Až do 16. ledna 2022 je v Rijksmuseu možné zhlédnout výstavu Remember me. More than 100 Renaissance portraits, from Dürer to Sofonisba, v rámci které muzeum vytvořilo na svých webových stránkách také interaktivní „ochutnávku“ vystavovaných portrétů členěných do devíti tematických sekcí. V jedné z nich je i dílo malířky Sofonisby Anguissoly, konkrétně portrét malířčiných sester hrajících šachy (1555). Právě tohoto zobrazení tradiční deskové hry se týká listopadový Příběh měsíce, ve kterém se pokusím přiblížit jeho výjimečnost.
Motiv šachů se zdá být aktuální také v souvislosti se seriálem Dámský gambit (2020), jenž získal řadu prestižních ocenění. Jak tento seriál dokazuje, ani v šedesátých letech 20. století nebyla hra v šach považována za disciplínu zcela vhodnou pro ženy. Ačkoliv byly šachy tradičně pojímány jako záliba elitních mužů, snoubící v sobě rozum a chaos, i ženy se aktivně zapojovaly do hry, přestože jejich role byla v tomto ohledu až do 16. století jen podružná. Svůj původ mají šachy nejspíš v Indii či Persii, odkud se kolem roku 1000 n. l. dostaly přes Arábii do Evropy. Od 13. století se šachy staly oblíbenou zábavou šlechty a duchovenstva, ovšem nebyly jen pouhou kratochvílí, nabízející se jako alternativa hazardních her, ale představovaly rovněž disciplinované cvičení, pomocí něhož hráči vylepšovali své bojové strategie.
Paris Bordone, Dva šachisté, 1550–1555
Nadřazenost šachů nad hazardními hrami znázornil malíř Paris Bordone v obraze Dva šachisté (1550–1555). Zatímco v pozadí se odehrává karetní hra založená na náhodě, u akcentovaných šachů v popředí není pro vrtkavou fortunu místo – tato elitní činnost totiž vyžaduje studijní přípravu, která spolu se strategickými schopnostmi a zkušenostmi rozhoduje o výsledku namísto pouhé štěstěny. Je naprosto zřejmé, že distingovaní hráči jsou z vyšší společnosti a vhodné vzdělání si tak mohli dovolit. Zobrazeny jsou zde také ženy, které se však nacházejí v krajině za zdí, distancované od „mužských“ aktivit.
Liberale da Verona, Hráči šachu, 70. léta 15. století
Ženy byly sice také již od 14. století zobrazovány při hře v šachy, ale vždy společně s mužským protějškem. Tyto výjevy však spíše než realitu všedního dne odrážely středověké romány, básně a moralistická pojednání, v nichž měly šachy značně erotický význam. Oběma hráčům totiž umožňovaly otevřeně flirtovat ve společnosti, pročež bývá daný motiv podle básně Francesca de Castellví označován jako scachs d’amor, tedy „šachy lásky“. V příbězích se totiž hrávalo o panenství dotyčné dámy, které bylo vítěznou cenou. Naopak v případě prohry by muž přišel o hlavu, ovšem takový výsledek se nikdy nepředpokládal, jelikož něžnějšímu pohlaví nutné vzdělání a strategické myšlení nepříslušelo. V jednom rytířském románu z 15. století má podobný příběh moralizující charakter. Figuruje v něm dcera krále Ivoryna, která je zde vykreslena jako roztoužená dívka těšící se na svou prohru. Té se sice dočká, ovšem její soupeř vévoda Huon z Bordeaux se jako chrabrý rytíř rozhodne vítězné situace nevyužít a o počestnost ji nepřipraví. Tím román, potažmo i jeho ilustrace, varuje před ženským chtíčem a oslavuje mužskou (křesťanskou) ukázněnost a sebekontrolu.
