médii před nedávnem proletěla Zpráva, že v Ostravě má být postaven nejvyšší mrakodrap v Česku. Místní pracoviště Národního památkového ústavu následně vystoupilo proti této 235 metrů vysoké stavbě, protože by zásadním způsobem přetvořila nezaměnitelné panorama Ostravy. Taková kontroverzní situace je ideálním výchozím bodem pro rekapitulaci uměleckého zobrazovaní města, o kterém se ve 20. století tvrdilo, že nemá minulost.

Ostrava Tower navržená brněnským ateliérem Chybík + Krištof má mít tvar přesýpacích hodin a vzniknout na území tzv. Karoliny. Tento původně průmyslový areál prochází v posledních patnácti letech transformací ve standardní městskou čtvrť, nachází se však mezi historickým centrem a industriální zónou Dolní oblasti Vítkovic. NPÚ tak ve svém vyjádření poukazuje na to, že mrakodrap by se vklínil mezi stávající výškové i památkové dominanty, jimiž je na jedné straně krom kostelních věží především 86 metrů vysoká konstruktivistická věž Nové radnice z roku 1930, a na straně druhé průmyslový areál s těžní věží a vysokými pecemi.

Vysoké pece, těžní věže, Nová radnice a ani většina kostelů však ve městě nemají příliš dlouhou historii. Vždyť železárny ve vesnici Vítkovice vznikly teprve v roce 1828 a až do poloviny 19. století byla Ostrava ospalým venkovským městečkem se zhruba 5000 obyvateli a jediným svatostánkem. Původními pohledovými dominantami tak byla věž staré radnice, původně z 16. století, a věž kostela sv. Václava, původně ze 14. století. Vzhledem k perifernímu postavení městečka už od jeho vzniku ve 13. století až do průmyslové revoluce, pochází nejstarší zobrazení Ostravy až z roku 1699. Nejedná se o vedutu, ale o mapu, zachycující jen část města a především tok řeky Odry s vesnicemi Svinovem (A), Zábřehem (se zámkem, H), Novou Vsí (D), a Čertovou Lhotkou (D). Mapa sloužila jako podklad ve sporu o nový most přes řeku, který město vedlo s majitely sousedního panství rodem Vlčků (Wilczků) z Dobré Zemice. Samotné město je v levém dolním rohu (G), a ačkoliv není zakresleno celé, obě zmíněné věže zcela jasně dominují jeho obrysům. Kostel má věžici lemovanou renesančními stínkami, radnice je osazena helmicí doplněnou dvěma lucernami a báněmi, na jejím vrcholu byl umístěn městský znak – bílý kůň ve skoku. Město obepínají v té době již nefunkční středověké hradby s věžovou bránou a celé je obrůstá zeleň. Okolí samotné je také ukázkou klidné a ospalé rurální krajiny s políčky, kopečky a cestami.

Skutečně první umělecké zobrazení Moravské Ostravy tak představuje až kolorovaná kresba  datovaná rokem 1728. Jejím autorem byl nejspíše městský písař Ferdinand Palhon, protože městská rada ji nechala zhotovit pro markraběcího písaře Dismase Josefa Ignáce Hoffera v Brně, který plánoval napsat dějiny Moravy. Veduta ukazuje, že v krátkém období od roku 1699, které bylo jedním ze šťastnějších v historii města, se jeho „silueta“ proměnila. Radnice se totiž dočkala roku 1727 nové střešní báně, pokryté pocínovaným plechem, ještě vyšší než původně, a místo městského znaku zakončené hvězdou. Členitá střecha se tak stala hlavní dominantou města při pohledu z okolních kopců. Lépe jsou zde vidět dvě městské brány (č. 6 a 7) s cimbuřím, které také tvořily důležité vertikály při pohledu na město.

Bohatý náboženský život pak dokládají hned tři nové stavby. Kostel sv. Václava se sice stále vyznačuje věží s renesanční atikou, byla však k němu přistavěna barokní kaple na půdorysu trojlístku, označená jako Sv. Antonína Paduánského (na vedutě č. 2). Její zasvěcení ale bylo nakonec mariánské, neboť ve městě působilo aktivní škapulířové bratrstvo Panny Marie Karmelské a v kapli vykonávalo své bohoslužby. Právě bratrstvem byl v roce 1702 dokončen mariánský sloup na náměstí se sochou Bohorodičky Immaculaty, původně objednaný z donace dvou bohatých měšťanských vdov Magdaleny Brugmannové a Mariany Brandlové. Vlevo (na vedutě č. 3) je pak zakreslena kaple sv. Lukáše, za jejímž zřízením stál ostravský rodák a brněnský kapitulní děkan u sv. Petra František Xaver Löffler.

