Spásonosná cesta za Théodorem Gallem a Tintorettem do karnevalem rozjitřených Benátek

Karneval v Benátkách nepřestává být vyhledávanou atrakcí, která přitahuje návštěvníky z celého světa. Abyste se mohli aktivně zapojit, je důležité mít masku, protože jen s ní můžete skutečně spoluutvářet karnevalovou atmosféru města. Ta totiž v současné době poskytuje až kýčovitý obraz, protože ulice, mosty, náměstí i restaurace jsou přeplněny turisty v jakýchsi polomaskách s mobily v rukou. Přesto však stojí za to se v této době městem procházet, a to zvláště večer, když opadne davové šílenství a utichnou motorové čluny. Potom už zbývá málo a při troše štěstí se přenesete do doby, kdy benátská hvězda zářila nejjasněji.

Po karnevalovém opojení přichází opět střet s realitou a návrat k povinnostem a všednosti. Ostatně důvodem k pobytu v Benátkách nebylo následovat karnevalové kroky Giacoma Casanovy. Vzhledem k právě probíhajícímu postnímu období lze návrat k práci a sebereflexi troufale označit za jakousi formu kajícnosti. Aktuální bádání je navíc docela tematické. Nedávno jsem se snažil analyzovat rytinu antverpského grafika Théodora Galleho z emblematického spisu jezuity Johanna Davida Paradisus sponsi et sponsae (Antverpy 1607), která je do velké míry obrazem toho, nad čím by měli křesťané rozjímat v době postní.

Théodore Galle, rytina z tisku Johannes David, Paradisus sponsi et sponsae (Antverpy 1607)

Obecně mám tento typ znázornění, ukrývající celou řadu vzájemně souvisejících, ale na první pohled zastřených významů, opravdu rád. Ilustrace znázorňuje Pannu Marii Bolestnou v gestu kajícnosti, nad níž se tyčí rozměrný krucifix s trpícím Kristem. Součástí ilustrace jsou však další dva výjevy. Nalevo je znázorněna Panna Marie jako mladá dívka či Kristova nevěsta (duše člověka) stoupající po žebříku vstříc Kristově ráně v pravém boku se slovy z knihy proroka Jeremiáše (48, 28): „Buďte jako holubice nad srázem hnízdící“. Tím je myšlena holubice ztvárněná vpravo nahoře, jak přilétá do skalní dutiny. Co tento obraz jakožto celek vzkazuje? Reflektuje teologický význam Kristovy rány v pravém boku a jeho krve. Z Kristovy rány totiž měla být stvořena matka církev neboli chrám spásy a věčného života. Ale co by to bylo za člověka, který by vyložil všechny karty na stůl a připravil tím ostatní o radost z dešifrování a interpretace obrazu, který je navíc primárně určen k individuálnímu rozjímání? Nebudu se tedy pouštět do velkých podrobností. Pro zájemce o postní meditaci nad tímto obrazem nechť je útěchou Davidův vysvětlující latinský text.[1]

Madonna dell’Orto, Benátky

Shodou okolností jsem ve stejný den, kdy jsem se zabýval uvedenou rytinou, navštívil kostel Madonna dell’Orto z poloviny 14. století, který se nachází v poklidné benátské části Cannaregio, Tintorettově rodišti i místě jeho posledního odpočinku. Kostel zdobí díla význačných benátských umělců jako například Giovanniho Belliniho, Tiziana, Jacopa Palmy il Giovanneho a v neposlední řadě Tintoretta, který je pohřben v jižní apsidě kostela. Kromě monumentálních Tintorettových pláten Uctívání zlatého býka a Posledního soudu (1565) mě nejvíce zaujal jeho obraz Uvedení Panny Marie do chrámu (1551–1556) nad vstupem do kaple sv. Mořice v jižní boční lodi.

Tintoretto, Uvedení Panny Marie do chrámu, 1551–1556, Madonna dell’Orto, Benátky

Scéna znázorňuje Pannu Marii jako mladou dívku vystupující po schodišti do chrámu, před nímž ji očekává velekněz. Právě zlacené schody z Tintorettova plátna upoutaly moji pozornost a okamžitě jsem si vybavil rytinu z výše uvedeného Davidova spisu. Nevyjadřují tyto obrazy něco podobného? Nepochybně ano. Oba výjevy jsou významově provázané, což obohacuje jejich potenciální výklad o další rozměr. Na obou znázorněních Panna Marie stoupá vstříc novým zkušenostem a přípravě na nový život. V případě grafiky se vydává ke spásonosnému prameni v Kristově ráně symbolizující chrám věčnosti. Na Tintorettově obrazu vstupuje do chrámu neboli „otevřené rány“, aby se připravovala na svoji roli Matky Boží či matky církve. Takovým způsobem význam Kristovy rány vykládali církevní otcové.

Za normálních okolností by člověk jásal nad novým zjištěním a pokoušel se jej rozvinout, avšak v mém nejvyšším badatelském nasazení nelze zahálet. Je naopak zapotřebí pokračovat v dalším úsilí a načerpávat nové inspirace. K tomu jsou ostatně Benátky jako stvořené.

[1] Johannes David, Paradisus Sponsi et Sponsae in Quo Messis Myrrhae et Aromátům ex instrumentis ac mysteriis Passionis Christi colligenda, Antverpiae 1607, s. 178–181.