Giulio Campi, Šachy, 1530–1532
Podobného vyznění je i obraz Šachy (1530–1532) od cremonského malíře Giulia Campiho (dříve připisovaný Sofonisbě Anguissole). Jeho ikonografie navazuje na umělecké i literární konvence, a má tedy silný erotický podtext. Znázorněná žena svým zapojením do hry opět riskuje svou počestnost a v očekávání prohry ostýchavě odvrací zrak směrem k šaškovi, reprezentujícímu bláznovství. Kromě gest a symbolů, jež námět sexualizují (např. ženin ukazující prst ve stejném směru jako protivníkův meč v pochvě, sundaná rukavice či falicky vyznívající předmět v šaškově ruce), zde malíř prokazuje i znalosti soudobých pravidel hry. Královně (šachové figuře) byly totiž právě někdy na konci 15. století uděleny vyšší pravomoci – získala kombinované schopnosti střelce a věže, a stala se tak nejnebezpečnější figurou na šachovnici. Královnina získaná převaha zřejmě vedla k novému pojmenování pozměněné hry, a to „bláznivé šachy“ (scacchi alla rabiosa). Hlavní postavy Campiho malby, žena s protihráčem a šašek, zde zároveň zosobňují jednotlivé šachové figury a reprezentují tak tzv. „živé šachy“. Mužský hráč představuje jezdce, žena královnu dominující jak šachovnici, tak i celé kompozici malby, a postava šaška odpovídá střelci, jenž byl tehdy označován latinsky jako Stultus, tedy jako hlupák či blázen.
Sofonisba Anguissola, Malířčiny sestry hrající šachy, 1555
Portrét sester Sofonisby Anguissoly se oproti tomu zdá být naprosto přelomový, neboť nezobrazuje žádné muže, a je tak zbaven jakýchkoliv sexuálních konotací. Šachy tady naopak vypovídají o kvalitním humanistickém vzdělání zobrazených, které nejen že zvyšovalo jejich společenský status, ale také mohlo snížit hodnotu věna požadovaného potenciálními nápadníky. Vzhledem k tomu, že malba byla původně vystavena na prominentním místě v jejich rodinném sídle, mohlo být právě to důvodem pro vznik portrétu. Královnu (dámu) lze v tomto případě chápat jako symbol ctnostné ženy, kterou se chce každá z dívek stát. Zatímco Lucia, nejstarší ze sester, drží kýženou královnu, mladší Minerva sice hru zvládá, ale stále se ještě připravuje, aby i ona získala ctnostnou královnu, a nejmladší Europa se teprve učí být ctnostnou dívkou, stejně jako se učí hrát šachy, a tak drží pěšáka. Aby malířka zdůraznila jejich cudnost a počestnost, zobrazila sestry v šatech s vysokým límcem. Ačkoliv sama na obraze zachycena není, zpřítomňuje se formou nápisu na okraji šachovnice: Sofonisba Anguissola, panenská dcera Amilcara, namalovala ze života tři své sestry a jejich služebnou roku 1555. Samotná šachovnice také dokládá urozený původ dívek, jelikož jsou jednotlivá pole intarzována, a nikoliv jen namalována, jako je tomu u Campiho obrazu.
Na rozdíl od dřívějších znázornění šachů tedy sice tento výjev nenaráží na erotiku či moralistní poučení, jeden tradiční aspekt si však ponechává, a to reprezentační funkci, která je ovšem nově propůjčena urozeným dívkám, a ne pánům. Sofonisba tak dává pomyslný šach mat „šachům lásky“ a inovuje význam této elitní hry.
Zdroje:
Robin O’Bryan (ed.), „Mad Chess“ with a Mad Dwarf Jester, in: idem, Games and Game Playing in European Art and Literature, 16th–17th Centuries, Amsterdam 2019, s. 75–92.
Patricia Simons, (Check) Mating the Grand Masters: The Gendered, Sexualized Politics of Chess in
Renaissance Italy, Oxford Art Journal XVI, č. 1, 1993, s. 59–74.