 

 

 

 

 

 

 

 

Zobrazení obou posledně zmíněných památek na vedutě je fascinující, neboť vůbec neodpovídá realitě. Mariánský sloup je zakreslen značně předimenzovaný, socha Panny Marie totiž ve skutečnosti nebyla z tohoto pohledu přes střechy domů z dálky vůbec vidět a navíc je  vzhledem k okolním budovám zobrazena nereálně obrovská. To mělo dva důvody, sloup měl pro město nesmírný význam, na vedutě, kterou se Ostrava chtěla prezentovat v plánované knize o dějinách Moravy, tedy nemohl být opominut, ačkoliv to neodpovídalo skutečnosti. A aby bylo jasné, co socha představuje, musela být navíc zobrazena poměrně velká. Kaple sv. Lukáše pak pro změnu v roce 1728 ještě nestála, budovat se podle historických výzkumů začala až v roce 1729 a její podoba byla ve výsledku dosti jiná, než na vedutě, kde se zdá být centrálou s bání. Ve výsledku tak je kresba snahou ukázat město lepší, než skutečně bylo. Okolí se zahrádkami a sady mezi hradbami a řekou Ostravicí však lze pokládat za poměrně věrně zachycené.

Teprve o víc jak sto let později se Ostrava a její okolí opět dočkaly zobrazení. Dva významní vedutisté poloviny 19. století město vypodobnili každý po svém. Ernst W. Knippel vytvořil skutečně panoramatický, širokoúhlý pohled na okolí města. V popředí se výhledem na své průmyslové panství kochá rodina barona Salomona Mayera Rothschilda, Knippelova mecenáše a majitele Vítkovických železáren. Ty lze vidět za širokým řečištěm Odry, poli a lukami zcela vpravo, na okraji výřezu. Alej a řada stodol v místě dnešní Stodolní ulice pak od Vítkovic míří směrem ke kapli sv. Lukáše a alej pokračuje k samotné Moravské Ostravě. Městu opět dominují věže radnice a kostela. Nalevo se pak zvedá svah Hladnovského kopce, na jehož úpatí leží ves Slezská Ostrava s kostelem sv. Josefa. Krom idylického zobrazení stád krav a ovcí, lesíků, zelených políček a majestátních Beskyd s Lysou horou v pozadí však pozorného diváka zaujmou nové dominanty, konkurující starým věžím kostelů – kouřící komíny industriálních provozů a trať Severní dráhy císaře Ferdinanda s jedoucím vlakem. V podání Jakoba Alta, druhého ze zmíněných vedutistů, je pohled na Ostravu mnohem méně romantizující a více realistický – žádná bukolická krajina, ale bahnitá polní cesta a na ní věrně vypadající venkované s bosýma nohama a v otrhaných šatech. Město pod kopcem je však stále totéž, nevelké a nevýstavné, invaze továrních komínů do jeho struktury a obrazu je zde také naprosto nepopiratelná.

Ernst W. Knippel ve službách Rothschildů provedl také zobrazení jejich průmyslového impéria, jak vypadalo v polovině 19. století. Zakreslil tedy doly a hutě v okolí města či klasicistní ředitelskou vilu ve Vítkovicích. V jeho podání působí nástup průmyslové revoluce na Ostravsko v podstatě jako pohádka. Důlní stavby Rothschildů, např. Jáma Anselm v Petřkovicích, kde je dnes hornické muzeum, jsou zasazeny do idylické divoké přírody, které dominují coby symboly pokroku a lidské tvořivosti. Svým vznosným architektonickým provedením na pozadí lesa připomínají stavby vysoké architektury – zámky či lovecké letohrádky a ukazují, že v představách uhlobaronů byly spíše vznešenými chrámy práce, než místy drsné dřiny v potu tváře. V Knippelově podání je tak okolí dolu vhodné dokonce pro piknik mladé matky s dětmi, místem, kde se snoubí pokrok s přírodou. Knippelův pohled z ředitelské vily ve Vítkovicích pak ukazuje její parkově upravenou zahradu s altánky, stromy a záhony, kde se Rothschildové, jejich přátelé a nejvyšší management železáren mohli procházet obklopeni přírodou, zatímco za vysokou zdí se rozkládal svět jejich zaměstnanců, dělníků. V pozadí se zvedá masiv Hladnovského kopce, pod nímž se vlevo na okraji obrazu nalézá samotná Ostrava.

