens: An Architectural and Horticultural History.
Publikace je koncipována chronologicky a soustřeďuje se na vývoj a dekoraci Vatikánských zahrad za vlády papežů, kteří jejich podobu významně ovlivnili. Autorka se snaží čtenáře vtáhnout do jednotlivých století a let nejen za pomoci dnešních fotografií, ale také maleb, vedut, historických plánů a grafik, čímž vykresluje takřka dokonalý obrázek doby. Nesoustředí se však jen na podobu zahrad, ale i na život v nich, a proto přidává dobové historky o papežích, jak který zahradu vnímal a užíval. Vše je podpořeno na počátku každé kapitoly plánkem zahrady, a tak si můžeme představit, jak se zahrady rozrostly či proměnily od předchozích úprav. Zajímavostí je také zařazení botanických informací o vysazovaných rostlinách, což je prezentováno v podobě vyobrazení jednotlivých rostlin soudobými autory.
Kniha je rozdělena do devíti kapitol, přičemž první až osmá pojednávají právě o Vatikánských zahradách a jejich proměnách za jednotlivých papežů. Například kapitola sedmá je věnována 19. století, vlivu Francie, anglického stylu zahrad a také papežům zahradníkům. Poslední, devátá kapitola mírně vybočuje z konceptu knihy a tím ji ozvláštňuje. Je věnována „papežům na prázdninách“. Papeži se jezdili dnešními slovy rekreovat do vily v městečku Castel Gandolfo a poslední kapitola je zaměřena právě na ni a její vývoji od středověku po 20. století.
Foto: www.abbeville.com
Hybrid Renaissance: Culture, Language, Architecture je název v pořadí osmadvacáté knihy Petera Burka. Cambridgeský profesor ve své nejnovější publikaci již tradičně pohlíží na svět raného novověku neotřelým pohledem kulturního a sociálního historika a tentokrát zkoumá období renesance jako živý organismus, ve kterém vedle sebe koexistují a prolínají se nejrůznější vlivy. Na příkladu italského i neitalského prostředí poukazuje na to, jakým způsobem se podařilo propojit italskou renesanční kulturu s kulturou evropského i mimoevropského prostoru. Burkovým cílem je pak prozkoumat nově vznikající formy, které pramení ze spojení starší lokální tradice a nově přicházejících podnětů italské renesance.
Ve svém textu pracuje s pojmem „hybridizace“, prostřednictvím kterého se snaží vypořádat s vnímáním kultury jako statického stavu a poukázat na skutečnost, že se jedná o neustále se proměňující fenomén „bez ostrých hran“. Burke v úvodu knihy zdůrazňuje, že „hybridizace“ může mít pro rozvoj kultury značný potenciál. Předkládá například domněnku, že vykořenění tradic a přenos myšlenek do jiného prostředí může být často předpokladem kreativity. Vzájemná interakce dvou myšlenkových světů, která probíhá srze debatu a často i nepochopení názorů dílčích stran, vede k výměně vědomostí.
Burke zkoumá „hybriditu“ v širokých kulturních a sociálních souvislostech. Neopomíjí se zastavit u otázky migrace, globalizace či multikulturalismu raného novověku, dívá se na rozlišné demografické skupiny a zkoumá tak prostředí dvora či města. Neopomíjí ani jazykovou stránku, literaturu, hudbu, otázku náboženství či filozofie. V neposlední řadě pak otevírá v kapitolách věnovaných architektuře, respektive umění, otázku vizuální kultury. Zde Burke poodhaluje významy použitých vizuálních forem. Věnuje se tak například pronikání flámského umění do Itálie a jeho roli v dvorské kultuře.
Objemná monografie Petra Brandla (1668–1735) zpracovaná Jaromírem Neumannem, měla v rukopisné verzi přes tři tisíce stran. Tato rozsáhlá práce k publikaci připravená editorkou Andreou Steckerovou si klade za úkol představit v prvním svazku čtenáři historika umění Jaromíra Neumanna (1924–2001) a jeho dvanáct studií o Petru Brandlovi. Druhý svazek pak tvoří katalog děl s bohatou obrazovou přílohou. Continue reading
Pobělohorská doba, třicetiletá válka, rekatolizace Evropy a především Albrecht z Valdštejna. Dvoudílná kniha vydaná v roce 2017 přináší komplexní pohled na jedno z nejzajímavějších období vůbec, které přineslo rozvoj stavitelství a ovlivnění italskou stavební kulturou. Zabývá se realizovanými, ale i plánovanými stavbami ve frýdlantském vévodství a také často zkoumaným Valdštejnovým pražským palácem.
Zdroje: Databazeknih
