Srdečně zveme na mimořádnou přednášku našeho zahraničního hosta

Pobyt Petra Brandla ve slezském Křesoboru (1731–1732) byl posledním „zlatým obdobím“ v kariéře slavného českého barokního malíře. Byla to doba intenzivní tvůrčí činnosti, o čemž svědčí poměrně mnoho dochovaných Brandlových obrazů. Byl to také čas bujaré zábavy a velkých nákupů. Bohaté archivní zdroje nám umožňují nahlédnout do zákulisí nevázaného a bezstarostného soukromého života umělce…

Continue reading →

V roce 2016 uběhlo 250 let od úmrtí jednoho z nejvýznamnějších barokních architektů českého původu Františka Maxmiliána Kaňky.  Pod záštitou Kotěrova centra architektury  u této příležitosti vznikla výstava a s ní související katalog. Publikace s názvem Slavné stavby Františka Maxmiliána Kaňky, jejímž autorem je Pavel Vlček, profesor dějin umění a jeden z předních historiků architektury, představuje životní osudy tohoto architekta, který výrazným způsobem ovlivnil vývoj barokní architektury na našem území.

Po stručném úvodu seznamujícím čtenáře s klíčovými momenty architektova života, představuje Vlček v chronologickém sledu na čtyřicet pět realizací, kterých se Kaňka prokazatelně zhostil. Mezi ně řadíme například projekty realizované pro významné představitele šlechtických rodů jako jsou Černínové, Valdštejnové a Kinští. Vlček neopomíjí zdůraznit ani důležité hráče na poli církevního mecenátu, mezi které řadíme především pražské jezuity. Závěrem autor doplňuje publikaci i o pětici staveb, u kterých je autorské určení nejednoznačné, nicméně vykazují stopy Kaňkovy práce.

Informačně bohatý text se Vlčkovi podařilo vměstnat na celých 144 stran, které kromě čtivých pasáží představujících okolnosti vzniku a analyzujících formální znaky jednotlivých realizací autor rovněž doplňuje  o bohatý obrazový materiál. Ten sestává nejen z fotografií současného stavu objektů a půdorysných schémat, ale především dobových maleb zachycujících stavby či kreseb a nárysů samotného Kaňky, které nám dávají možnost ještě lépe prozkoumat schopnosti tohoto významného architekta.

Ludvík XIV. je v této knize představen nejen jako patron a sběratel maleb, ale především tapisérií, které tvoří jednu z nejvýznamnějších částí majetku francouzských královských sbírek. Král žil obklopen uměleckými díly, které se podílely na vytváření nejkrásnějšího paláce v Evropě a byl obdivován již za svého života jako patron (architektury, zahradního designu, maleb, soch, tkaných gobelínů) všech forem umění, které kvetly pod vizí a vedením jeho talentovaného a všestranného dvorního malíře Charlese le Bruna.

Královská kolekce zahrnuje velmi staré, ale i soudobé kusy, které následují modely největších mistrů renesance a barokní doby jako byl Raffel, Guilio Romano či Petr Paul Rubens. V knize je představena sbírka, která patřila francouzskému království v době vlády Ludvíka XIV., se scénami zobrazujícími příběhy z bible, historie a mytologie.

Mimořádné výdaje peněz, času a uměleckého talentu, jež byl vynaložen na tapiserie, měl dát najevo vzdělanost, virtuozitu a estetickou sofistikovanost jejich patrona. Ludvík formoval jednu z největších raně moderních evropských sbírek tapisérií, jež ke konci jeho vlády obsahovala kolem 2650 kusů.

Zdroj obrázku: The Getty Store

Procházka zahradami, a nejen tak ledajakými. Zahradami, které vznikaly a proměňovaly se po osm století. Vliv na ně měly různé kultury a styly, přes Francii a Anglii se můžeme dostat až do Asie. Jsou nádherné, tajemné a dech beroucí. Přesně tak se dají popsat Vatikánské zahrady. A přesně tak je představuje Alberta Campitelli ve své knize The Vatican Gardens: An Architectural and Horticultural History.

Publikace je koncipována chronologicky a soustřeďuje se na vývoj a dekoraci Vatikánských zahrad za vlády papežů, kteří jejich podobu významně ovlivnili. Autorka se snaží čtenáře vtáhnout do jednotlivých století a let nejen za pomoci dnešních fotografií, ale také maleb, vedut, historických plánů a grafik, čímž vykresluje takřka dokonalý obrázek doby. Nesoustředí se však jen na podobu zahrad, ale i na život v nich, a proto přidává dobové historky o papežích, jak který zahradu vnímal a užíval. Vše je podpořeno na počátku každé kapitoly plánkem zahrady, a tak si můžeme představit, jak se zahrady rozrostly či proměnily od předchozích úprav. Zajímavostí je také zařazení botanických informací o vysazovaných rostlinách, což je prezentováno v podobě vyobrazení jednotlivých rostlin soudobými autory.

Kniha je rozdělena do devíti kapitol, přičemž první až osmá pojednávají právě o Vatikánských zahradách a jejich proměnách za jednotlivých papežů. Například kapitola sedmá je věnována 19. století, vlivu Francie, anglického stylu zahrad a také papežům zahradníkům. Poslední, devátá kapitola mírně vybočuje z konceptu knihy a tím ji ozvláštňuje. Je věnována „papežům na prázdninách“. Papeži se jezdili dnešními slovy rekreovat do vily v městečku Castel Gandolfo a poslední kapitola je zaměřena právě na ni a její vývoji od středověku po 20. století.

Foto: www.abbeville.com

Hybrid Renaissance: Culture, Language, Architecture je název v pořadí osmadvacáté knihy Petera Burka. Cambridgeský profesor ve své nejnovější publikaci již tradičně pohlíží na svět raného novověku neotřelým pohledem kulturního a sociálního historika a tentokrát zkoumá období renesance jako živý organismus, ve kterém vedle sebe koexistují a prolínají se nejrůznější vlivy. Na příkladu italského i neitalského prostředí poukazuje na to, jakým způsobem se podařilo propojit italskou renesanční kulturu s kulturou evropského i mimoevropského prostoru. Burkovým cílem je pak prozkoumat nově vznikající formy, které pramení ze spojení starší lokální tradice a nově přicházejících podnětů italské renesance.

Ve svém textu pracuje s pojmem „hybridizace“, prostřednictvím kterého se snaží vypořádat s vnímáním kultury jako statického stavu a poukázat na skutečnost, že se jedná o neustále se proměňující fenomén „bez ostrých hran“. Burke v úvodu knihy zdůrazňuje, že „hybridizace“ může mít pro rozvoj kultury značný potenciál.  Předkládá například domněnku, že vykořenění tradic a přenos myšlenek do jiného prostředí může být často předpokladem kreativity. Vzájemná interakce dvou myšlenkových světů, která probíhá srze debatu a často i nepochopení názorů dílčích stran, vede k výměně vědomostí.

Burke zkoumá „hybriditu“ v širokých kulturních a sociálních souvislostech. Neopomíjí se zastavit u otázky migrace, globalizace či multikulturalismu raného novověku, dívá se na rozlišné demografické skupiny a zkoumá tak prostředí dvora či města. Neopomíjí ani jazykovou stránku, literaturu, hudbu, otázku náboženství či filozofie. V neposlední řadě pak otevírá v kapitolách věnovaných architektuře, respektive umění, otázku vizuální kultury. Zde Burke poodhaluje významy použitých vizuálních forem. Věnuje se tak například pronikání flámského umění do Itálie a jeho roli v dvorské kultuře.