 

 

 

 

 

 

 

 

Nový zájem pak ostravská panoramata u malířů vzbudila v podstatě až v meziválečné době, tedy po dalších sedmdesáti letech. Místní umělci, jako Alois Zapletal, Ferdiš Duša nebo Břetislav Bartoš, se ale více soustřeďovali na zobrazování tíživého údělu sedřených horníků a hutníků a jejich strádajících rodin a v chudobě a špíně vyrůstajících dětí. Samotné panorama města v jejich dílech hrálo sekundární roli pekelného pozadí, ve kterém už městské dominanty neměly místo, protože o ně vůbec nešlo. To spíše mimoostravští autoři se nechávali uchvátit dálkovými pohledy na černé město zahalené dýmem a plameny, kde jsou tradiční věže kostelů a radnice zcela obklíčeny komíny. Tak Ostravu viděl jak brněnský malíř Stanislav Lolek, tak světoznámý Oskar Kokoschka, který však přece jen na plátně dopřál více místa i zeleni.

Pokud tedy umělecká podání vzniklá v posledních tři sta letech něco vypovídají o obrazu Ostravy, pak rozhodně podávají svědectví o proměně z venkovského maloměsta obklopeného zemědělsky užívanou krajinou ve shluk továren, komínů a těžních věží. Zároveň ale výše zmíněná díla mnohé vypovídají o době, ve které vznikla. V 18. století byly v obrazu města nejdůležitější jeho náboženské monumenty. 19. století oproti tomu adorovalo rozvíjející se průmysl a železnici, nezadržitelný lidský pokrok spoutávající krajinu. První polovina 20. století pak akcentovala odvrácenou stranu tohoto „pokroku“. Továrny, které předchozí století obdivovalo, se staly zdrojem chudoby, znečištění a vykořisťování, už to nebyla impozantní architektura, ale skrumáž, která zničila úrodnou půdu a zahalila kraj černým mrakem popílku a sazí. Následná 50. léta se opět vrátila k velebení průmyslu v rámci socialistického realismu, aby zbytek 20. století upadl při zobrazování pohledů na město do nudné rutiny, což vyústilo v nezájem dnešních umělců o toto tradiční téma.

Jak se výše řečené vztahuje k plánovaném mrakodrapu, který celý tento článek otevřel? Třeba tak, že po útlumu průmyslu v 90. letech 20. století a se skončením těžby uhlí na území města (a brzy asi i v celém kraji) je u konce epocha, kdy tovární areály hrály prim v jeho panoramatu a obrazu. Ostrava už není „černým městem“, natož „ocelovým srdcem“. Těžní věže a komíny jsou z velké části pryč, zdemolované, a s nimi odvál i oheň a dým. Tradiční dominanty – např. kostely a radnice – tak v obrazu města opět získaly významnější místo, konkurují jim však paneláky, nové výškové kancelářské budovy či nákupní středisko Nová Karolina, jehož střecha dokonce mění barvy. Průmyslová krajina, která v 19. století nahradila tu původní, zemědělskou, je nyní sama vytlačována. Je samozřejmě otázkou, co z nedávné a současné architektury o naší době vyčtou příští generace. Ostrava však bezpochyby – a nikoliv poprvé v historii – hledá svůj nový obraz.

 

 

Zdroje:

• Nejvyšší český mrakodrap Ostrava Tower bude mít tvar přesýpacích hodin.
• Záměr výškové budovy OSTRAVA TOWER!!! je v rozporu s ochranou kulturního dědictví.
• Pohled NPÚ na OSTRAVA TOWER!!!
• Eva Rohlová, Zpráva o pamětihodnostech města Moravské Ostravy z roku 1728, Ostrava. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska 20, 2001.
• Blažena Przybylová (ed.), Ostrava, Praha 2013.
• Alois Adamus, Z dějin moravskoostravské radnice, Ostrava 1930.
• Karel Jiřík a kol., Dějiny Ostravy, Ostrava 1993.
• Antonín Grůza, Budova staré moravskoostravské radnice a její historie, Ostrava. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska 22, 2005.
• Rudolf Žáček –⁠ Irena Korbelářová, Ostrava na starých vedutách a vyobrazeních, Šenov u Ostravy 1998.